Souhrn historie

Široká podhorská kotlina, chráněná od severu hradbou brdských Hřebenů, kde dnešní Mníšek leží, měla svou dávnou historii. Svou polohou bylo toto místo víc než strategické, neboť tudy procházela stará obchodní stezka. Zlatá stezka, nebo také nazývaná Solní, vedla z bavorského Pasova, přes Šumavu do Prachatic, Písku, Milína, Dobříše, Mníšku, Řitky a Všenor, kde u Mokropes překračovala brodem Berounku, dále do Slivence a u Řep navazovala na obchodní stezku od Plzně. Zlatá stezka se vyhýbala močálům na soutoku Berounky s Vltavou, a pod dnešním Barrandovem byla skála až do Vltavy, tudíž tudy průchod nebyl možný. Skála byla vylámána až francouzskými vojáky při válkách o dědický rakouský trůn roku 1741.

Území od řeky Mže po Otavu náleželo ke jmění zeměpanskému. Zprávy o místech v krajině mníšecké jsou pozdější, kdežto sídla při Mži a Vltavě jsou uváděny již v ranních dobách na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Pověst praví, že na nynějším místě Mníšku, stávala osada Dubčany, vystavěná ze dřeva, která celá padla za oběť zhoubnému požáru. V letech 999 až 1003 byl založen klášter benediktinů na Ostrově u Davle a českými knížaty byl obdarován i územím kolem mníšeckého potoka. Lidé stavějící svá nová obydlí na místě bývalé osady, nalezli velkou podporu u řádu benediktinů, kteří poskytli zejména materiál pro stavbu jejich příbytků. Z vděčnosti k mnichům dostala nová kolonie jméno Mníšek. Možná podobný osud jako Dubčany, či válkami sužovaný kraj v boji o získání území, postihl i jiné osady v okolí Mníšku. Tak to byl Jagersdorf, obec zaniklá nedaleko Bojova, nad Čisovicemi Gdýčina, a mezi Mníškem a Kytínem Korutany a Studnice. Za Hřebeny na řevnické straně Brd, pod Babkou to byly Nezabudice. Při osidlování tohoto kraje a jeho kolonizaci na lesních mýtinách vyrůstaly vsi, jejichž osadníci se rekrutovali z řad cizích přistěhovalců a větších sídel. Tito obyvatelé byli osvobozováni na určitou dobu od knížecích a feudálních poplatků, odklad platů se jmenoval „lhůta“ a i obce nesly toto jméno. Přímo pod Brdy vznikají, dnes již zaniklá Lhota u Jíloviště, Řítká Lhota dnes Řitka, Stříbrná Lhota, Lhotka u Dobříše, Lhota u Příbrami, a Lhoty za Novým Knínem k Vltavě. Podpora osidlování měla i svůj ekonomický důvod, protože dávky a výnosy z obcí byly příjmem do panovnické komory. Příjmy byly nejen z půdy ale také z provozu na kupecké stezce, na níž bylo vybíráno mýtné a clo. Proto bylo třeba zajistit bezpečnost kupeckých karavan a kolem stezky vznikaly tvrze, hrady a strážní stanoviště. Mníšek byl takovým místem k ochraně Zlaté stezky, kde byla ve 12. století vybudována dřevěná tvrz, po vyhoření vystavěn již kamenný hrádek, který stál na skalnatém ostrohu nad rybníkem, na jehož základech byl v 16. století vystavěn zámek do dnešní podoby. Prvá písemná zmínka o Mníšku pochází z roku 1348 a to v Majestas Carolina, vydaným císařem Karlem IV. Zde je uvedeno, že hrad Mníšek má vždy zůstat statkem korunním a jen na 10 let může být jiným osobám k držbě propůjčován. Z tohoto dokumentu, i z pozdějšího stavebního členění města, prostorné náměstí do čtverhranu, s pravidelně vycházejícími ulicemi z něho, je zřejmé, že zde byla snaha o založení královského města. Jelikož je zde nepříliš dobrá půda pro pěstování a v toku nedostatek velké vody běžící, nevábil cizí řemeslníky a obchodníky aby se tu usadili a tak zůstal Mníšek městečkem bez hradeb, věží a bran.

