Rodiny Cebeova a Šámalova

Poněmčení Šámalových dětí - zde.

Rodiny  Cebeova  a  Šámalova

Na schůzce našeho spolku zabývajícího se historií Mníšku, jsme se rozhodli, že by bylo dobré napsat pro mníšecký místopis trochu více o pohnutém osudu paní Antonie Cebeové a její rodiny. Jelikož moji prarodiče (Želinovi) byli sousedé Cebeových a dá se říci, že se denně vídali, byl jsem požádán, abych se pokusil pro širší veřejnost a hlavně mladou generaci napsat něco  příběh  rodin Cebeových a Šámalových před, během a po 2. světové válce v Mníšku pod Brdy. Podklady pro vyprávění jsem čerpal jednak ze vzpomínek pamětníků- sousedů,  ale hlavně ze vzpomínek  paní doktorky Alenky  Šámalové, provdané Veselovské, které sepsala pod názvem „Vyprávěné a zažité“.

Babička a dědeček z Mníšku

Začněme tedy vyprávěním Alenky o její babičce Antonii Cebeové, roz. Feyrerové (11.5. 1874–1. 12. 1953).

Byla 2. dítětem a 1. dcerou své matky, a proto k ní měla obzvlášť těsný vztah. Ze svých sourozenců měla nejraději staršího bratra Viléma. V mládí byla hezká, štíhlá, měla hnědé oči jako trnky a vlnité vlasy, které jí ve stáří silně zřídly, stejně jako její matce.

Absolvovala Dívčí učitelský ústav v Praze a dostala dekret učitelky pro obecnou školu. Učila celkem 6 let, nejdříve na Smíchově na Santošce, později v Košířích. Celý svůj plat dávala své matce na domácnost, nechávala si jen několik krejcarů a kupovala si za ně „bílkové řezy“ – tenkrát nejlevnější cukroví.

Měla velkou lásku, ale nemohli se vzít. On byl rakouským důstojníkem, ona z chudé rodiny – nemohli složit kauci, která se při sňatku s důstojníkem vyžadovala, aby byla zajištěna dostatečně reprezentativní úroveň mladého páru (ten důstojník, později plukovník, na ni nikdy nezapomněl a ještě jako starý pán se s ní chtěl setkat, jmenoval se Kepl).

Mezitím ji začal „pronásledovat“ děda. Házel jí každý den do okna kytky, které uzmul v blízkém parku, protože na koupené neměl. Hlavně si ji ale získal tím, že ještě jako medik chodil ošetřovat její matku, když si zlomila nohu a dělal s ní rehabilitaci.

„Je to hodný člověk a má tě rád“ – uváděla v jeho prospěch prababička. Vzali se roku 1900.

 Jindřich Cebe po doktorátu dostal místo na Vysočině v Habrech. Tam však už jeden kolega byl, lidé byli chudí a chodili  k doktorovi,  až když bylo nejhůř. Krajina byla kopcovitá, zimy tuhé a bohaté na sníh, zpočátku se jim tam vedlo dost bledě. 

Pro babičku to bylo dost krušné, byla typickou městskou slečnou a v Habrech dávaly lišky dobrou noc. Stýskalo se jí po matce i sourozencích, návštěvy pro velkou vzdálenost a špatné spojení byly vzácné. V Habrech pobyli 4 roky, narodil se jim tam syn Jaroslav (ten si v odboji za okupace zvolil krycí jméno Haberský, které si ponechal i později jako dvojjméno Cebe – Haberský).  

V roce 1904 získal dědeček v konkurzu místo v Mníšku pod Brdy s honosným titulem „obvodní, panský a železniční lékař“. Zde se už rodině po finanční a společenské stránce vedlo lépe. V Mníšku se jim narodila dcera Milada (1906). Mníšek byl blíž Praze a nebyl to takový zapadákov. Styk s rodinou byl snadnější, přijížděli četní hosté, v místě byli panští úředníci a bylo možno vést kulturní život.

Když děti povyrostly, začala se babička věnovat veřejné a osvětové činnosti. Zabývala se problémy dětí zaměstnaných matek a byla iniciátorkou péče o ně: roku 1936 se zasloužila o založení spolku „Ochrana matek a dětí“ a byla dlouhá léta jeho předsedkyní. „Ochrana“ měla svou poradnu pro mladé matky a později i útulek pro děti předškolního věku. Byly to dvě místnosti a dvorek s pískovištěm, kde bylo místo pro 20–25 dětí, které tam dostávaly i svačinu – na tehdejší dobu něco výjimečného!

Babička tak vlastně zorganizovala první mateřskou školku v Mníšku.

