Rybáři

Mníšek, který se nachází v průměrné nadmořské výšce 400 m (Skalka je výš o víc jak 100 m), má vedle vyšší polohy lesy a rybníky, což způsobuje, že vzduch je tu svěží a mírně vlahý, a - tedy zdravý. V dobách cholery, která dokázala "zkosit" také až polovinu obyvatel zasaženého místa, se zvýšená úmrtnost u nás neprojevila. Výše uvedené platilo ve značné míře v dobách minulých. Dnes je to poněkud horší. Za totality člověk ztratil vztah k přírodě. Neuváženě nadměrnou chemizací v průmyslu (vypouštění škodlivých emisí do ovzduší) a v zemědělství (tuny umělých hnojiv) silně poškozoval půdu, vzduch i vody. Snažíme se to napravovat různými ekologickými aktivitami. Pozapomněli jsme, že Skalku zdobily krásné jalovce, že kolem zámku vyhynuly ztepilé jilmy, na polích že už nepobíhají zajíci a koroptve, v rybnících nekuňkají žáby, které čistily vodu a pod.

Podle záznamů měl Mníšek sice nedostatek vody "běhuté" (neměl a nemá řeku), ale měl dostatek potoků a potůčků a řadu rybníků, vesměs umělých, což svědčí o bývalé rybníkářské péči a snaze využití spádu vody (i pro pohon mlýnů). Jedinečností vodních ploch mníšeckého katastru je kaskáda 3 rybníků nad sebou: Zámecký, Prostřední a Zadní. Tyto rybníky od kytínské silnice jsou kryty hřbetem a stráněmi Zlatého vrchu a od Kytína jsou zásobovány vodami kytínského potoka, zvýše 430 m, což je dost velký spád. Už za Vratislavů z Mitrovic v 15. a 16. století jsou uváděny jako: hořejší (Zadní), střední (Prostřední) a dolejší pod hrází (Zámecký). Pro každý tento rybník prý bylo zapotřebí 8 kop kapří násady. Sloužily také jako "nadýmače" vody pro podhrádecký mlýn, který je uváděn v 17. století. Když Švédové v r. 1639 důkladně vypálili Mníšek, neodpustili si, aby také nepobořili hráze mezi trojicí rybníků a zároveň nezničili dřevěné potrubí vodovodu, vedoucí od Štítku do města. K velkým rybníkům počítán ještě Sýkorovák (také nazývaný Sýkorník nebo Sýkorovský) poblíž bažantnice u Luckého mlýna.

Mníšecký terén, zasunutý do úžlabiny pod brdské Hřebeny nepostrádá řadu vyvýšenin, strání, svahů a sníženin, které dříve dávaly možnost vytvářet stoky vody do nejnižších uzavřených koryt, z nichž vznikaly větší nebo menší rybníky. V Mníšku jich bývalo hodně - mnohé už dnes neexistují. Některé zanikly zásahem do terénu nebo protože je lidé přestali udržovat. Zmiňme obojí. Byl to rybník pod Štítkem u řevnické silnice, další pod Skalkou, "nadýmač" nad Luckým mlýnem, Lucký rybník v lukách - jeden také v Rymani u Habrového. U Lhotky bývalo 7 rybníčků, některé soukromé v zahradách. Ty posloužily pro chov kachen v malém. Přímo v Mníšku býval rybníček v zahradě (proti kinu) u Zadní hospody Františka Šťastného U černého koně. Ten byl napájen potůčkem z horního Mníšku, který protékal středem Malého náměstí (dnes je tam alej ořechů). Dobytek malozemědělců z Malého náměstí, když byl vyháněn na pastvu, napájel se v tomto potůčku čistou vodou.

Rybníky převážně byly panské. Dohlížel na ně porybný, který byl zámeckým zaměstnancem. Čistota mníšeckých vod byla vyhlášená, a proto se ryby z mníšeckých výlovů snadno rozprodávaly. Ještě za okupace pradleny máchaly v Zámeckém rybníku prádlo. Za 1. republiky už sice vznikaly rybářské organizace, ale spíše ve velkých městech, kde byla řeka nebo v dosahu rybářům pronajatý rybník. V Mníšku tehdy byli převážně zemědělci a řemeslníci, kteří o rybařinu zájem neměli. Že se v samotném Mníšku lovit nesmělo, jim nevadilo. Z velkorybníků se tu a tam "ztráceli" kapři, nebylo to ve velkém a ani se to neregistrovalo. Zámecké hospodářství to nepocítilo.

Doba opravdové organizované rybařiny v Mníšku nastala až v polovině 20. století. Bylo za totality, kdy mníšečtí zemědělci, okradení o půdní majetek, byli v rámci kolektivizace vtlačeni do státního statku a pod Skalkou vyrostl průmyslový komplex (Hrudkovny), který si vyžádal příliv nových obyvatel a výstavbu sídliště. Mníšek se rychle rozloučil s "polokájovskou" atmosférou zemědělského maloměstečka a chtěnechtě se rozrůstal. Měnila a rozšiřovala se občanská základna, která se snažila uskutečňovat své zájmy. Ač navenek se zdálo, že leccos jde lehčeji, neboť komunisté dokonale rozbourali majetkové bariéry, byrokracie nevymizela. Dosvědčí to i historie rybářského kroužku.