Císař Karel IV. měl za manželku Alžbětu Pomořanskou, vnučku krále polského, Kazimíra. Za touto císařovnou Alžbětou přicházelo příbuzenstvo její z Pomořan a Litvy do Prahy ke dvoru císařskému. Asi na zkušenou zavítal na císařský dvůr i Kejstut, kníže Litevský, který zde přijal křesťanství a jméno Jindřich. Od císaře dostal městečko Mníšek s vůkolními vesnicemi, aby odtud měl zajištění. Roku 1372 je kníže Kejstut Jindřich již pánem na Mníšku a patronem kostela v Kytíně. Nelze jistě vysledovat, dokdy Mníšek držel, a kdy se vrátil do Litvy. Za krále Václava IV., který se neshodl s českým duchovenstvem, předními pány v zemi a vlastním příbuzenstvem, povstaly rozbroje a záhubné války v zemi České. V lesnaté krajině kolem Mníšku se usadili lapkové a zloději, kteří narušovali dobrý obchod na Zlaté stezce a obírali selský lid, karavany a obchodníky o jejich zboží. Chabnul obchod a královské clo se tenčilo. Vladyka Jan z Lestkova, sloužící králi jako purkrabí na hradě Žebráce a lovčí na statku dobříšském, vynikal u dvora svojí odvahou a rázností. Za jeho služby mu byl král dlužen vyrovnání, a proto mu zastavil roku 1409 hrádek a městečko Mníšek s poplužním dvorem, vsi Čisovice, Kytín, Korutany a Stříbrnou Lhotu, krčmy a domy šenkovní, se všemi platy a požitky. Jako povinnost dostal Jan z Lestkova učiniti v krajině Mníšecké pořádek od zlodějů a lapků, k tomu dostal právo hrdelní. Toto právo připomíná i místní název Na Šibenci. V této rané době nemáme přesný přehled o držitelích Mníšku, ale je zřejmé, že někteří páni zde sedící měli ve svém jméně přívlastek, z Mníšku. Malá zmínka, 18. července 1427 Jan z Mníšku vzdává se svého dědictví ve prospěch Zikmunda z Plzně. A následně roku 1427 spravuje Mníšek a okolní vsi purkrabí karlštejnský Zdeslav Tluksa z Buřenic, později jeho syn Jan Tluksa z Vrábí. Za husitských válek Mníšek značně strádal a utrpěl, neboť byl vždy katolický. Pravděpodobně i v těchto dobách byl vypálen starý dřevěný hrádek v Mníšku. Držbu manství Mníšeckého se vším příslušenstvím, stvrzuje Přeboru z Řepnice r. 1437 císař Sigmund a zvyšuje jeho cenu, za kterou může být zpět vykoupeno ke koruně české na 1100 kop grošů. Petr z Řepnice, vnuk Přebora, prodává r. 1487 hrádek a městečko Mníšek s přilehlými vesnicemi vladykovi Janu Vratislavovi z Mitrovic. Jako královský lovčí docílil vladyka na Vladislavovi Jagelonském, českém králi, nepochybně za služby své, propuštění Mníšku z manského úvazku, se vším příslušenstvím tak, aby on a jeho dědicové mohli Mníšek coby svobodný držeti. Dále bylo stvrzeno užívání lesů dobříšských, aby bylo možné pro svou potřebu dříví sekati, zvěř tam loviti, pasti klásti a to až na čtvrt míle od hradu Dobříše. Po smrti Jana Vratislava I., syn Jan zakoupil sobě z pozůstalosti Drahonův Újezd u Zbiroha a Václav, Vratislav II., Vít a Šebestián rovným dílem hospodařili na Mníšku. Mníšecká větev pánů z Mitrovic pocházela od Vratislava II. Dobrým hospodařením bylo za Vratislavů Mníšecké panství neustále rozšiřováno a upevňováno. Přístavby se dočkal i mníšecký hrádek v roce 1563. Vratislav III. z Mitrovic získal za služby králi povýšení do dědického stavu panského, pro sebe a své bratry v roce 1607 a v roce 1620 pak získal pro sebe a nejbližšího bratra titul hraběcí. Za třicetileté války značně byl sužován tento kraj četným drancováním cizími vojsky. Nejvíce utrpěl Mníšek v roce 1639 od švédských vojsk generála Banéra. V Mníšku shořel zámek s poplužním dvorem, kostel, fara, škola, všechna obytná a hospodářská stavení. Obyvatelé zbaveni přístřeší a zásob úrody, strádali hladem a krutý mor 1639 - 1640 ztenčil jejich počet na skrovný pozůstatek. Mitrovicové si postěžovali, že na obnovu zničeného panství se jim nedostává prostředků a přemýšlejí o prodeji.