 Dále založila „Okrašlovací spolek“ – i tady byla dlouholetou předsedkyní. Organizovala zábavy, plesy a večírky (jednu sezonu jich bylo 18!). Na nich se prodávaly různé masky a cukroví, které sice babička koupila za vlastní peníze, ale výdělek šel ve prospěch „okrašlováku“.

Měla svou osvědčenou metodu, jak jednat s lidmi, od nichž něco potřebovala.

Přišel např. starší chlap jako hora – tesař, který měl opravit šatny na koupališti, do čehož se mu ale vůbec nechtělo. Babička s vlídnou určitostí: „Hele, chlapečku, tady máš štamprličku – a přijdeš odpoledne pracovat pro okrašlovák, viď?“

Chlap šoupnul nohou, hodil do sebe doma dělanou „brčolku“ a řekl jen: „Samozřejmě paní doktorová.“ 

Stejným způsobem „upravovala“ účty. Řemeslník si třeba za nějakou opravu řekl

50 Kčs. Babička to otypla a řekla: „Tady máš 40, to ti stačí. Napij se a běž.“ Chlap se usmál a byl spokojen. On ho děda přivedl na svět a babička ho znala od mimina.                                                        

MUDr. Jindřich  Cebe  (5.10.1870 – 10.11.1953).

Vypráví opět A.V.Š. (Alenka Veselovská-Šámalová): Narodil se v Březnici, kde byl jeho otec panským zahradníkem. Měl ještě jednoho bratra a dvě sestry, rodiče jim však záhy zemřeli. Jindřich pak vyrůstal v nuzných poměrech u svého strýce v Praze. Byl nadaný, a tak vychodil malostranské gymnazium a vystudoval medicínu. Na studium si vydělával kondicemi a zpíváním na kůrech u sv. Tomáše a sv. Haštala – měl příjemný sytý baryton a zpíval rád. Chodil cvičit do malostranského Sokola a naučil se šermovat šavlí a fleretem. Ještě jako starý pán nám holí ukazoval „v střeh“, „kvarta“, „kvinta“, „kontra“ a pod. Vyprávěl, že v době svých studií za 1 krejcar dostal oběd – velkou naběračku nudlí s omáčkou a masem, za 2 krejcary si mohl koupit 5 prasklých párků.                                               

Po doktorátu a všech předepsaných praxích na klinice se oženil a nastoupil praxi v Habrech na Vysočině. Tam zažívali spíše krušnější časy jak po pracovní stránce, tak odloučeností od zbytku rodin.

Kvůli zachování dekora si museli držet služebnou. Když se tázala, co má udělat k obědu, říkával děda, jako by se rozmýšlel: „Nó – udělejte třeba zase mrkvičku. Tu já tak rád.“ Houby rád, později ji nikdy nejedl – bylo to ale tenkrát to nejlacinější jídlo. V roce 1904 získal pan doktor v konkursu místo v Mníšku pod Brdy s oním honosným názvem  „obvodní, panský a železniční lékař“.  Tímto místem se rodině zlepšila jak finanční, tak společenská situace. V roce 1906 se jim v Mníšku narodila dcera Milada.

(Pro zajímavost uvádím  rozsáhlost  zdravotního obvodu, ve kterém musel pan doktor působit a léčit. Obvod začínal: Nová Ves, Hraštice, Lečice,  Senešnice, Bratřínov, Měchenice, Bojanovice, Bojov, Čisovice, Líšnice, Řitka, Klínec, – a na druhou stranu: Mníšek, Rymáň, Rochoty, Zahořany, Kytín, Stříbrná Lhota, Chouzavá, Halouny.)

 Terén to byl obtížný, podhorský, v zimě se spoustou sněhu.

Děda pacienty obcházel pěšky nebo jezdil na těžkém kole bez volnoběhu (od toho dostal silné křečové žíly, takže si pak musel nohy fačovat). Jen když bylo po žních a sedlák byl bohatší, poslal „příležitost“: bryčku, nebo v zimě saně. V noci chodil s lucernou na karbid (acetylenkou). Jednou za tmy nahoře v Brdech zabloudil, ve vánici a mlze zapadl do závějí a byl by zmrznul. Jen tak tak se mu podařilo zase vyhrabat (šel k pacientovi do Haloun a vyšel až někde u Dobříše). Poté už si vždy ve slotě brával s sebou ještě jednoho chlapa jako doprovod.

Podbrdsko byl tenkrát kraj odříznutý od civilizace, lidé byli zaostalí a – než je děda seřval – o hygieně neměli ani ponětí. Na zanícené oko si dávali teplý kravinec, na otevřené rány pavučiny, děti s černým kašlem zahrabávali po krk do hnoje, ženy rodily v koutě na pytlích od brambor, aby nezamazaly postel.

