Rozhovory s pamětníky

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

P. Buchta: Okrašlovací spolek se staral o zkrášlení Mníšku a okolí. Pamatuji si na zajištění a umístění laviček na náměstí. Hodně sil věnoval spolek aktivitám u Zadního rybníka. Nad jeho hrází v místě, kde přechází skála byl postaven dřevěný altán a v jeho okolí po celém Zlaťáku a podél Prostředního rybníka byly vytvořeny procházkové cestičky. U Zadňáku se spolek také hodně angažoval v činnosti kolem mníšecké plovárny. Byly tam převlékací kabinky, molo pro skákání, dětské brouzdaliště. Nájemce pan Naxera v místě provozoval občerstvení a půjčovnu loděk. Když se někdo zpozdil s vracením, vždy ho vyvolával hlásnou troubou. Pořádaly se zde sokolské plavecké závody. Vím také, že spolek pořádal před válkou sjezd rodáků.

A členové či lidé kolem spolku?

P. Buchta: Pamatuji si paní Cebeovou jako korpulentní dámu, ale ostatní členy ne. Byl jsem kluk a zajímali mne jiné věci.

Pí. Buchtová: Na můj první školní den 1946 mi MuDr. Cebe ošetřoval puchýř na noze.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Pí. Buchtová: Pamatuji si jak v roce 1945 běželi po městě a pak kolem našeho domu v Rymáňské ulici bezprizorní koně a jak někteří mníšečtí občané lynčovalí paní Charlotu - zámeckou paní na sokolském hřišti v Rymáňské ulici.

P.Buchta: Pamatuji si jak hrabě Kast s paní Charlotou byli označení páskou a zametali náměstí. Bylo to myšleno jako potupa.

Na mě udělal největší dojem z konce války útok kotláře na nákladní vlak co rozvážel jídlo a zboží po naší trati. Ke konci války útočili stíhači na lokomotivy, aby znemožnili Němcům přesuny vojska a materiálu. Jeden kotlář našel i zmiňovaný vlak, který stál v mníšeckém nádraží. Vlakvedoucí, topič a strojvedoucí se i přes nabádání personálu nádraží rozhodli, že vlak zachrání. Pokusili se s lokomotivou a služebním oddílem dojet do lesa naproti Malé svaté hoře směrem na Dobříš. Bohužel to nestihli a kotlář zničil lokomotivu a všechny tři muže při tom zabil. Byli jsme se tam s klukama hned podívat (po náletu jsme dostali volno ze školy) a viděl jsem všechny mrtvé. Zejména si pamatuji topiče, který ležel mimo stroj s prostřelenou hlavou, jak se asi snažil utéct.

Ale mám i jiné vzpomínky. Třeba jak u našeho domku Na vrškách parkovali dva tanky bez věží, které patřili procházejícím vlasovcům. Mimochodem měli velice slušné chování, alespoň k nám. Nebo jak poblíž dnešní autobusové zastávky na Dobříš pod naším domem, odstavili ustupující Němci nefunkční vůz Opel a zapálili ho. Starý Přibík šel z pole a chtěl ho uhasit a zachránit, ale když začalo explodovat střelivo ve voze, utekl.

Na Rusy mám spíš takové normální vzpomínky. Jak jsme mohli plavit jejich koně. Jako kluci jsme se rádi na nich svezli. Nebo když jsem šel po ulici a zastavili mě dva vojáčci s vozíkem taženým koňmi se slovy:”Malčik,kde zděs pěsok?” Oni si cesty v táboře vysypávali pískem. Tak jsem je vzal pod Skalku ke Kristýně (důl) a ukázal jim hromadu normálního písku. Když všechno naložili a vyjeli jsme, tak jsme o kus dál narazili na hromadu bílého písku. Ten se jim zdál lepší, tak ten původní složili a naložili místo něj ten bílý.

Nějaké “neválečné” vzpomínky z té doby nemáte?

P.Buchta: Jako každý kluk jsem žil hodně sportem. Cvičil jsem v DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) a tak jsem vnímal určitou řevnivost mezi námi a sokoly. Ve 40.létech se běžel větší závod z náměstí přes Mokré ke křížku (kde se oběsil…….) u Malé Svaté Hory a zpět na náměstí. Náš přeborník Marhoul tehdy prohrál se sokolem Šírlem. Měli jsme hřiště Na Vrškách, kdežto sokolové ho měli v dnešní Rymáňské ulici naproti trafostanici pod školou. Větší cvičení se odehrávalo na obecní zahradě v prostorách dnešní školky mezi Novou ulicí a Malým náměstím.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo kde nyní žijete (Malé náměstí)?

P. Buchta: Jako takové zásadní zlomy vnímám vydláždění strouhy v 30.létech na zakázku obecního úřadu, které prováděl můj otec. Potom zatrubnění této strouhy či potoka počátkem 60.let. Voda odtud tekla do míst dnešní požární zbrojnice, kde býval rybníček. Pamatuji také vysazení ořechů na malém náměstí za 1.republiky a také jejich nahrazení sakurami po revoluci v 90.létech. V současnosti je také změnou zbourání domu v dolní části náměstí a postavení nového domu ve stejném profilu.