Servác Engel, pražský podnikatel nizozemského původu, který zbohatl zejména dodávkami kůží pro císařskou armádu, byl v roce 1551 za své služby povýšen do šlechtického stavu a nazýván z Engelsfflussu. Pro svůj monopol hledal příhodný statek, který by nebyl daleko Prahy a měl dostatek lesů k získávání třísla ke zpracovávání surových kůží. Hrabata Vratislavové z Mitrovic uskutečnily prodej panství mníšeckého Serváci Englovi z Engelsfflussu roku 1655. Nemalé prostředky vložil Servác Engel do zbudování koželužny v Čicovicích, pro kterou v místním mlýně zřídil stoupu na roztloukání dubové kůry. Surové kůže získával přímo od řezníků v obcích z dalekého okolí a skladů v Praze. Dal zbourat od Švédů spálený hrádek a v roce 1656 se svým šestiletým synem položil základní kámen ke stavbě nového zámku. Stavbu pak vedl po 16 let pražský architekt Martin Ringer a tak od roku 1672 zdvíhá se pyšná stavba na skále, o třech patrech, ve slohu pozdní renesance a třech baňatých věžích. Pobožný pan Engel dal v roce 1655 vystavět na Svaté Hoře v pravém rohu ambitů kapli, která dodnes se po Mníšku jmenuje. Městečko Mníšek rychle povstávalo ze sutin, zvláště když bylo poskytováno na stavbu obydlí panské dřevo. Také šenkovní domy byly postaveny, v roce 1668 obnovena značným nákladem Velká panská hospoda na jižním rohu náměstí. Z pramenů pod Skalkou nechal přivést vodu do kašen, zámecký vodovod. Majestátem císaře byl pan Servác Engel povýšen roku 1658 do stavu rytířského v království Českém. Mníšecké zvony, největší Václav, prostřední Michal a třetí Vojtěch byly ulity u pražského zvonaře Mikuláše Lova a jsou zavěšeny v dřevěné zvonici, v horní části náměstí. Nástupce Serváce Engla, Servác Ignác, chce vybudovat poutní místo nad městem na vrchu Rochotském a od dobříšských pánů Mansfeldů vykupuje velký díl lesa na hřebenech, kde má v úmyslu vystavět poutní kostel s klášterem. 1692 - 1693 je budováno toto poutní místo, zasvěcené sv. Maří Magdaleně. Za pouhé dva roky, pod vedením stavitele Kryštofa Diezenhofera, vzniká unikátní dílo, kostelík s krápníkovou výzdobou po vzoru francouzské kaple v Aix en Provence. V dalších letech pak klášter a modlitebna s kaplí Bolestné Panny Marie. Synovec Ignác Karel, hejtman kraje Berounského, držíce Mníšek do roku 1743, odkazuje část panství pražskému purkrabímu Janu Arnoštu Šafgočovi. Dědici po Ignáci Karlu Englovi, však vstupují do soudního sporu s pražským purkrabím a v roce 1755 je rozhodnuto ve prospěch pozůstalých po Englovi.

Nový pán panství mníšeckého, Ignác Unvert, velice pobožný, dává vystavět a v roce 1756 a vysvěcuje nový kostel sv. Václava v Mníšku, zatím bez velké věže, ale s bohatou malířskou a figurální výzdobou. Barokní varhany pamatují hru Jana Jakuba Ryby, tehdy učitelského pomocníka na zdejší škole pobývajícího zde 1786 - 1788. Spolu s rodinou Ignáce Unverta, se do Mníšku přistěhovala i tchýně jeho, hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic a bydlila v opuštěném klášteře na Skalce, právě v zadním pokoji, kde byl na stropě namalován Petrem Brandlem obraz kajícnice, sv. Maří Magdaleny. Ta také dala přistavět 14 kapliček křížové cesty. Záhy byla vystavěna za klášterem i panská hospoda. V roce 1763 jsou uvedeni do kláštera na Skalce tři kněží františkáni a jeden fráter. Majestátem císařovny Marie Terezie v roce 1764 je Ignác Unvert povýšen do dědičného stavu hraběcího. V tomto období dochází ke smlouvě s Jindřichem Pavlem hrabětem z Mansfeldu majitelem dobříšského panství, a za svobodu mníšeckých pánů v lesích dobříšských, podstupuje část lesů Rochotských a Chouzavských panu Ignáci z Unvertu. V roce 1768 je pochována do krypty kostelíku na Skalce Benedikta Čejková z Olbramovic, o rok později umírá Ignác Unvert a je pochován v kostele sv. Václava v Mníšku, v kryptě pod hlavním oltářem, kam byly již v roce 1756 přeneseny ostatky Serváce Karla z Engelsfflussu a jeho rodiny. Po 11 let spravuje panství mníšecké vdova Marie Terezie Unvertová, roku 1780 ujímá se držby až do roku 1792 