Venkovský lékař měl mnoho práce. Jak to tenkrát bylo obvyklé, zastával vedle povinností všeobecného lékaře i funkci zubaře (za jeden vytržený zub bral 1Kč), přiváděl na svět děti a dělal si navíc lékárníka. Děda si musel zhotovovat většinu potřebných léků, prášků i mastí, jejichž receptury si často podle vlastních zkušeností sestavoval sám. Obvazový materiál byl z pevné lněné látky a muselo se s ním velmi šetřit: pacienti přinášeli krví a hnisem znečištěné fáče zase zpátky do ordinace. Babička je vyvařovala ve velkém hrnci a sušila na sluníčku, Miluška je pomáhala stáčet do ruliček k novému použití. Po infekčních chorobách (záškrt, spála) dezinfikoval děda byty formalinovou lampou.

Ve svém obvodu byl odkázán jen sám na sebe. Neexistovala pohotovostní služba, odborné vyšetření na klinikách nebo i jen pevná pracovní doba. Lékař musel být k dispozici stále, jen na dobu dovolené si bral substituta. – Nebylo divu, že děda po celodenní práci v ordinaci nebyl z nočních návštěv zrovna nadšen. Pacient v noci zazvonil, děda otevřel okno a hlasem, který by zahnal Valdštejnovy  pochopy, nevlídně štěknul do tmy: „Co je?“

„Pane doktore, pojďte honem k nám (do Zahořan, Haloun), má žena (babička,kluk) má hrozné bolesti !“ – „Od kdy to má?“ práskla vzduchem otázka.

Když to bylo: „Asi tři dny,“ zazněla pravidelná odpověď:

„Když už to má tak dlouho, tak do zítřka taky vydrží.“

Nebo: „Chytlo ho to před hodinou.“ V tom případě děda prohlásil vlídně : 

„Když to má teprve tak krátko, tak do zejtřka taky vydrží,“ a dodával přátelsky: „Jak se nemůžou uprdnout, hned volaj doktora.“

„ Máte příležitost?“ (tj. vůz, saně) zněla druhá otázka.

„Nemám. Soused mi nepůjčil koně (kůň není okovaný, je unavený po žních).“

Okno se zabouchlo. – Děda se obléká a vrčí pro sebe: „Kdyby šlo o nemocný dobytek, bryčku by sehnali.“

Babička starostlivě: „Jíno, tys ho tak odbyl, ten chudák je už jistě pryč.“

Ale ne, návštěvníci kupodivu vždycky čekali – znali už svého doktora.

A takové návštěvy byly i dvě tři za noc a ráno hned zase do normální praxe.

Děda si získal v celém kraji pověst výborného porodníka. Navzdory primitivním poměrům, zejména v zapadlých vesnicích, neměl snad jediný případ horečky omladnic.

Při ošetřování často velmi komplikovaných zranění u lesních dělníků  používal hojně jodové tinktury. Za všechna ta léta neměl jedinou otravu krve! Jodová tinktura byla vůbec  univerzálním  prostředkem na všechno – potíral s ní i mandle při angíně, kterou touto metodou vyléčil za několik málo dnů.

K tomuto ještě paní Alenka uvádí příhodu: Když se tohoto způsobu léčby dožadoval můj onemocnělý otec roku 1928 v USA, obraceli tamní doktoři oči v sloup a děsili se té „primitivní metody“. Vyhověli mu, až když jim vystavil písemný revers – a divili se, jak to zabralo!    

Jako „panský“ lékař musel být k dispozici panu baronovi a jeho rodině – nejdřív to byl Schirnding, později Kast. K  jeho  povinnostem  patřilo  i stříhání nehtů  na nohou. Léčil dále  všechny  panské zaměstnance, od ředitele po podruhy. 

Za to dostával plat, deputátní dříví, nějakou zvěřinu v době honů a pár ryb po výlovu rybníků.

„Železniční lékař“ měl na starosti sanitární zařízení všech stanic od Trnové – Měchenice  až do Nové Vsi a léčení všech zaměstnanců v tomto okruhu. Za to měl nárok na režijní jízdenku pro sebe i celou rodinu. Za Rakouska-Uherska to dědovi a babičce umožňovalo velmi levné cestování do Alp, Terstu, Salzburgu i Vídně. Později tak sjezdili celou republiku.

Vedle své činnosti lékaře byl i nadšeným sokolem. Byl zakládajícím členem mníšeckého Sokola a dlouhá léta jeho předsedou. Děda cvičil pravidelně na nářadí a udržel si tím až do stáří dobrou fyzickou kondici. Ještě jako starý 70letý pán vytáhl na žerdi perfektní „prapor“!