; ptal se a zapsal: D.Bílek

Josef Havlíček (*1928) se narodil v Mníšku za Sokolovnou č.p.173. Do školy chodil v Mníšku, a protože zde nebyla škola, která by pojala všechny žáky naráz, vystřídal řadu míst. Do první třídy chodil na dnešní Lesní správu, do druhé a třetí do domu, kde je dnes pošta, následně do třídy ve slepé uličce pod Malým náměstím (zde měl později zámečnictví pan Zikán). Měšťanku navštěvoval v budově dnešního Městského úřadu a pak jezdil rok na Dobříš do staré školy autobusem pana Chýly. V Praze navštěvoval dva roky ekonomickou školu a následně průmyslovku s maturitou. Po krátkém totálním nasazení na Severní Moravě a poválečné výpomoci v zemědělství u Kacovských, pracoval jako úředník v hospodářských družstvech v Lahovicích a Karlíně. Na vojnu narukoval ostříhaný do Rimavské Soboty za ministra Čepičky. Odtud ho převeleli do Michalovců k ministerstvu vnitra, aby nakonec skončil jako radista - spojař.Vzpomínal na cvičení s radiostanicí, kde se díky špatnému spojení nakonec jednotka scházela dva dny, nebo na to jak je četař jako “mladé” nechal v šeru zalehnout před domnělým nepřítelem, který se ukázal být kupkami hnoje. Nakonec byl úředníkem na Kovohutích, kde pracoval až do důchodu.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

         Vím, že dělali cesty kolem Zadního rybníka. Připravovali tam patky pro zábradlí, ale to se myslím nedodělalo. U Zadního rybníka byl také altán. Upravovali prostor koupaliště - byla tam taková ohrádka pro neplavce a až deset kabin pro převlékání. Pro mě jako pro kluka byl nejzásadnější starý Hamrtál. Měl placatou čepici s nápisem OSM (Okrašlovací spolek Mníšek), proto jsme mu říkali “osma”. Před tím jsme utíkali z fotbalu, který jsme hráli na náměstí u záhonů.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

         Pamatuji si takové střípky z konce války. Pro mě bylo hodně zásadní, že mne ke konci války totálně nasadili na Severní Moravě k regulaci Odry. Ale byl jsem tam jenom chvíli. Jednou když jsme s kamarády šli do okolních usedlostí kvůli jídlu, tak jsme po návratu na ubytovně nikoho nenašli. Proto jsme se rozhodli jít domů. Po přechodu jednoho potoka jsme potkali skupinu pochodujících vojáků, kteří nám řekli, že by náš čin mohli brát úřady jako zběhnutí, ale naštěstí z toho nic nebylo. V Teplicích nám dal přednosta lístky na vlak a odtud jsme dojeli až do Prahy. V tu chvíli byla Praha v okolí nádraží Vršovice bombardována.

Seděli jsme s klukama před trafikou co byla naproti škole a projížděli kolem nás německé motorky s kulomety na blatníkách co jeli původně směrem na Dobříš, ale u Kaple byly záseky, tak se vraceli na Řevnice. Nic nám neudělali, vůbec si nás nevšímali. Přes Mníšek ke konci války jelo hodně techniky i tanků. Je zajímavé, že předválečná silnice (dlážděná do betonu) to všechno vydržela.

V sokolovně byli zajatí Italové, které hlídal Wermacht. A ti k nám chodili pro jídlo. Hlídači je pouštěli. Po revoluci se u nás někteří znovu stavili. Dali jsme jim trochu jídla na cestu. Říkali, že musí okamžité domů. Nevím jestli došli, už jsem o nich neslyšel.

Viděl jsem taky při revoluci uličkou od nás na Dobříšskou ulici, jak revoluční garda zastavila čtyři německé vojáky na kole. Ty kola jsem pak viděl opřená u Sokolovny. Asi je přidali k ostaním zadrženým Němcům, kteří se v Sokolovně shromažďovali. Říká se, že prý všichni skončili ve Zlaťáku.

Také si pamatuji na vozatajstvo co projíždělo kolem Sokolovny, asi bylo maršála Koněva. Nebo jejich ležení v lesíčku u Lhotky - všechno tam měli vysypané pískem. Vypadalo to jako rekreace. Říkalo se taky, že velitel zastřelil ruského vojáka přímo před mníšeckou ženou, která toho vojáka označila za “svůdce”.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete?

         Spíš bych se věnoval okolí mého rodného domku za sokolovnou. Hodně se zde přestavovalo, ale i stavělo. Já jsem asi před deseti lety zboural stodolu, p. Šimonovský postavil patro, také Hladovcovic barák byl původně přízemní (v době kdy tam bydlel krejčí Procházka). I původní zámecká kovárna byla bez patra. Hodně změn se událo kolem sokolovny. Kuchyně původně nepatřila k Sokolovně, byl tam úřad strážníka Babora, který vydával potravinové lístky. Myslím, že patřil k četníkům, ale jako úředník - měl jinou uniformu a nenosil pušku. Na sál se původně chodilo ze dvora vchodem hned pod jeviště. Celý dvůr byl uzavřen velkými dřevěnými vraty. Přísálí s nářaďovnou vzniklo až později.

A nějaké obecné vzpomínky z Mníšku a okolí?