syn její, Jan Nepomuk Unvert. Jeho syn Fridrich zemřel jako chlapec, a proto připadá Mníšek strýci, Josefu Unvertovi, který zde působil až do své smrti v roce 1822. Na jeho paměť, dala jeho druhá žena Karolina Dejmová ze Střítěže vybudovat v kostele sv. Václava v Mníšku náhrobní sousoší v životní velikosti z bílého kararského mramoru, od pražského sochaře Vincence Prachnera. Josef Unvert, nemaje potomků, ujímá se panství jeho bratr Ignác hrabě z Unvertu. Dává strhnout dřevěnou zvonici a na jejím místě staví kamennou, s hodinami, avšak nevzhlednou a zbytečně mohutnou. Roku 1825 zřizuje v Mníšku poštu a ještě před smrtí činí opatření, aby hřbitov kolem kostela sv. Václava byl zrušen a za městem založen nový. Ve své závěti žádá být pohřben na novém hřbitově v rodinné hrobce. Umírá r. 1827, ale nedošlo k naplnění jeho přání a je pochován v kryptě kostelíku na Skalce. Jím vymírá rod Unvertů a nastávají vleklé soudní spory o panství mníšecké, které je v letech 1827 - 1838 spravováno soudem. V této při, byla vzata v právo závěť Serváce Engla z Engelsfflussu, a držba Mníšku připadla Marii Anně Pachtové z Rájova, rozené Unvertové a její rodině. Hrabě Jan Pachta z Rájova přichází na Mníšek ve svých 80 letech v roce 1846 umírá, nemaje synů, ale 6 dcer. Nejstarší Emanuela pro nemoc nechává spravovat panství své švagrem, Janem svobodným pánem ze Schirndingu a později synem jeho, Karlem, který zemřel roku 1909.

Plzeňská železniční trať byla dána do provozu v roce 1862 a nejbližší zastávka z Mníšku byla v Řevnicích a Dobřichovicích, což mělo velký význam i pro mníšecké, ku krácení a zrychlení cesty do Prahy. Roku 1868 byla stržena stará zvonice a stavitelem Josefem Šulcem z Prahy, vystavěna kamenná věž přímo nad západním portálem kostela sv. Václava. Do této věže byly zavěšeny zvony Václav, Michal a Vojtěch ze staré a nehezké zvonice i věžní hodiny. Vzhled mníšeckého náměstí se podstatně změnil, tak jak ho známe dnes, s košatými stromy jírovců, jejich výsadbou po roce 1870. Na louce pod Zlatým vrchem vybudoval pražský průmyslník Nowak továrnu na výrobu obuvnických nýtů, později přestavěna na výrobu bramborového škrobu. Zde se vyráběl i truhlářský klih, po kolektivizaci zemědělství měl zde své provozovny Státní statek do roku 1990. Nová řevnická silnice byla zbudována do vrchu Skaleckého pro pohodlnější cestu roku 1882, jako okresní. V roce 1892 se začalo pohřbívat na nově založený hřbitov na jižní straně města. S rozvojem tohoto kraje a dostupností do Brdských lesů za účelem svozu káceného dřeva, s využíváním pro cestování a obchod, byla vybudována železnice z Vraného nad Vltavou údolím Bojovského potoka do Mníšku a Dobříše v roce 1897. V srpnu 1900 stíhá Mníšek velká katastrofa, vyhořela celá západní strana náměstí. Za silného větru se nezkrotnou silou šířil oheň od stavení ke stavení, vyhořelo celkem 9 usedlostí. Po Karlu svobodném pánu ze Shirndingu, který neměl potomků, přechází po přeslici roku 1909 Mníšek na Theodora svobodného pána Kasta z Ebelsbergu. Svobodný pán Kast byl v roce 1931 pohřben do rodinné hrobky zámku v Ebelsbergu u Lince. Potomci jeho, nejstarší Eduard zemřel jako pětiletý chlapec. Na místo mníšeckého pána nastupuje syn, Llewelin Kast. Bratr Bernard vedl panství za nejstaršího Lluwelina a před svou smrtí se oženil s ošetřovatelkou svou, Charlotou Juglovou, zemřel roku 1943, hlásíc se k německé nacistické straně. V den úmrtí Bernarda, dala Charlota odstranit ze zámeckých věžních hodin jednu ze součástek tak, aby nebyly schopné dalšího provozu. Tato náprava se stala až roku 1998 a od té doby opět věžní stroj bije čtvrtě a celé hodiny. Theodor byl ženatý se Sybyllou z Goetzu a Karel sloužil ve světové válce jako důstojník, byl raněn a zemřel roku 1943 v Kielcích, jeho manželkou byla Gabriela, rozená hraběnka Dejmová ze Střítěže. Dcera Johana byla provdána za holandského šlechtice. Odsunem posledního majitele Llewelina Kasta z Ebelsbergu v roce 1945 byl zámek s poplužním dvorem převzat pod státní správu.