Mníšeckému Sokolu věnoval své síly a často i větší peněžní obnosy. Tajně – aby Tonča nevěděla. Ona se to ale stejně dozvěděla, protože se jí vždy dříve či později dostaly do rukou stvrzenky o nákupu žíněnek či jiného nářadí, poděkování za

10 000 Kč, které si děda „jako“ nedovedl vysvětlit apod. Nic si z toho nedělala, neboť ona zase „investovala“ do mníšeckého Okrašlovacího spolku.

O Velikonocích se v mníšeckém kostele zpívaly pašije. Jindřich Cebe zpíval vždy Krista. V dobách, kdy nebylo ani rádio, ani televize, se po večerech doma pěstovala muzika. Babička hrála docela na pianino, děda k tomu zpíval pěkným barytonem. Někdy přišli i hosté a také se toho zúčastnili. Zpívaly se tehdy moderní dojemné písně klasiků a árie z oper.

Za revoluce, když Praha volala o pomoc, se děda rozhodl, že tam pojede. Na babiččinu námitku „co tam budou se 75letým dědkem dělat“ prohlásil, že –„pro lékaře se vždycky práce najde“ – a zmizel. Tři dny byl nezvěstný, nikdo o něm nevěděl, babička ho už málem oplakala. Pak se vrátil – přihlásil se v Praze u sokolů a ošetřoval po průjezdech raněné.

Po válce se v brdských lesích údajně zdržovali „wehrwolfové“ – zbytky německých vojáků, kteří mohli být obyvatelstvu nebezpeční. Děda nám proto vždy na procházku vnucoval revolver „pro všechny případy“. Máti se smála, že se ještě tak nanejvýš postřelíme sami. Děda začal vysvětlovat, že je to úplně jednoduché, že jí to ukáže a že revolver  je zajištěný. Něco se mu v něm ale vzpříčilo, děda se zbraní lomcoval a točil hlavní na všechny strany. Máti, už lehce nervózní, ho jemně upozornila, aby aspoň nemířil na kolemstojící, byli jsme tam samozřejmě ze zvědavosti všichni. Děda se naštval, že není blbý, že už dávno předtím vyndal zásobník!

„Ale jedna kulka je přece v hlavni“– namítala ve zbraních od našeho otce poučená matka. „Já ti dokážu, že není!“– nato děda s hlavní bezděky namířenou na vlastní břicho. „Dobře, tati, ale zkus to raději třeba do země.“

Děda cukl vztekle hlavou, přece jen ale zamířil na gauč, stiskl – prásk!

Zbledlý a beze slova zastrčil revolver zase zpátky do zásuvky a už nikdy nám ho nevnucoval. V gauči je dodnes díra jako hrom.

Děda se zajímal o pomologii a na pozemku u nové vily vysadil spoustu kvalitních mrazuvzdorných odrůd ovoce. Až do vysokého stáří byl neustále na zahradě a pořád něco dělal.

Děda chodí po trávníku a rozhazuje chemické hnojivo plnou lopatkou, širokými pohyby paže – „ Pane doktor,“ volá zkušená sousedka Želinová, „né tolik a víc rozházet! Budete to mít z jara štráfaté.“

„Ženská, nechte si svý rozumy!“ hodí děda hlavou a nedbá.

A z jara byly trávníky v pruzích vypálené – štráfaté.

Jindy pan doktor značně štípe dříví.

„Nebolej vás už ruce, pane doktor?“ volá na něj sousedka starostlivě.

Podíval se na ni úkosem a uryl: „´Sem mladej!“

Na úsměvnou sousedskou příhodu vzpomínali i Želinovi. Jednou v pravý podzimní čas měli naplánovaný vývoz hnoje na pole. Povoz přijel včas, a tak se pustili do nakládání. Kytínskou ulicí se začal šířit ten správný hnojový odér, když tu náhle zjistili, že k Cebeovům přijela rodinná návštěva z Prahy a hned poznala, o co se jedná. „Paní Cebová, my jsme netušili, že budete mít návštěvu, mohli jsme to odložit“– vysvětloval František Želina. V ten moment přistoupil blíže k plotu kancléř pan dr. Šámal a pravil – „pane sousede, nenechte se vyrušovat, to je ta správná vůně venkova, proto jsme sem také přijeli.“ Všichni souhlasili, ale rádi se odebrali do vily.  

Celý život chodil jednou či dvakrát v týdnu na posezení s přáteli do hospody v Sokolovně, kde popíjel pivo a hrál mariáš. To byla tehdy jediná možnost nějakého společenského styku. Když jsme byli v Mníšku, nechal si pivo přinést a ten mariáš hrál doma s babičkou a mátí, která byla také vášnivá karbanice.