         Byla tu taková skupinka lidí, co si dělali vzájemně žertíky. Patřili tam myslím Trnka - ten toho vymýšlel nejvíc, Veselý, Soběslavský, Sodoma a Zikán. Například když šli společně hrát karty na Kapli, schoval si tam p. Soběslavský stromek, který na chvíli nehlídal a doma pak, když ho rozbalil z něj opadali všechny větvičky, které mu kolegové ořezali. Nebo vzkázali p. Zikánovi, že má jet do Líšnice hledat k někomu vodu, a pak seděli na náměstí a koukali se jestli už jede. Samozřejmě, že ho do Líšnice nikdo nevolal. Nebo opět p. Zikán šel v hospodě na záchod, právě ve chvíli kdy ho tam hledala žena a zbytek osazenstva ji poslal na Skalku, že tam její muž před chvíli odešel.

Vy jste mi také říkal, že jste aktivně sportoval. Máte nějakou vzpomínku k tomuto tématu?

         V úvodu bych chtěl poděkovat svým rodičům, kteří mi nebránili hrát a podporovali mne v této činnosti. První vzpomínky na fotbal mám  na hřiště na šibenci. Kolem mého čtvrtého, pátého roku jsem se přidal k slavnostnímu pochodu s hudbou, který šel právě na toto hřiště. Myslím, že se tenkrát hrálo proti SK Radlice. Za Mníšek tam myslím hráli například bratři Knoblochové Václav a František nebo  bratři Šedivých. Na další fotbal si pamatuji na hřišti vedle řevnické napravo. To hřiště bylo trochu z kopce směrem k bažantnici. Viděl jsem fotku bratří Knoblochů s voli na tomto hřišti, jak se snaží sklon trochu upravit.

Později se hrál docela dobrý fotbal, kde  poli hráli: Václav Buňát, Knobloch - centrhalf, Gustav Strnad, Jarda Vondrák, Václav Smělý, Papík, Havránek a uičitě další, na které si nevzpomínám. V brance Jarda Vávra, Josef Kadlec, M.Hnátnický, Václav Havránek (zaskakoval když bylo třeba). Jiný hráč byl Franta Kocourek, který původně hrál za Davli a pak se oženil v Mníšku a hrál za Mníšek. Materiálně fotbalisty podporovali pan Klusáček a pan Knobloch. Také myslím pan Klusáček přivedl některé přespolní fotbalisty. Například Černého a Vokurku a ještě nějaké, ale ty si opět nepamatuji. Já jsem hrál od žáků až asi do svých 40 let. Většinou jsme začínali v sokole nebo v DTJ a pokračovali jsme v mužstvu, které podporovaly Hrudkovny.

První hokej si pamatuji na zadním rybníku formou turnaje. Hráli družstva Red River, Mníšek, Tanganika (když nastoupili na led měli říkanku:”Tanganika ať je u nás velká klika” po zápase “Tanganika byla u nás velká klika”) a West End. O přestávkách někdy vystupovali krasobruslařky.

Děkuji za rozhovor.

David Bílek

Josef Buchta (nar. 1928) narodil se v Mníšku pod Brdy v Čisovické ulici “U Žabů”. Je to v části směrem k dálnici cca 200 m od křižovatky napravo. Je tam pumpa. Pak jsme bydleli vedle “porážky” p. Prágra - Čisovická silnice za dálnicí směrem na Čisovice a poslední dům vlevo u potůčku, který ústil do sádek. Tam Hamrtál a Knobloch, místní řezníci, poráželi svoje koupená zvířata od sedláků. Po škole jsem se vyučil číšníkem v hospodě U tří pštrosů. Následně byl chvíli totálně nasazený na Ostravsku. Po návratu do Mníšku pracoval na Dobříši v restauraci, odsloužil si povinnou vojenskou službu, stavěl železniční trat do Kovohutí a nakonec zakotvil v armádě jako voják z povolání u automobilové služby.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Jako kluk jsem vnímal lavičky na náměstí. Každá měla nahoře na prkně přimontovanou cedulku, že je tam dal Okrašlovací spolek. Pak udělali zděné záchodky pro dámy a pány naproti Velké už ve 30. létech. Na starosti měl pořádek ve městě pod Okrašlovacím spolkem pan Hamrtál. Vedoucí byla paní doktorová Cebeová. Myslím, že tam byla paní Svobodová (Šťastná) Severinová. Taky tam byl Jirotka, ten vyráběl rukavice dole na náměstí, určitě Hušák. Prostě majetnější obchodníci co podporovali obec.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

     Vzpomínek mám spousty. Například mám takovou kontroverzní vzpomínku na doktora Cebeho. Šel jsem jako kluk Vejhrádkem a foxteriér pana Skopala (pracoval na před válkou na hradě), pak tam bydlel četník Bureš, mne na ulici před domem pokousal. Šli jsme s tátou k panu doktorovi a ten mi napsal, že jsem si roztrhl nohu při přelézání plotu, když jsem lezl do cizí zahrady. Tátovi se to nelíbilo, tak jsme jeli do Prahy do nemocnice na pojišťovnu, ale pan Cebe už tam volal, aby tu diagnozu neměnili.