Po světové válce 1914 - 18, za přispění mníšeckých korporací a občanů, byla postavena mohyla padlých v parku u panského dvora. Na hřbitově až na samém konci, vpravo vedle márnice, je společný hrob devadesáti vojínů z této války, zemřelých v sanatoriu Na Pleši. Výroba piva v pivovaře Velkostatku mníšeckého, který založil již Servác Engel z Engelsfflussu, nebyla již po válce obnovena. V pivovaře byl zvláštní kotel na vaření černého piva tzv. „Valach“, druhý takový byl znám z pivovaru U Fleků. Sladovna pivovaru, která sloužila jako sýpka byla zbourána v roce 1976. Roku 1920 zřízena je v Mníšku měšťanská škola a prvým ředitelem je Augustin Černý, otec spisovatelky Marie Wágnerové, píšící pod pseudonymem Felix Háj, autorka Káji Maříka. Také v Mníšku je prováděna pozemková reforma, avšak obec z Kastova statku mnoho nezískala. R. 1926 je v městečku provedena elektrifikace a zřízen biograf. Velmi krutá zima 1929 zasáhla Mníšek teplotami až –32°C mrazu. Ve třicátých letech nastala velká hospodářská krize a obec pro zmírnění nezaměstnanosti organizuje některé pro město prospěšné práce. Jednou takovou bylo vydláždění silnice přes město. Tato byla dlážděna ze šiber, úlomků žuly uložené do betonového lože. Práce to byla odvedena kvalitní, neboť vydržela až do osmdesátých let. Za protektorátu, 1939 - 45 byl Mníšek vystaven častým návštěvám vojenských konvojů, které měly vždy požadavky na jídlo, či jiný materiál, což občanům činilo nemalé potíže. Celou válku se žilo z přídělového systému, který se týkal všeho potřebného alespoň pro přežití. Mezi mníšeckými občany na válku nejvíce doplatila rodina MUDr. Cébeho, jehož zeť, doktor Jaromír Šámal, byl v heidrichiádě popraven, dcera se synem odvlečeni do koncentračních táborů a dvě vnoučata dána na převychování. Václav Žežulka zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. Jiní občané byli „nasazeni“ k budování opevnění a práci v Říši. V dubnu 1945 napadli „kotláři“ vlak nad mníšeckým nádražím, který zničili a byly i oběti na životech. V květnových dnech zde byli i nakrátko Vlasovci. Potom zde lágrovala v Mníšku a okolí sovětská armáda až do podzimu. Ještě před osvobozením, 7. května 1945, projely Mníškem dva americké džípy parlamentářů, jedoucí do lázní Velichovek k vyjednávání s generálem SS Schernerem. Obrovský výbuch otřásl Mníškem 27. června 1945, kde ve staré bažantnici vybuchla nastražená munice, sebraná podél silnice po ustupujících Němcích. Přitom přišly o život Josef Vlček a Antonín Hrouda z Mníšku a ruský důstojník. Po roce 1945 byl v zámku nakrátko Národní výbor. Porevolučním hospodařením však nenahraditelné škody utrpěl vnitřní inventář zámku, rozkradením a zbytek byl rozvezen po vznikajících Státních muzeích. Zámek byl pro veřejnost uzavřen a vznikl zde archiv ministerstva vnitra, který zde byl až do roku 1997, kdy byly materiály převezeny do nově postaveného ústředního archivu v Praze. Až v roce 1968 byl vnitřní inventář zámecké kaple předán do mníšeckého kostela, z kterého se zde nachází obraz od Petra Brandla „Hlava starce“ a jiné. Pohled na zámek od jihu byl v minulosti zakryt stavbami poplužního dvora, který tvořil uzavřený komplex s vjezdem do dvora a zámku, vedle nynější pekárny, což bývala sýpka. Stavby proti nynější poště vyhořely v roce 1953, jižní velká stodola v roce 1968 a západní křídlo se zřítilo pod vrstvou čerstvého sněhu, vlivem špatné údržby a bylo demolováno.

