Při výstavbě starého sídliště, které mělo sloužit hlavně pro ubytování zaměstnanců rostoucích Kovohutí, vznikaly i další stavby. Jednou z nich byla také administrativní budova ředitelství Kovohutí na dnešním Skaleckém náměstí (dříve Rustavské). Podle charakteristických věžiček na střeše dostala budova svoji přezdívku.
Začátkem 50. let se začal stavět závod Hrudkovny. Otevřel se i důl pod Skalkou, kde se začala těžit železná ruda.
Zároveň se stavělo i sídliště pod Skalkou pro dělníky a rodiny zaměstnanců závodu. Mimo jiné bylo zprovozněno na sídlišti i učiliště pro učně horníky, kteří měli pracovat v dole.
V roce 1955 se zapálila první hrudkovací pec, stavěly se kolem závodu i jiné objekty jako jídelna pro zaměstnance, kde se vařily obědy i večeře. Dále zámečnické dílny apod. Postavila se i administrativní budova. Léta přibývala, rudy v dolech bylo málo, proto se rozhodlo v roce 1966 pozastavit výrobu a poohlédnout se po jiné profesi. To znamenalo i ukončit učiliště, což se také stalo.
Zanedlouho se přišlo na to, že kanceláře v budově na závodě nestačí a je zapotřebí hledat jinde. A byl nápad využít budovu po učních. Budova se upravila a vzniklo ředitelství Kovohutí. Sídlil zde ředitel, který tu měl i byt, také zde byl přidělen byt i domovníkovi. V kancelářích úřadovali většinou náměstkové, kádrové a personální oddělení. Ve vrátnici se zpracovávala dovezená i odeslaná pošta. Ve sklepních prostorách byl archiv. Byla tu jídelna, kam se dovážely obědy ze závodní jídelny. Pracovalo se od 6 do 14 hodin. Služba na vrátnici byla od 5 do 15 hodin. Časem se administrativa rozrůstala a bylo málo kanceláří, a proto se zrušily byty ředitele a domovníka a povinnosti domovníka převzala vrátnice. Takto to přetrvávalo až do roku 1992, kdy se postupně rušily jednotlivé závody v areálu Kovohutí. Došlo i na závod výroba hliníku. Po zrušení výroby hliníku se rušily i jednotlivé kanceláře na ředitelství. Po krátké době zaniklo celé ředitelství a kanceláře zůstaly jen na závodě. Budova ředitelství byla prázdná a co dál s ní?
Vše dobře dopadlo, přebudovala se Domov pro seniory, a tak slouží dodnes.
Ze vzpomínek paní Blanky Hejnicové zapsala Věra Landová