Do penze šel po 35 letech ordinování v roce 1939. Pacienti však za ním ještě dlouho chodili. Vždy nevrle vrčel, „co tu chtějí, já už jsem v penzi“, a babička mu domlouvala, „ale Jíno...“– to však už obvykle neslyšel, neboť byl na cestě do ordinace.

Paní Alenka ještě k závěru dodává: Já dědu milovala a tvrdila jsem, že si jednou nevezmu nikoho jiného než jeho. Měl mne pořád na klíně a byla jsem jeho miláček, zatímco babička nadržovala spíš Jiřímu. Naše máti poznamenala, že to bylo v její generaci stejné. Jarku babička adorovala, na Mílu se spoléhala.

Ke stáří se děda shrbil, na rukách se mu zdeformovaly klouby a zkřivily se prsty. Až tak dva roky před smrtí začal posedávat, byl zimomřivý a už nikam nechtěl chodit.

Zemřel ve věku 83 let  na uremii v Praze v nemocnici „ u Milosrdných“.

Když s ním naše máti jela sanitkou do Prahy, všimla si, že než vjeli za Mníškem do lesa, děda slabě zvedl ruku Skalce na poslední pozdrav.

Jaroslav Brabec

Rodiny  Cebeova  a  Šámalova – okupace 

V této třetí části chci co možná nejpřesněji popsat co všechno manželé Cebeovi  museli prožít a přežít  s osudy členů obou rodin během okupace. Soudy,věznění,popravu,koncentrační tábory i zavlečení vnoučat do Německa na převýchovu. Přesto všechno v sobě našli sílu a vnoučata se odhodlali hledat a přitom podporovat morálně ostatní vězněné  členy rodiny.

Nuže ,držme se opět vyprávění Alenky Veselovské – Šámalové. – Otcem mého táty byl kancléř JUDr Přemysl Šámal. President Beneš ho pověřil jako bývalého zkušeného člena protihabsburské mafie koordinováním podzemního odboje v republice. Moji rodiče se sice nikdy politice nevěnovali, ale jako upřímně cítící vlastenci se do ilegální činnosti spolu s mým dědou zapojili. Podařilo se jim zachránit celou písemnou i fotografickou odbojářskou dokumentaci, která by jinak padla gestapu do rukou, vozili zbraně na Šumavu , táta kromě toho financoval včasný odchod ohrožených odbojářů do zahraničí, také materiálně podporoval rodiny, jejichž otcové byli persekvováni a jejich plat byl zastaven.

Samozřejmě, že gestapo mělo své spolehlivé zpravodaje, a tak jako první z rodiny byl začátkem roku 1940 zatčen kancléř. 75 – letý stařec byl v Alt- Moabitu v Berlíně tvrdě vyslýchán a při zanedbání lékařské péče zemřel na zánět ledvin.

Ve stejnou dobu zatkli i strýce Jarku Cebeho a jeho skupinu – většinou byli odsouzeni k smrti a smrt podstoupili. Jen několika málo, mezi nimi i strýci, byl rozsudek změněn na trest doživotního vězení. Internován byl v Plötzensee. Jaroslav Cebe – Haberský později ve své knize „Dům mrtvých“ vzpomíná – 22. ledna  přijela má choť na návštěvu s mou mátí. Nevěřil jsem, že bych je ještě jednou spatřil. Při návštěvě upoutávala moje máti svými nevinnými dotazy dozorce, Otlička mi mezitím rychle vyřizovala vzkazy od našich odbojových skupin a sdělovala mi poslední londýnské přehledy vojenské a politické. Bylo to velmi cenné, neboť hned po mém návratu do cely se rozehrálo ťukání v celém oddělení. Návštěva jednomu z nás platila nám  všem. Návštěvy nám nesly přesvědčení nezlomné víry..

 Krátce po smrti dědy dostal táta echo, že gestapo jde i po něm, aby se hleděl někam ztratit. Odjel tedy narychlo do Mníšku. Když šel na poštu pro noviny, předjelo ho osobní auto,zastavilo a z něj vystoupily dva muži v pověstných kožených kabátech.

Už se nevrátil –

Večer četli v rozhlase jeho jméno mezi těmi, kdo byli ten den popraveni. Stalo se to v pátek, 5.června 1942, v 18,30 na vojenské střelnici v Praze- Kobylisích. Protokol o výslechu a rozsudek se zdůvodněním  „schvalování atentátu na Heydricha“ byly sepsány až dodatečně v pondělí po popravě. Jeho popel je snad uložen ve společném hrobě před krematoriem ve Strašnicích. In memoriam mu byl udělen Československý válečný kříž.