     Vzpomněl jsem si ještě na příhodu, která potvrzuje, že již před válkou byly na náměstí záchodky od toho okrašlovacího spolku. Houpali jsme se s ostatními dětmi na větvích na kraji Čumrdova pole u Zlaťáku. Šel kolem mladý hajný co bydlel tady na Vrškách a my na něj volali: “Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” On se za námi rozeběhl a chytil mladšího bratra, který mu řekl, že jsem tam byl také já. Protože byla jiná doba a tyhle věci se brali daleko víc vážněji než dnes, bylo mi jasné, že poté co to řekl rodičům bude problém. Probloumal jsem zbytek dne po Mníšku a večer, když jsem si myslel, že se situace uklidnila jsem přišel domů. Táta spal po šichtě a jak se probudil, v té rozespalosti mne začal vyplácet. Asi tou rozespalostí a vztekem, jak jsem se snažil unikat byla exekuce vyjímečně velká. No a já pak klukům po cestě do školy ukazoval na těch záchodcích co se mi pod trenýrkama vybarvovalo.

     Samozřejmě mám zážitky z války. Například v březnu 1939 jsem s klukama u obecní váhy pozoroval průjezd Němců. Byly to ty motorky  Zündapp, BMW s lodičkou jak tam měli ten kulomet. Později jsme pozorovali s klukama odpálení bunkru u Nové Vsi. To se tehdá rozbíjela ta pražská čára bunkrů, která procházela přes Mníšek od Lhotky na Novou Ves.

    Nebo konec války byl pro mě taky nezapomenutelný. V lednu 1945 jsem dělal v Repre závěrečné zkoušky (učil jsem se na číšníka “U tří pštrosů”). A týden po zkouškách jsem odjížděl do Polska na zákopy. Rodina se složila na oblečení a už jsem odjížděl s asi 500 kluky z nádraží Střed (dnes Masarykovo). Cestou jsme vyhazovali pracovní nářadí, kterého byl plný vlak,  pro pracující na poli. Mysleli jsme si, že to pro nás bude lepší. Čím méně nářadí, tím méně práce. V Polsku jsme bydleli ve škole, na práci, kopali jsme protitankové příkopy, nás hlídali luftschutz. Přes den jsme pracovali bez jídla a až večer jsme dostali eintopf. Těsně před osvobozením nás odvezli do Frýdku-Místku a my jsme šli pěšky do Ostravy. Tady nás rozprášili hloubkaři. Nakonec jsme skončili u Slezské Ostravy v dole na Zárubku. Po revoluci mě vzal pan důlní na přespání k jeho mámě. V sousedství  měli Rusové autopark a večer do bytu přišli opilí vojáci a chtěli mě podle oblečení (měl jsem vojenské kalhoty po strýci) zabít. Říkali “Tys germán”. Ale pan důlní, který kvůli této situaci nešel na šichtu, mě zachránil. Asi za 14 dní poté jsem se vrátil vlakem s navrátilci z koncentráku.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete (Na Vrškách)?

    Vzhledem k mému věku se tady v okolí moc nepohybuji. Ještě jsou v ulici lidé, kteří mi něco říkají,ale hodně jsou tu již lidé střídají. Třeba tady co bydleli Thielovi, pak ještě asi tak dvě tři rodiny a teď je tam někdo nový z Prahy. Naproti bydlel strýc (brácha otce), teď jsou tam již jeho děti. Za republiky, za války bylo tady nahoře hříště DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) na házenou. Pan Selement si pak hřiště pronajal a dělal tu dřevo do aut na dřevoplyn. Když pan Selement už nebyl, tak se z toho hříště stala parcela a dnes je tam normální dům. Tady v podstatě za mého mládí končil Mníšek. Před rokem 1938 si postavili dům Kupkovi. Za války si dál (naproti točně autobusu) postavil vilu oblastní velitel Jelínek. Pár domů vzniklo po válce (např. p.Šmejkal) a teď se hodně staví tady za námi co prodal pole pan Minařík.

Děkuji za Vaše vzpomínky

David Bílek

Jiří Krása (* 1946) - až do 4.třídy chodil k p. učiteli Černému do prostor dnešní pošty. Od roku 1956 navštěvoval novou budovu školy. Následně absolvoval střední vzdělávací školu  a v roce 1964 nastoupil na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem obor národní škola- český jazyk. Od roku 1967 učil v Nečíni, kam dojížděl 4 roky. Potom ho přítelkyně přesvědčila, aby s učitelováním skončil a nastoupil k bratranci otce do Závodů silnoproudé elektrotechniky. Odtud přešel v roce 1972 do Československého spisovatele, kde měl na starosti rozesílku knih a pamatuje si dlouhé fronty čtenářů na některé tituly (Páral). V roce 1974 se přestěhoval do Prahy. Po roce 1980 vystřídal různá nakladatelství (Práce, Dům armády), pracoval i na plaveckém stadionu PKOJF (Park oddechu Julia Fučíka - dnešní Výstaviště), aby zakotvil v nakladatelství Odeon. Zde měl na starosti vedení Klubu čtenářů. Na tuto dobu vzpomíná jako na nejlepší pracovní časy. Byli se spolupracovnicemi demonstrovat v roce 1989 na Václavském náměstí. Podle svých slov si, ale vše představoval jinak. Po revoluci v roce 1992 nakrátko pracoval v nakladatelství Železný a před důchodem dělal vrátného na FTVS. 43 let je šťastně ženat. Do Mníšku se přestěhoval z Prahy až po smrti své matky v roce 2010.

Řekl byste něco k historii místa, kde žili Vaši rodiče a kde nyní žijete i Vy?