V poválečných letech patřil Mníšek pod okres Praha-jih, se sídlem ve Zbraslavi, později k okresu Dobříš. Již ve třicátých letech a později po válce, dochází na mníšecku k rozmachu rekreačního ruchu. Mníšek byl navštěvován význačnými osobnostmi a blízkost Prahy, malebnost kraje a čistota ovzduší předurčuje ho k využití turistickému a pobytovému, zejména formou výstavby domků a chat. Mníšek a jeho okolí bylo již ve středověku známé rýžováním a kutáním zlatonosných křemenců, za účelem získávání zlata. Z těchto míst lze uvést dvě šachtice ve Zlaťáku, vrchu nad posledním rybníkem v Mníšku, Čisovicích, Líšnici a Nové Vsi. Zlato se však jílovalo v daleko širším okolí od Zbraslavi, Jíloviště, podél Bojovského potoka od Mníšku až k Vltavě. Nejvýznamnějším místem s výskytem a těžbou zlata, však bylo širší okolí Nového Knína. Z okolí Mníšku je i staré dláždění Matičky Prahy. Takové lomy, kde se z křemence brdských lesů vyráběly dlažební kostky a patníky byly na Babce, Strážném vrchu či Jezírku, kde výronem spodních vod do lomu vznikla unikátní rekreační osada. Železná ruda se v Mníšku pod Skaleckým vrchem kutala odpradávna. Ruda byla dovážena nejprve povozy, později po železnici do Coloredo-Mansfeldovi železárny ve Staré Huti, která zanikla po prvé světové válce, později do železáren v Králově Dvoře u Berouna. Po komunistickém puči v roce 1948 a uvalení embarga na dovoz železa do naší republiky západními státy, rozhodla vláda zdroj této chudé mníšecké železné rudy využít a v této lokalitě postavit velký zpracovatelský závod na výrobu surového železa. Pod Skalkou byla navršena velká hromada rudy, vylámaná z útrob skaleckého vrchu, určená k pozdějšímu zpracování. Zcela novou tvář dostala dominanta Skalky, ale na tu došlo i později. Tak jak byla Skalka generální opravou zhodnocena v roce 1947, tak začala chátrat postupem času před zraky domácích i turistů. V roce 1951 bylo započato se stavbou sídliště pod Skalkou, aby bylo dostatek pracovníků po ruce, neboť hrudkovna měla čítat až 1400 zaměstnanců. V témže roce započala stavba hrudkovny, která byla stavěna částečně jako válečná reparace. Z plánovaných tří rotačních pecí byla prvá slavnostně zapálena v roce 1955. Jak nesmyslně ztrátový to byl závod, ukázal jeho dvanáctiletý provoz. Továrna chrlila obrovské množství kouře, ale hlavně popílku, který zdejší krajinu do širokého okolí zamořil. Obsah železa v rudě, udávaný kolem 30%, se ukázal nereálný, neboť některá díla vykazovala kovnatost rovnající se takřka kamnářské hlíně. Ekonomika výroby surového železa byla zoufale ztrátová, neboť veškeré komponenty do výroby musely být dováženy, ruda k obohacení vsázky do pecí až z Krivého Rogu (SSSR). V roce 1966 byla ukončena těžba v místním železorudném dole a hrudkovna dojížděla zpracování zbytků železné rudy do roku 1967. Rokem 1954 byla Skalka vyjmuta z ochrany státní památkové péče a v roce 1956 odstěhován všechen vnitřní inventář z kostelíku a kláštera. Nástropní obraz kajícnice sv. Maří Magdaleny z kláštera, byl odborně sejmut, zasazen do zlatého rámu a je umístěn v kostele sv. Václava v Mníšku. Klášterní střecha byla sejmuta a byla použita na opravu střechy domu služeb, bývalý hostinec Česká koruna v Mníšku. Skalečtí obyvatelé vystěhováni a stavby ponechány působení důlní činnosti a zubu času. Stará hájovna pod Skalkou, stávala ve svahu poblíž nynější, byla vystěhována, neboť její stodola se propadla do důlního díla. Později se propadla i silnice pod hotelem Sequens, jediná to komunikace do Řevnic. Sám hotel Sequens znárodněný po Vítězném únoru přestal sloužit svému účelu, pro koho také, vždyť příliv turistů do takto znásilněné krajiny úplně ustal. Sloužil dále jako podnikové byty a když v roce 1969 a 1971 vyhořel, zůstalo z této stavby pouze torzo. Do roku 1968 poklesl terén pod skaleckým kostelíkem až o 75 cm, z obvodových stěn vypadaly