Dolování zlata

Řada z nás ví, že se na Mníšku těžilo železo. Méně lidí ví, že se v okolí Mníšku prováděla prospektorská těžba uranu. Co ale většina obyvatel odsouvá do oblasti pověstí je místní těžba zlata. Přitom realita je taková, že těsně pod vrcholem kopce, příznačně nazvaného Zlatý vrch, je ústí šachty středověkého zlatého dolu, kde se však na krátký čas těžilo ještě v 18. století. Majitelem panství Colloredo-Mansfeldem bylo ve dvou letech do pražské mincovny posláno celkem 84 g zlata. Počátkem novověku důl spadal administrativně pod Nový Knín a byl od Knína v tomto směru nejvzdálenějším zlatým dolem (další nejbližší je v Nové Vsi nad cestou vedoucí k Nemocnici Na Pleši).

Jak probíhala těžba v takovémto dolu přibližuje kytínský obyvatel Dalibor Velebil, autor sešitku: „Kytín. Několik poznámek k historii, geologii, prospekci a dobývání rud v okolí“: Zlato se zde vyskytuje v podobě nepatrných plíšků zarostlých v žilkách křemene. Staří prospektoři zkoušeli vyrýžovat zlato z potoka a ze zvětralin na svazích kopců, až se postupně propracovali k zlatonosné žíle. Tu těžilo několik horníků ze šachty a štoly. Šachtu spustili kolmo dolů v místě, kde žíla vychází na povrch, v hloubce pak razili vodorovné chodby, kterými žílu sledovali a zlatonosný křemen rubali směrem nahoru nad svými hlavami. Štola měla ústí v místě, kde do Zadního rybníka přitéká z pravé strany potok. Dnes je ovšem toto ústí na rozdíl od ústí šachty zabořené a neznatelné. Štola směřovala s mírným úklonem směrem k šachtě, tedy pod vrchol kopce. Hlavním smyslem takové štoly bylo zbavit důl vody, mohla ale sloužit i k dopravě či sledování žíly. Vytěžený zlatonosný křemen odvezli do stoupovny, která se nacházela na Bojovském potoce směrem k Čisovicím. Zde se křemen nadrtil na jemný písek a zlato se od křemenného písku oddělilo přeplavením ve vodě.

Zajímavý údaj k tomuto dolování uvedl J. N. Mezileský v roce 1853 v časopise Lumír v článku s názvem Ještě něco o Mníšku: „U nedaleké vesnice Lhotky Stříbrné přijdeme hned pode dvorem na starou šachtu; jedno pole tam nazývá se odjakživa stříbrné,…“ (časopis Lumír, č. 41 z 13. 10. 1853, str. 976-980; on-line v aplikaci Kramerius Národní knihovny).

Podle J. N. Mezileského (viz výše) byla ovšem štola zlatého dolu ještě v roce 1853 k vidění: „V počtu zlatonosných vod stál též potok Mníšecký, a blíž Mníšku vypíná se vrch, jenž slove zlatý. Zde spatříš nemálo známek dávno zasypaných šacht, a jednu skoro ještě otevřenou štolu. U potoka mimo vrch Habrový k Čísovicům běžícího nalezneš více hromad drnem popnutých a rýžím (vypranému písku) velmi podobných…v Čísovicích, vesnici as půl hodiny cesty od Mníšku vzdálené, propadlo se před několika lety kus stodoly do staré šachty.“

Naše země, ač malá rozlohou, skrývá v nitru svém, neuvěřitelné množství nerostných surovin v různém množství, od stop nerostů, až po vydatná ložiska v posledním století průmyslově těžené. Uhlí, železná ruda, různé kvality, rudy cínu, mědi, olova, uranu a jiných doprovodných nerostů. Ale také materiálů stavebních, písky, kamenivo vápenec, pískovec, nebo žula. Českou zemi ale nejvíce v minulosti proslavilo stříbro a ZLATO. Za Karla IV mocně podporovaná králem, těžba těchto kovů vedla k rozvoji měst a tím posilovalo i postavení českého království v rámci Evropy. Ražení stříbrných tolarů a zlatých dukátů bylo žádané platidlo evropského významu.

Zlato se nachází na našem území v nitru země ve formě rudních žil ( primární výskyt) a v náplavech (sekundárních polohách), vzniklých snosem zvětralých hornin a vytříděných vodními toky, ukládaných podél nich. Na našem území, Čech a Moravy je značné množství míst s výskytem zlata v různých formách, množství a velikosti. Lze se z historických análů dopočítat až 950 míst s výskytem zlata. Místa s výskytem zlata na Mníšecku jsou to: Bojanovice, Bojov, Bratřínov, Čisovice, Hraštice, Hvozdnice, Hvozdy, Klínec, Kytín, Lečice. Líšnice, Měchenice, Mníšek, Rymaň, Senešnice, Nová Ves, Voznice, Zahořany, Pleš.