Pamatuji si třeba na hospodu “U Kalinky”, rohový barák u odbočky na Kytín.. Chodil jsem tam pro červenou limonádu, která měla takové pěkné otevírání. Stará paní Marhoulová (Kalinová) měla v zadní části místnosti kolo, které pumpovalo vzduch do trubek. Ve sklepě hospody protékal potok, bylo tam nějakých pětatřicet schodů. Kolem domu byly pangejty a my jsme na dlážděné ulici hráli vybíjenou. Teď je tam asfalt, ale pod tím jsou kostky. Když jelo auto tak jsme to přerušili a zase hráli dál. U Minaříků naproti Víškům jsme hráli volejbal - tam byl prázdný plac. Naproti panKrál koval koně. Ta kovárna taky s jeho smrtí zanikla.

 Na náměstí jsme v zimě jezdili na lyžích slalom. Vzpomínám si jak jsme s otcem stavěli kino v akci Z. Tedy otec stavěl. Já tam dostal páreček.  Nebo když jsme šli z kostela, jak jsme se stavovali u Klusáčka na náměstí na marokánku a zmrzlinu. To byla vyhlášená cukrárna v tom domě kde jsou teď policie. Vedle stával ještě dům, teď jsou tam Vietnamci. Místo Alberta byl statek, kde byla mlékárna nad ním prodával pan Hušák. Dostal jsem se také do věže kostela. Vzala mě tam paní Batulková (bydlela v domě po Cebeových). Byl tam odsud vidět celý Mníšek. Myslím, že je dnes ve špičce vloženo něco na paměť.

Z Mníšku také mizí malé výhledy, kterých tu bylo dost. Vše se zastavělo novými domy.        Když se podívám z nádraží, tak tady dole je to zastavěné Edenem. Podle mě je v městě výstavby dost. Kdyby se něco stalo nemáme prostor pro pěstování. Pamatuji si výstavbu starého sídliště, tam bylo na svoji dobu luxusní bydlení. Z našeho nejbližšího okolí také zmizel kříž co byl na rohu Dobříšské a Nové ulice.

Upozornil bych také rád na lípu v domě nad bývalou kovárnou. Podle mého je to památný strom. Určitě bude mít 200 - 300 let. Zasloužil by si nějakou zvláštní ochranu.

Mluvil jste o otci. On byl na Mníšku docela známá osoba. Řekl byste něco k němu?

Moji rodiče se v roce 1967 rozvedli a otec pak bydlel za rybníky. Vídali jsme se jen o víkendu, když jsem přijel na návštěvu z Prahy. Bydleli jsme u mámy a s otcem jsme tedy moc nemluvili. Neměli jsme čas, přijeli jsme s malými dětmi. Mám tady někde videokazetu jak táta mluví na lavičce před domem o historii.  Vím o spolku Káji Maříka, paní Ivanka Devátá napsala dopis kde si fungování kolem maříkologů na Mníšku pochvaluje. Ale víc bude vědět paní Vodvářková. Táta tam za rybníky bydlel s paní Cihelkovou, poté co se domluvili na společném soužití.

Antonín Vašíček (*1939) narodil se v mlýně, který měl jeho otec pronajatý od hraběte Kasta mezi Mníškem pod Brdy a Čisovicemi. Obecnou školu vychodil v Mníšku pod Brdy a tak jako řada jeho vrstevníků střídal třídy v různých místech městečka. S paní učitelkou Knoblochovou se učil ve třídě pod malým náměstím, chodil také do budovy dnešní pošty. Do měšťanské školy začal chodit v budově dnešního městského úřadu a po jejím zrušení v roce 1953 navštěvoval JUK (jednoroční učební kurz) tamtéž. Protože bylo kolem hospodářství mnoho práce ve studiích nepokračoval a pomáhal rodičům. V letech 1958 - 1960 byl povolán k základní vojenské službě k protiletadlovému vojsku ve Frýdku. Mezitím v roce 1959 padlo hospodářství rodičů do statku, tak po vojně zůstal na severu ve VOKD (výstavba ostravsko-karvinských dolů). Jako havíř zde fáral tři roky. Na žádost rodičů se vrátil do Mníšku a pracoval mezi lety 1963 -1965 v Hrudkovnách. Odtud přešel do Komunálu a jako řidič zde pracoval do roku 1975. Následně přešel do podniku Vojenské stavby a podílel se na stavbě pražského metra až do roku 1992, kdy utrpěl úraz a z práce v podzemí byl vyřazen. Pří následném soudu o odškodnění s firmou, který trval osm let, mu byla velkou oporou manželka Libuška. Ve složité době nervového vypětí ho posilovala svou vlídnou povahou. Odešel ze zaměstnání a nyní žije na odpočinku v rodném mlýně.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

         Bohužel o Okrašlovacím spolku a jeho činnosti  neřeknu nic. Pamatuji si věci až po válce a to jeho činnost asi již nebyla tak velká, navíc jsem neměl čas chodit od města. Po škole jsem musel hned domů a pomáhat s hospodářstvím. Vlastní zážitek s jeho činností nemám. Jen si ještě pamatuji, že paní Cebeová dost často chodila k nám do mlýna a povídala si s otcem.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

         Zážitků a příběhů pár mám. Nevím jestli je zrovna nejstarší, ale pamatuji se, jak v dětství, již za války k nám zavítávával herec Jaroslav Marvan. Na prvních poválečných dožínkách se také účastnil s kameramanem Stalichem. Mám s ním dokonce fotku. Kameraman pan Stalich filmoval dožínky i přípravu na ně. Ten film je stále dostupný Troufám si říct, že pan Marvan byl rodinný přítel. Původně jezdil do Mníšku, tedy lépe do Rymáně k panu Čapkovi co měl v Praze obchod s galanterií, a protože jeho dům byl kousek od mlýna, postupně se s otcem seznámili a pak jezdil i k nám. Byl třeba i na svatbě otcova mladšího bratra.