kusy zdiva, spadla krápníková výzdoba a zřítilo se klenutí svatyně, věž kostelíka však stále čněla do výše jako výstražný prst. Stavba kostela byla v té době stažena třemi ocelovými pásy, aby nedošlo k úplnému rozpadu, neboť k této stavbě byla povinnost podle báňského zákona, po skončení důlní těžby uvést kostelík do původního stavu. Tato povinnost zavazovala Železerudné doly a hrudkovny Ejpovice, závod Mníšek a později jeho nástupnickou organizaci Kovohutě Mníšek. K reorganizaci tohoto podniku došlo v roce 1966, a byla sem přenesena výroba hliníkových slitin, z Kovohutí Hostivař a vanadu z Vítkovických železáren. Další zde vznikla výroba ocelových tryskacích písků, krystalického křemíku a niklu z dovážené kubánské rudy. Avšak ani poté nedošlo k ozdravění životního prostředí v Mníšku, neboť úlety z těchto výrob a kontaminace vody ropnými produkty a vanadem pokračovala ještě léta. Zjevných náprav na životním prostředí v Mníšku a okolí bylo docíleno až po roce 1989, kdy byla ukončena výroba krystalického křemíku a vanadu, změnou palivové základny plynofikací 1994-96 a odlučovacími filtry na zdrojích úletů. Privatizací tohoto podniku došlo k rozčlenění závodu na několik společností i se zahraniční účastí.

S komplexní bytovou výstavbou sídliště pod Skalkou, došlo i k výstavbě hornického učiliště, které však mělo krátké trvání. Objekt byl posléze ředitelstvím n.p. Kovohutě a 1991 - 1995 přestavěn na penzion a domov důchodců. Nevyhovující léta problémové školství na Mníšku, vyučovalo se v několika budovách, bylo vyřešeno stavbou nové školy, otevřené v roce 1955. Územně správní rozdělení v roce 1960 přičlenilo Mníšek k okresu Příbram a v roce 1974, kdy došlo k rozšíření Velké Prahy až po Zbraslav a Cukrák, okresu Praha - západ. Dříve obec, získal Mníšek statut města v roce 1976. Při Mikulášské nadílce v prosinci 1959 v místní Sokolovně, vznikl požár, který zpustošil celý sál s jevištěm, jediný ve městě, kde se pořádali kulturní akce. Druhým takovým sálem bylo kino, vybudované v roce 1936 Dělnickou tělovýchovnou jednotou jako tělocvična a na širokoúhlé kino přestavěno akcí „Z“ v roce 1964. V šedesátých letech je budován další větší závod na polích směrem ku Praze, Ústav pro výzkum rud, který se zabýval i zpracováním druhotných surovin. V témže období dochází k postupné výstavbě sídliště u školy, bez občanské vybavenosti. Nedostatečná obchodní síť je řešena v sedmdesátých letech zbouráním jednoho domu se stodolou na náměstí, na jehož místě byla postavena samoobsluha ve stylu socialistické architektury. Byla vyřešena ožehavá situace kolem obchodní sítě, ale utrpěl vzhled mníšeckého náměstí. Zvyšující se silniční provoz značně znepříjemňoval život mníšeckým občanům a stával se nebezpečným v ostrých zatáčkách vinoucími se náměstím, což vyřešil obchvat města v roce 1956, později nahrazen dálnicí v osmdesátých letech. Ke spokojenosti občanů však ještě něco chybělo, k mateřské škole, postavené v roce 1937 poblíž Malého náměstí, přibyla na její zahradě v roce 1973 nová mateřská škola, 1977 byla dána do provozu hasičská zbrojnice, 1984 kulturní středisko v Lipkách a 1986 víceobvodové zdravotní středisko pro děti i dospělé, místní a přilehlé obce. Na Mníšku byl vždy nedostatek dobré pitné vody. S rozvojem průmyslu a stavbou bytů byl vybudován v padesátých letech ve městě vodovod a započato i s kanalizací. Zdroj pitné vody pod Skalkou byl nedostatečný, a proto byl posílen zdrojem Božena, později i vodou z uzavřeného železorudného dolu. V sedmdesátých letech došlo k vybudování přivaděče pitné vody z uranového dolu v Malé Hraštici, vybudován vodojem ve Včelníku a napojena Nová Ves, Zahořany, část Rymáně a Mníšek. Kapacita těchto zdrojů je značně kolísavá a tak došlo v zimním období roku 1989-90, k nedostatku vody ve městě a část obyvatelstva musela být zásobována rozvozem vody po městě.

