Začátkem 50. let se začal stavět závod Hrudkovny. Otevřel se i důl pod Skalkou, kde se začala těžit železná ruda.

Zároveň se stavělo i sídliště pod Skalkou pro dělníky a rodiny zaměstnanců závodu. Mimo jiné bylo zprovozněno  na sídlišti i učiliště pro učně horníky, kteří měli pracovat v dole.

V roce 1955 se zapálila první hrudkovací pec, stavěly se kolem závodu i jiné objekty jako jídelna pro zaměstnance, kde se vařily obědy i večeře. Dále zámečnické dílny apod.  Postavila se i administrativní budova. Léta přibývala, rudy v dolech bylo málo, proto se rozhodlo v roce 1966 pozastavit výrobu a poohlédnout se po jiné profesi. To znamenalo i ukončit učiliště, což se také stalo.

Zanedlouho se přišlo na to, že kanceláře v budově na závodě nestačí a je zapotřebí hledat jinde. A byl nápad využít budovu po učních. Budova se upravila a vzniklo ředitelství Kovohutí. Sídlil zde ředitel, který tu měl i byt, také zde byl přidělen byt i domovníkovi. V kancelářích úřadovali většinou náměstkové, kádrové a personální oddělení. Ve vrátnici se zpracovávala dovezená i odeslaná pošta. Ve sklepních prostorách byl archiv. Byla tu jídelna, kam se dovážely obědy ze závodní jídelny. Pracovalo se od 6 do 14 hodin. Služba na vrátnici byla od 5 do 15 hodin. Časem se administrativa rozrůstala a bylo málo kanceláří, a proto se zrušily byty ředitele a domovníka a povinnosti domovníka převzala vrátnice. Takto to přetrvávalo až do roku 1992, kdy se postupně rušily jednotlivé závody v areálu Kovohutí. Došlo i na závod výroba hliníku. Po zrušení výroby hliníku se rušily i jednotlivé kanceláře na ředitelství. Po krátké době zaniklo celé ředitelství a kanceláře zůstaly jen na závodě. Budova ředitelství byla prázdná a co dál s ní?

Vše dobře dopadlo, přebudovala se Domov pro seniory, a tak slouží dodnes.

Ze vzpomínek paní Blanky Hejnicové zapsala Věra Landová