         Jiná zajímavá informace myslím je, že když v roce 1943 umřel baron Kast, otec nesl rakev. Byl nájemcem zámeckého mlýna  a s baronem dobře vycházeli. Ještě za války prošel mlýn velkou rekonstrukcí (přístavovalo se patro) a vše se stihlo za šest týdnů před  žněmi. Po válce byl z mlýna konfiskát a otec ho mohl dostal jako dlouhodobý nájemce, který pomáhal odboji, i když si na něj brousili zuby i jiní lidé ze zámeckého okruhu. Otec ho i přes to koupil na splátky, které splácel až do r. 1968.

         Ono za té války tu bylo vůbec příběhů. Takový zásadní, který byl i zpracován v literatuře a rozhlasovém pořadu “Cestou k májovým dnům”. Ke konci války byly v protektorátu vysazovány paradesantní skupiny jak z ruské strany, tak z londýnského ústředí. Jedna sovětská skupina byla vysazena na špatném místě a ihned po seskoku se dostala do boje s SS, které v daném místě na neštěstí právě měli cvičení. Části parašutistů se podařilo probít a na své cestě na místo působení procházeli i okolím Mníšku pod Brdy. Otec této skupině vedené Vasilem Kišem poskytl jídlo, kterého se jim zásadně nedostávalo. Velitel, který znal situaci v protektorátu mu řekl, aby neuvedl rodinu do problémů, že může návštěvu nahlásit za 24 hodin. Nakonec pan Vašíček celou událost (návštěva cizích lidí, kteří mohli být i provokatéry) nahlásil po dohodě s policajtem panem Burešem až za tři dny, kdy již Kiš a jeho lidé byli dostatečně daleko. Po válce přijel přeživší Kiš otci poděkovat a tradičně se pak navštěvovali až do Kišovi smrti v roce 1986. Bylo mu 66 let. Ten Kiš je také zajímavá postava. V padesátých letech nechtěl svědčit v procesu proti generálovi Píkovi, tak mu hrozil trest smrti. Měl potvrdit, že když se s jeho výsadkem generál před odletem jako vojenský přidělenec v Moskvě loučil, dal mu tajný rozkaz, aby sbíral informace proti Sovětskému svazu a lidu Československa. Nakonec ho odsoudili k mnohaletému žaláři, ale dostal se ven na zápotockého amnestii v roce 1953.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete ?

         Jak jsem již říkal, tak v roce 1943 prodělal zásadní změnu mlýn. Potom v okolí kolem roku 1956 přibyla “kachňárna” na Sýkorováku. Zajímavý vývoj zaznamenala “tvárničárna” nad mlýnem. V roce 1960 ji otevřeli pro zpracování strusky z haldy, která vznikla za Hrudkovnami směrem na Čisovice, postupně vybudovali zastřešený areál, který se následně kolem roku 1977 stal řezárnou polystyrenu. Dnes jsou zde stáje a chov koní. Samostatnou kapitolou by byla fabrika a její vliv na naše žití zde na mlýně. Asi nejzásadnější problematika jsou stěry, se kterými se potýkáme dodnes. Bratrovi třeba znečištění Bojovského potoka otrávilo třikrát po sobě všechny ryby v rybníčku.

Děkuji za rozhovor.

David Bílek

Pavel Rada (* 1940)  narodil se v Praze, jeho maminka pocházela ze Žižkova, ale obecnou školu (na dnešní poště) i měšťanskou školu (na dnešním úřadě) vychodil v Mníšku. V roce 1954 se šel učit kovářem do Tatry Smíchov (dřívější Ringhofferovy závody). Po vyučení dostal umístěnku do Čenkovských strojíren, kde až do roku 1966 pracoval na zápustkovém kování a již jako šestnáctiletý sloužil noční šichty. V průběhu práce v Čenkové si v devatenácti letech odsloužil vojenskou službu v Chrudimi u letectva. V roce 1966 přešel do Kovohutí Mníšek jako zámečník pod mistra Václava Havránka. Zde pracoval až do důchodu v roce 1995.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Z osobní zkušenosti si vpodstatě nepamatuji nic. Už podle ročníku narození vidíte, že jsem byl po válce dítě a tyhle věci mě nezajímaly. Z vyprávění vím, že Okrašlovací spolek vysazoval kaštany a lípy na náměstí. Taky pořádal zábavy v sokolovně, ale to je tak všechno co bych dal dohromady.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Neřekl bych přímo nejstarší, ale utkvělo mi v paměti, když spouštěli v roce 1953 na fabrice rotační pece, že jsme se tam byli se školou podívat. Pamatuji si taky čerpací stanici na naftu  u Šťastného v hospodě U koruny, byla tam taková svítící reklama. Pro mě byl silný zážitek, když nás v roce 1966 vystěhovali z naší Velké restaurace na sídliště. Rodiče to těžce nesli, určitě to mělo vliv i na jejich smrt.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete ?