Opravy se dostalo historickým památkám, kostelu a zámku. Na kostele byla v letech 1977 - 1978 opravena fasáda a jelikož v té době nebyla kvalitní pálená krytina pro historickou stavbu, byla střecha kostela pobita barevným hliníkovým plechem. Z velké jehlanové věže sejmuta břidlicová krytina a nahrazena měděným oplechováním. Zámecké věže opravované v téže době jsou též z mědi. Pro zámek již byla vyrobena nová dubová okna, ale na jejich výměnu již nedošlo, zato byla opravena zeď kolem zámku ze západní a severní strany. Obnova poutního místa na Skalce, po létech devastace, počala po ustálení pohybu země dolováním, v roce 1986. Podloží kostelíka bylo zpevněno betonovou injektáží, obnoven krov a střecha, dostavěna sakristie a kostelík dostal novou štukovou barevnou fasádu. Vnitřní výzdoba však nebyla obnovena. Takto byl kostelík hotov k 300. výročí vzniku tohoto poutního místa v roce 1993, kdy při skalecké slavnosti byla sloužena mše kardinálem a primasem českým, Miroslavem Vlkem. Poustevna, na nejvyšším skaleckém bodě, byla opravena v roce 1996 za přispění pražské dieceze a má zde víkendové sídlo pan kardinál. Po vyklizení sklepních prostor a vyvezení sutě z kláštera, byl objekt zastřešen, pokračuje jeho obnova, úmyslem bylo vybudovat zde hotel ale pro nesouhlas Státních lesů od tohoto upuštěno a jsou zde výstavní a koncertní prostory, jichž využívá město a přespolní hostující umělci. Tak povstává Skalka z prachu a popela minulosti, těšíc se opět oblibě příchozích turistů.

V devadesátých letech je jednáno s ministerstvem vnitra ČR o převodu zámku na město Mníšek. Na mníšecký zámek se restituce, navrácení majetku po roce 1989, nevztahovala, ale stát musel některé restituované objekty vyklidit a vrátit bývalým majitelům, kterým byly znárodněny po roce 1948. Na základě těchto postupů je mníšecký zámek převeden na jaře r. 2000 Krajskému památkovému ústavu Středních Čech. Zachovalost vnitřních prostor zámku, výzdoba a jeho prostorové členění, je využito, a nákladnou rekonstrukcí, asi 100mil. korun, v letech 2004-08 vzniklo muzeum bydlení nižší šlechty počátkem 20. století, což po mnoha letech uzavření, je víc než vítáno, turisty a místními občany.

Již v devadesátých letech, a zejména po roce 2000, dochází k rozšířené bytové výstavbě v Mníšku a jeho částech. Umožnila to i rekonstrukce čistírny odpadních vod zainvestovaná městem Mníšek pod Brdy v roce 2005. Velkou měrou město buduje inženýrské sítě, a energetické rozvody, nejen ve městě samotném ale i v místních částech. Vznikla bytová územní centra v Rymáni Višňovce, Stříbrné Lhotě u Křížku, Nad rybníkem, Na Madlenkách, Pod Skalkou, a přestavbou chatových středisek na trvalé bydlení v Mníšku. Položením základního kamene 20. listopadu 2009 došlo k výstavbě velkého sídelního celku „Mníšecký Eden“. A tak již v roce 2012 překročil Mníšek hranici 5000 trvale bydlících obyvatel. Sužující nedostatek pitné vody nejen pro Mníšek ale i pro dalších 12 obcí mníšeckého regionu vyřešil přivaděč pitné vody z Baní, spuštěn v lednu 2016.

Zpracoval a sepsal Jiří Vlček st.