Jiná naleziště, než uváděná nejsou zde sledována. Jílovsko a Knínsko nejsou zde uváděna, neboť o těch se lze dočíst v mnoha publikacích minulých či současných. V Jílovém a Novém Kníně lze čerpat vědomosti v místních muzeích. Skutečně využívaná a historicky ověřená naleziště zlata jsou v pásmu od Úval – Jílové – Nový Knín – Krásná Hora – Bělčice – Kašperské Hory. Mníšecko je jen malým okrajem tohoto území. Ale přesto jsou některá z těchto míst uváděna alespoň ve zmínkách v horních knihách.

Názvy místních částí území, nebo místa, často odvozená od hledání, či nálezu zlata, leccos napovídají. Tak v Mníšku, směrem ke Kytínu, nad Zadním rybníkem je zalesněný Zlatý vrch neboli les Zlaťák, na jehož vrcholu jsou vytesány ve skále dvě hluboké šachty. Zpráv o nich mnoho není, jen ve zmínkách v dobových knihách jsou uváděny jako pinky na zlato. Možná vrch mohl být malým zdrojem sekundárního zlata pro Bojovský potok, který rybníky protéká a pod městem, nyní v lukách, u Luckého mlýna v minulosti se nacházely sejpy, po rýžování zlata, zemědělskou činností později aplanovány. V 16. století, probíhá obnova starších dolů po husitských bouřích a řádění Švédů v české kotlině. V Pleši, u Nové Vsi bylo zlato těženo štolou do nitra kopce i z vrchu pinkami, které jsou zde četné a mnohé značně hluboké s velkým množstvím vytěžené hlušiny kolem ohlubně. Vlastní štola se nachází při silnici k sanatoriu. Velkým výronem spodní vody, nyní složí jako zdroj pitné vody pro léčebnu na Pleši. Čisovice – Bratřínov (Bratřínovské hory)- Bojanovice – Hvozdnice jsou oblastí zmiňovanou v Horní knize knínské v letech 1536 – 1650, táhnoucí se zalesněným hřebenem až do Hvozdů, s pozůstatky po těžbě v lesních partiích.

Významnou úlohu v dobývání zlatonosných uloženin sehrál i Bojovský potok, pramenící za Kytínem v Brdech, ústící v Měchenicích do Vltavy. Podél tohoto toku, po obou stranách, se nalézají vysoko nad korytem potoka mocné terasy uložených písků (aluvium) s podílem zlata. Historie těchto zdrojů zlata, je velice prastará, několik milionů let, kdy se začal tvarovat povrch této krajiny. Kdy ještě nebyly zahloubeny vodní toky, Berounka, Vltava i Dunaj, do podoby, jak je známe dnes. Je zřejmé, že tyto uloženiny sem byly naplaveny prehistorickou vele řekou až z podhůří Alp. Že šlo o mohutný tok, svědčí rozsah tohoto náplavového území, od Zahořan po Měchenice a od Sloupu po Všenory a Jíloviště. Získávání tohoto zlata zvládli již Keltové v 3. století př.n. letopočtem, při osidlování našeho území. Ti měli již tehdá zvládnutou technologii výroby statérů – duhovek (vahou 8 g zlata). Nejbližší Keltské hradiště se nachází nedaleko odtud Závist, nad Zbraslaví na pravém břehu Vltavy. Po příchodu Slovanů 5.-6. n. l. a založení kláštera benediktiny v roce 999 na Ostrově u Davle probíhalo kutání zlata v jejich režii.

Kutiště byla různých velikostí a hustoty, dnes již v mnoha případech málo znatelná, zahlazená zemědělskou či lesní činností. Zlato bylo dobýváno formou pinek, jam nálevkovitého tvaru s hloubkou až 10 metrů, s různou hustotou a vzdáleností od sebe. Největší kutiště je nad železniční zastávkou Klínec, nad levým břehem potoka, kde se těžilo velkou pískovnou v nebývalém rozsahu. Výška odebraných naplavenin zde dosahuje až 5 metrů v délce několika set metrů. Zahloubená pískovna je odvodňována proražením skalnatého ostrohu štolou, „Čertovou dírou“ do rokle potoka Korábky. Velká kubatura odebraných a vyrýžovaných naplavenin není v okolí nahromaděna, pravděpodobně byla svážena k Bojovskému potoku, kde byla rýžována, a povodně tento materiál odnesli do Vltavy. Podobné kutiště je po levé straně nad ústím Bojovského potoka do Vltavy v Měchenicích. Vysoko nad údolím je těžební jáma asi 5 metrů hluboká. Ve skále jsou tři štoly k odvodnění a vlastní pískovna je do poloviny zavezena, novodobou zavážkou je toto historické dílo degradováno. Zlato je snášeno z tohoto území vodou do potoků vlivem velkých dešťů. Do Bojovského potoka, místních vodotečí, i těch malých a jen sezoně zavodněných. Zlato v podobě velice malých zlatěnek 0,1-0,2 mm, do jednoho gramu by bylo zapotřebí padesát tisíc takovýchto zlatinek. Transport zlata probíhá dosud.

Jiří Vlček st.