Neřekl bych, že zásadně, ale zaznamenal jsem hlavně změny u nás ve Velké restauraci. Když otec přebíral v roce 1953 hospodu, bylo tu ještě hodně věcí z minula, které teď již neuvidíte. Například za hospodou na zahradě byl kuželník nebo napravo vedle vjezdové brány z Pražské ulice byly zakryté stáje a parkování pro povozy. Teď již po obojím není ani stopy. Hodně zmiňovaný bývá obraz na východním průčelí, který snad znázorňoval Valdštejna. Po válce když se dělala fasáda, tak obraz zanikl. Taky to více žilo v celé hospodě. Nahoře nad výčepem a restaurací byl sál, kde se před válkou konaly zábavy. Třeba o pouti byly na Mníšku tři zábavy. Jedna u nás (u Radů), druhá v sokolovně a třetí v Trucovně naproti dnešní poště. Zábavy bývaly i na zahradě za hospodou. Taky se v horním sále promítalo, když se kolem roku 1962 opravovalo kino. Nakonec tam byla v šedesátých letech vinárna a pak se to přepažilo a udělaly se z toho pokoje. Bydleli tam PTPpáci (příslušníci pomocných technických praporů - neozbrojená složka armády složená z “nespolehlivých” vojáků), když stavěli cestu na Skalce nebo Staré sídliště. V novější době určitě stojí za zmínku schůze Sparta klubu v salonku za restaurací. Bezprostřední změny v okolí jsou změna původní cukrárny p. Klusáčka na policejní stanici. Taky se zboural  dům  pod touto cukrárnou, ale to není tak vzdálená historie. Pamatuji si jak pan Klusáček jezdil prodávat s vozíkem na pouť na Skalku. Z reality našeho okolí můžu ještě připomenout prodej pana Krupičky před Narpou (dnešní papírnictví) na chodníku nebo obě benzinové stanice - jedna byla v místě dnešního výjezdu z náměstí, tady prodával pan Haken a druhá byla na místě dnešní zastávky na Dobříš.

Ptal se a zapsal: David Bílek 

Vladimíra Málková (nar. 1935)- narodila jsem se na Mníšku a chodila tu do škol. Tak jako všichni moji vrstevníci jsem vystřídala hodně budov. První třídu jsem vychodila na dnešní poště, druhou třídu jsme měli s paní Knoblochovou na faře (dnešní Oáza), potom škola na dnešním úřadě. Třídy byly taky na lesní správě, nebo u Znamenáčků (u Čumrdů). Pak jsem studovala v Praze a do roku 1958 pracovala na umístěnku na ministerstvu zdravotnictví.  Dalším místem byl na dva roky odbor zdravotnictví na Dobříši. Pak zrušili okres, tak jsem přešla na na ÚVR (Ústav pro výzkum rud - dnešní PURUM) a nakonec až do důchodu Kovohutě. Jako dcera učitele jsem se často pohybovala okolo otcových aktivit.  Proto jsem se pak také angažovala ve Svazu žen, v Červeném kříži?? a třeba pěveckém kroužku Blodek. Se svazem žen jsme pořádali pravidelné velikonoční a vánoční výstavy, v osmdesátých letech jsme pořádali bazary pro lidi.

Mohla byste mi říct co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Moc Vám toho asi neřeknu, po válce a v padesátých letech, kdy činnost spolku končila, jsem studovala a pak pracovala v Praze. Ale pamatuji se, že spolek zavezl strouhu co vedla kaštanovou alejí na náměstí a dali tam lavičky. Myslím, že se také podíleli na instalaci sochy F.X.Svobody na náměstí. Původně, ale byla v parčíku před farou, někde tam co se dnes vztyčuje májka. Pak byla nějaký čas deponována u pana Thieleho ve skladu dřeva a nakonec ji dali na dnešní místo. Cestičky u Zadňáku, plavecký areál a altánek to Vám asi říká každý.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

Tak asi jako každý mého věku, mám nejsilnější vzpomínky na konec války. Přes Mníšek ke konci války projelo přímo pod našimi okny okolo 25.000 Němců, to jsme byli tři dny schovaní v baráku ve sklepě. Nahoře u Zápalů se střílelo, prý tam měli vyvěšený český prapor. Nakonec jsme se schovávali i před Rusama. Jak viděli někde světlo, tak tam přišli a brali si co se jim líbilo.  Přišlo mi, že si s nimi velitel moc nevěděl rady (sídlil u Wagnerů). Myslím, že ty nejvíc problematické zavírali do sklepa na zámku kde bylo velitelství. U zámku byl ve starých sklenících sklad německého oblečení, po květnové revoluci se to částečně rozebralo a rozhlas pak hlásil, že by to lidi měli vrátit. My jako děti jsme si tam později brali helmy co tam zbyly a sáňkovali na nich na náměstí. Odpoledne děti a večer dospělí.

Zajímavé bylo taky otevření školky na Mníšku na Malém náměstí 1.září 1950. Moje matka tam vařila. Pojmenována byla po matce stavbyvedoucího Josefa Nováka - školka Josefy Novákové. Ten prý pozval sousedy a místní potentáty na zapití díla do Prahy a když byla zábava v nejlepším, tak tam všechny nechal a utekl do zahraničí.

Pro mě osobně bylo velkým zážitkem biřmování v roce 1947, kterého se účastnil pan kardinál Beran, protože jsem mu říkala přivítání. Mám z toho i fotografii.