Máti (Milada) předvolali na gestapo k výslechu a na místě ji zatkli. Vyslýchána byla smutně proslulým komisařem Pfitschem  v Petchkově paláci. Do doprovodných papírů dostala poznámku RU – Rückkehrt unerwünscht = návrat nežádoucí, a v následujících letech prošla pověstnými koncentračními tábory ( Terezín, Ravensbrück , Osvětim,Oranienburg,Berlín). Dostala skvrnitý tyfus, po kterém ji dočasně slezly vlasy a trvale zůstala srdeční vada. Pracovním úrazem si zhmoždila bérec nohy natolik,že začal hnisat, dostala těžkou flegmonu. Vážně nemocní či zranění vězni šli do plynu – proto máti své zranění skrývala jak mohla. Ironií osudu ji život zachránila jedna esesačka- lékařka. Křikla na kulhající máti: „co to tam máš?“ Tak musela rozbalit špinavé hadry a ukázat zmodralou oteklou nohu. Doktorka neřekla slovo, vzala skalpel a bez umrtvení vedla rychle dva hluboké paralelní řezy po obou stranách zranění. Máti omdlela- byla ale zachráněna, hnis vytekl,rána se zahojila. Na holeni po ní zůstala ohromná hnědá jizva.

Berlín byl na konci války silně bombardován. I dřevěné vězeňské baráky dostaly zásah fosforovými zápalnými bombami a začaly hořet. Byly přeplněné vězni a na noc se zamykaly – panika byla nepředstavitelná!  V poslední chvíli se jedna dozorkyně vrátila a vrata odemkla. Máti vynesla na zádech jednu nemocnou Francouzku z ohně – ta k ní pak až do smrti lnula dojemnou oddaností. Na závěrečném  „ pochodu smrti“ k moři je dohonila Rudá armáda.

Máti všechno přežila, protože jí sílu dodávalo pomyšlení,že my děti máme po smrti otce už jenom ji. Byla přesvědčena,že jsme byli dopraveni do bezpečného Mníšku, jak jí to bylo slíbeno.

Po zatčení máti si pro nás přišel pár česky mluvících Němců. Brácha měl zrovna zánět středního ucha, a tak nás nejdřív zavezli do budovy techniky na Karlově náměstí,kde byla tenkrát nemocnice. Pak jsme byli přiřazeni k transportu dětí z Lidic a jeli dál do Polska. Nejdřív jsme byli v dětském koncentračním táboře u Lodže, později nás převezli do Burkau a Puschkau u Poznaně. Tam to nebylo pěkné.

Mezitím byla babička v zoufalé situaci: syn zatčen a odsouzen k smrti, zeť popraven, dcera v koncentračním táboře,vnoučata nezvěstná. Snažila se všemi způsoby najít naši stopu. Jezdila po celém širokém okolí, ale všechno bylo marné.

Byla si však vědoma toho, že se naše máti nesmí za žádnou cenu dozvědět,že jsme nezvěstní, opustila by ji vůle hrůzu lágru přežít. A tak až do konce války před svou dcerou hrála hru na předstíranou: psala,že jsme u nich v Mníšku, líčila jak se nám daří, vymýšlela si drobné historky o nás. Honzu Nepomuckého nechala psát dopisy za Jiřího, jedno děvče z Mníšku (Vladimíra  Ciszewská pozn. JB.) zase psalo dopisy za mne.

V Německu byla mezitím rozjeta akce „Lebensborn“ – šlo o to umístit četné válečné sirotky do spořádaných rodin,kde by se jim dostalo německé výchovy. V úvahu přicházely samozřejmě jen děti nežidovské. Všichni jsme proto byli podrobeni důkladnému anthropomorfickému zkoumání: byly nám proměřeny lebeční kosti a dlouhé kosti končetin. Na základě jejich úhlování a vzájemného poměru se usuzovalo na arijsko-nordický původ dítěte.Děti, které měly znaky semitské, nebyly určeny k převýchově a zřejmě byly usmrceny plynem.

V porýnské rovině mezi Heidelbergem a Mannheimem leží malé město Weinheim. V místě je velká továrna na kůže a boty, která patří rodině Freudenberg. K této rodině patřila paní Elsbeth Weiss. Její muž, MUDr Georg Weiss, byl za války nasazen jako lékař na ruské frontě. Těžce zraněný se dostal posledním vlakovým transportem z „kleští“ u Stalingradu.     