V padesátých letech vznikl na zdejších Hrudkovnách (nyní Kovohutě) rybářský kroužek pracujících. Do vínku mu byl dán rybníček pod Skalkou, který byl napájen vodou vytékající ze šachty a přebytečnou dešťovou vodou, stékající z lesů. Dodnes je možno při vycházkách na Sequens spatřit zbytky díla, kterým se do rybníka přiváděla voda. Režim na tomto rybníčku měli členové kroužku specifický. Směli chytat pouze v určité dny a mohli si ponechat jen stanovené množství ryb. K tomuto rybníčku přibyl později další, a to - na Štítku. Předsedou klubu byl p. Dvořák, který byl vedoucím skladu na Hrudkovnách.

Od r. 1960 se začalo uvažovat o připojení místního klubu do Českého rybářského svazu. Rozhodnutím tehdejších zástupců vládnoucí strany se tak stalo až v r. 1962 - fungovat to však začalo až od r. 1963. Místní organizace Českého rybářského svazu (MO ČRS) se tak stala jednou ze složek Národní fronty a musela plnit jí přiřčené úkoly, t. j. MO ČRS se podílela na tzv akcích Z. Bez splnění počtu odpracovaných hodin na těchto akcích nemohla být vydána členu povolenka k lovu na příští rok. Namátkově z "akcí" vybírám: sauna, nářaďovna tělocvičny, zdravotní středisko, jídelna a další. Mimo to členové pracovali na vlastních akcích, třeba na opravě hráze rybníka na Řitce, který pak připadl do hospodářské péče Svazu. Vstupem organizace do ústředního Českého rybářského svazu (ČRS) se členům otevřela možnost rybařit i na jiných vodách než domácích. Naše rybníky byly začleněny do svazového hospodářství a začaly být pravidelně zarybňovány rybami zakoupenými Svazem. Od osmdesátých let se organizace snažila i o opravu některých vodních děl, např. rybník Sádka pod Kovohutěmi, ale sotva dokončené dílo zničila velká voda. Rád bych také zmínil lidi, kteří organizaci pomáhali uvést do života, ať už to byli předsedové výboru Mikota, Máca, Nágl, Nekvapil, Kozohorský, Gruner, Dolejší, Hejnic a především nezdolný p. Řezníček.

Koncem osmdesátých let začala naše organizace chovat ryby a obhospodařovat více rybníků. Přibyly rybníky v Líšnici: Jiřák a Spálený, v Mníšku pak rybník Dolíky. Do výboru přišli noví funkcionáři a činnost organizace se rozšířila. Začátkem devadesátých let ale vlivem privatizace o oba líšnické rybníky přišla. Získala však do pronájmu městské rybníky, na kterých dosud hospodaří. Zámecký a Zadní jsou rybníky chovné, Prostřední, u kterého Městský úřad Mníšek nechává letos (2002) opravit výpustní zařízení, je rybník lovný, který je zahrnut do svazového rybolovu. Pro paměť historie základní údaje o MO ČRS ( k roku 2002): hospodaří na 10,5 ha vodní plochy - členskou základnu tvoří 184 dospělých, 7 dorostu a 23 dětí. Výbor MO: předseda Ing. Kulík, jednatel Javůrek, člen Čerešňa, hospodář Kraif, Veselý, účetní Smola, KRK Pohorský, pokladník Šedivý, ved. mládeže Melen, Stauch.

Přes minulé poškození půdy, vod a ovzduší má Mníšek stále ještě slušné životní prostředí, které si chce udržet a vylepšovat. Občané přijali s povděkem, že péče o mníšecké rybníky se dostala do rukou městského úřadu a místní organizace rybářů. Rybníky Zámecký, Prostřední a Zadní se nacházejí v hezkém a zajímavém prostředí, které láká nejen rybáře, ale i ostatní občany. Za 1. republiky Okrašlovací spolek zřídil u Zadního rybníka koupaliště s kabinami. To časem zaniklo. Po Sametu městský úřad začlenil do plánu rozvoje města i tzv. "odpočinkovou" zónu podél těchto t

3ří rybníků. Terénně upravil Zadní rybník jako koupaliště, které je v létě hojně využíváno a podél Zámeckého rybníka instaloval 5 laviček k posezení. Odpočinková (i procházková) zóna nejen o víkendech výborně funguje. Vodní hladina nejen uklidňuje, ale zároveň povznáší pohledem na labutě, kachny nebo někdy i plující ryby při hladině. Péče o rybníky a jejich okolí je velice užitečná.

Zapsal Fr. Kraif