 Tante Elsbeth byla bezdětná a velmi těžko to nesla- prodělala několik operací,ale nic nepomohlo. Dozvěděla se o akci „Lebensborn“ a napadlo ji,že vytvoří domov alespoň nějakému cizímu dítěti, když jí není dopřáno mít dítě vlastní. Rozjela se do Polska a uviděla Jiřího – ten se jí na první pohled zalíbil svým zdrženlivým slušným chováním a hezkou hlavou. V jeho papírech si však přečetla,že chlapec má ještě sestřičku. „Sourozence přece nesmíme trhat“ – a vzala sebou i mne. Velice pravděpodobně nám tím zachránila život .

Ve Weinheimu byl po celou dobu války poměrný klid. Rodina Tante Elsbeth nás měla ráda. Byli to vzdělaní kultivovaní lidé – a hlavně žádní nacisté. Doma se hrálo na hudební nástroje, dělaly ruční práce. My děti chodily do školy, měly hodiny angličtiny,houslí a na ulici si hrály s kamarády, chodilo se na výlety a do kostela.

Výchova přijatých dětí však byla řízena přesnými a přísnými pokyny: žádné studium, žádné náboženství, pravidelné kontroly ze strany gestapa, zda jde výchova správným nacistickým směrem. Tante, která měla velký strach, aby jim nás gestapo zase nevzalo a nezavřelo do některého ze svých lágrů, při dotazech „švejkovala“: když se jí ptali na naše pokroky v převýchově, omezovala se na líčení našich malých zdravotních problémů a úspěchů ve škole. Poněvadž patřila ke známé weinheimské rodině, tak ji všichni šli na ruku a prošlo to. Prošlo i to ,že jsme na náboženství chodili a že Jiří studoval na místním gymnasiu. Zapsali nás do školy pod jménem Georg a Alena Weis, aby to nebylo tak nápadné,kdyby někdo kontroloval seznamy žáků.

Netrvalo dlouho a Weissovi se od Jiřího dozvěděli, že nejsme žádní sirotci,že máme maminku a u Prahy dědečka a babičku. Tante se vždy uměla vcítit do pocitů druhého člověka. První, co ji napadlo: „Nemůžeme děti pravoplatně adoptovat, aby jejich matka jednou neřekla,že jsme jí je vzali.“ A druhá myšlenka byla: „Musíme přece té rodině nějak dát vědět,že děti jsou živy a že se jim dobře vede.“ Na to ovšem byl kriminál, ne-li něco daleko horšího- ( Málokdo si u nás uvědomuje,že gestapo bylo za války pro německé občany stejným nebezpečím jako pro lidi z okupovaných zemí). 

V listopadu 1943 měl jet mezitím už uzdravený Onkel Georg na služební cestu do Vídně. Rozhodl se,že cestu v Praze přeruší a podívá se do Mníšku – v civilu a inkognito, rozumí se, protože to bylo veliké risiko pro obě strany: pro něj  jako pro vojáka o to větší.

Děda s babičkou strnuli, když se jim u vrátek objevil neznámý Němec.

Řekl jen, že je lékař, že jim své jméno ani adresu nemůže z důvodů bezpečnosti sdělit. Vnoučata žijí v Porýní v malém městě bez válečného průmyslu, takže nehrozí nebezpečí bombardování. Jsou zdrávi a vede se jim dobře.Chlapec navštěvuje gymnasium. Onkel uváděl pak tolik detailů z našeho předešlého života v Praze i v Mníšku, které se dověděl od Jiřího,že našim bylo jasné,že nás skutečně zná. Nakonec podotkl,že on i jeho žena nás mají velmi rádi a že jim jednou přijde velmi zatěžko, až se po válce vrátíme ke své rodině a oni se s námi budou muset rozloučit.

Děda si několika nenápadnými odbornými otázkami ověřil,že ten muž je opravdu lékař. Vůbec na ně Onkel udělal seriosní hodnověrný dojem, ale jinak se ho na nic moc neptali – měli obavu, zda třeba nejde o nastraženého špicla a báli se, že by mohli zhoršit situaci Míly v koncentráku. Pak došlo ke zvláštní situaci. Onkel se zeptal, kde je záchod – a zůstal prý tam hrozně dlouho!  Naši pak dodatečně uvažovali, zda jim tím nechtěl dát příležitost prohlédnout si jeho průkaz (sako nechal v místnosti) a zjistit si tak jeho jméno i adresu. Ze strachu to samozřejmě neudělali. Za několik měsíců dostali poštou v obálce bez jakéhokoliv písemného sdělení naši fotografii a začátkem roku 1945 pak přišla ještě jedna.

Onkel ani Tante nikdy nechtěli, abychom jim říkali maminko a tatínku. Nikdy nám nezapírali naše pravé jméno a českou národnost. Když jsme se ptali na Prahu, ukázali nám vždy kterým směrem leží a ubezpečili nás,že tam hned po válce pojedeme.

Blízké průmyslové centrum Mannheim bylo vybombardováno do základů. Weinheim ale ležel trochu stranou a tak ušel pohromě. Konec války znamenal pro nás jen to,že se vyměnily armády. Onkel jako důstojník byl zatčen a s ostatními příslušníky armády internován. Tante  se přes Červený kříž, švédské vyslanectví a svého bratra ve Švýcarsku,který býval diplomatem, snažila navázat nějaké spojení s Prahou a naší rodinou. Chaos mezi třemi vítěznými a jednou poraženou armádou však byl nepředstavitelný – spojení s východní zónou nefungovalo. 

 V tu dobu se vracela naše máti domů se skupinou spoluvězňů a malým vozíkem s plachtou, který táhl pár koníků. Kvůli četným minovým polím nemohli jít přímo – znamenalo to 700 km dlouhou pěší anabasi z Německa oklikou přes Polsko. Když vyhladovělí vězni poprvé narazily na rudoarmějce, navařili jim vojáci plný kotel tučného vepřového guláše. Už se na to chtěli vrhnout, ale vojáci je zadrželi. „Minutočku  padaždítě“ – a nasypali do jídla velké pytlíky cukru. To zneutralizovalo účinek tuku na vyčerpaný organismus natolik, že se vězňům neudělalo špatně.

Máti hned odjela do Mníšku – za námi. Když se dozvěděla,že tam nejsme a nikdo o nás neví, byl prý to nejhorší okamžik jejího života.

Víc nám máti už nevyprávěla. Nemluvila o tom ráda. Kromě té jizvy na noze a nemocného srdce, si z lágru přivezla ještě chronický zánět horních cest dýchacích (nemohla hlasitěji mluvit a nikdy už nezazpívala) a na pravém předloktí vytetované číslo 22 789.

Jenže krátce nato přišel z vězení i praktický a energický strejda Jarka.

„Víme,že děti jsou v Porýní a kluk chodí do gymnasia. Těch není tolik, objedu je, nechám si předložit seznamy všech studentů a najdu ho.“ ( Nebyl by našel nic,Jiří měl jiné jméno).

Mezitím byla v československém rozhlase v pravidelných intervalech vysílána výzva: „Kdo víte něco o osudu vnoučat kancléře Šámala, přihlaste se…

Večer před jeho odjezdem do válkou rozvráceného Německa se u Cébů konala na rozloučenou schůzka nejužší rodiny. Najednou telefon:

„tady Vančura z Modřan (majitel velké parketárny). Teď jsem se vrátil z nasazení a zaslechl výzvu v rádiu. Nevím, jestli vám to pomůže, ale jednoho obchodního přítele v Porýní a u jeho příbuzných mají snad žít děti nějakého českého politika.“

„ Jsou to určitě naše děti, jedu tam a přivezu je.“ Rozhodl se strejda.

S pomocí svých amerických a anglických přátel dostal všechna nutná povolení a propustky vojenským územím. V Plzni mu dali k dispozici armádní jeep i se šoférem a doprovodem dvou důstojníků.

Ve Weinheimu se nejdřív doptal na strýce Richarda Freudenberga,bratra  Tante Elsbeth. Pak si přišel pro nás.

Byl podvečer, seděli jsme na verandě,když tu před domem zastavilo americké vojenské auto. Brácha poznal strejdu hned, mně se zdál jen nějak povědomý. Jarka trval na okamžitém odjezdu, a tak nám Tante jen narychlo zapakovala něco našeho šatstva a hraček, z jídla to nejlepší, co z hubených přídělů měla, a se slzami  se s námi rozloučila. Bylo už  pozdě, když jsme vyrazili. Spala jsem na klíně amerického důstojníka, zatímco jeep uháněl nočním, válkou zničeným Německem.

Když se strýc od nás dozvěděl všechny podrobnosti o našem životě ve Weinheimu a o tom, jak slušně se k nám Weissovi chovali, použil svých styků a u velitelství americké armády prosadil, že Onkel byl zanedlouho ze zajetí propuštěn.

Roku 1946 jsme Weissovům poslali první gratulaci k Vánocům – za přání krásných svátků máti připojila anglicky : „ Upřímně vám děkuji za vše, co jste pro mé děti udělali.“

( Tu pohlednici mám – Tante si ji schovala na památku, stejně jako ty nesčetné dopisy,které jsme jim během následujících desetiletí psali.)                              

Vybral a redigoval J.Brabec