Otec byl docela význačnou postavou mníšeckého života. Řekla byste něco o něm?

         Můj otec Emanuel Ciszewski přišel do Mníšku ve dvacátých letech jako učitel. Učil zde až do své smrti v roce 1950. Vždycky měl první třídy, protože to s malými dětmi uměl. Byl legionář?? a přivezl si z I.světové  války revmatismus, díky kterému nemohl dělat těžké práce. Zato byl snad ve všech spolcích co na Mníšku byly. Byl u sokolů, pomáhal v okrašlovacím spolku, účastnil se divadel, s panem Martínkem vedli pěvecký kroužek. Založil na Mníšku první knihovnu, kterou kolem roku 1942 předával Krásovi. (???Když byla knihovna ještě nad Sokolovnou, kde je dneska prodej kol, tak měl otec otevřeno zrovna v době, kdy začalo v sousedním přístavku při školní besídce hořet.???)

Měla byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete?

         Když vezmu takové ty obecné změny, tak vidím, že zaniklo hodně živností, zmizeli pekaři, kováři, povozníci. Zanikly spolky věnující se divadlu. Zmenšuje se také počet obchodů. Osobně se mi nelíbí současná úprava náměstí a příjezd do Mníšku. Na druhou stranu se zlepšila doprava. Zejména obchvat Mníšku nám velice pomohl. Před jeho otevřením se v pátek nebo neděli nedala vůbec přejít silnice. Pamatuji se také, když pan Kacovský domluvil zavedení rozhlasu. Do té doby hlásil p.Krech z věže kostela. Velká proměna Mníšku nastala rozhodnutím rozšířit těžbu pod Skalkou a následnou výstavbou Hrudkoven. Nebyla to jen proměna ve výstavbě, ale hlavně sociální. Přišlo hodně nových lidí, životní standard na Starém sídlišti byl výrazně vyšší než ve městě a z toho vzniklo pnutí, které se třeba projevovalo tím, že jedno zasedání zastupitelů muselo být na Starém sídlišti a jedno ve městě. Ale dnes se to již tak moc neprojevuje, také těch spolků přibývá.

děkuji za odpovědi D.Bílek

Josef Krupička - nar. 10.7.1943 v Mníšku p. Brdy - mníšecký rodák. Základní školu vychodil v Mníšku, poté následovaly tři roky učení na soustružníka a pět let práce v závodě “Škoda Plzeň” (v té době Leninovy závody Plzeň). V roce 1965 se vrátil do Mníšku p. Brdy, nastoupil do Kovohutí Mníšek v mechanických dílnách. Zde působil nejprve jako obráběč kovů a po vystudování průmyslové strojnické školy jako mistr mechanických dílen. Nyní je v důchodu a bydlí v rodném domku na Řevnické ulici pod Skalkou.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

         Já si pamatuji, jak členové spolku usazovali a odhalovali sochu F.X.Svobody na náměsti. Bylo to po válce, myslím, že někdy začátkem 50. let. Kromě paní Cebeové si vzpomínám, že u toho byla paní Severinová jako členka. Potom také dělali cestičky pří úpatí a ve svahu u Zadního rybníka, místy měly cesty i zábradlí. Ale to je tak vše, co si k Okrašlovacímu spolku vybavuji.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

         Pro mě byla velkým zážitkem stavba Hrudkoven a starého sídliště. Jako děti jsme chodili do školy přes louky až k potoku, kde byly poslední domy vsi - ovčín (později sběrné suroviny a dnes obytný dům) a dům pana Dekastela. Najednou se začalo ve velkém stavět. Nejdříve se postavily domy na pravém konci ulice 5. května u garáží, pak svobodárna a nakonec činžáky. Dostavovalo se někdy kolem roku 1957. Každý den jsme pozorovali změny způsobované výstavbou.

         Mám také vzpomínku na poslední Skaleckou pouť roku 1953. Rodiče tam měli stánek, prodávali cigarety. Později si otec na tento prodej ještě zavzpomínal, když mezi květnem a říjnem 1956 oddíly PTP stavěly hřebenovou silnici a pár měsíců tábořily přes silnici u rybníčku. Autopark měli nad vodárnou. Otec jim z okna prodával v improvizované armě pivo a cigarety. S tímto útvarem přijel do Mníšku např. pan Vintr, který tu pak natrvalo zakotvil.

         Nepříjemnější vzpomínku mám na učitele Černého - komunistu, který nás po smrti Stalina a následně Gottwalda v roce 1953, nutil stát u tribuny u fary stráž při tryzně za oba potentáty. Vzpomínám si na Rudé právo s velkým černým rámečkem se Stalinem a pak Gottwaldem.

         Myslím, že zajímavá vzpomínka se váže k propadlé hájovně tady kousek od nás. Na hájovně byl původně hajný Mika. Po hajném Mikovi nastoupil jako hajný pan Hudeček.Protože to byl takový lidový vypravěč, říkali mu místní “Brdský sup”. Po zrušení hájovny pracoval p. Hudeček v dolech a odstěhoval se na sídliště a do opuštěné hájovny jen docházel. No a my jako děti jsme chodili do stodoly u hájovny skákat do sena. V srpnu, tuším 1955, jsme si přes den takhle zase hráli a ráno nás budila máma ať se jdeme podívat z okna, že se celá stodola propadla do dolu, zůstala z ní jen štítová stěna. Potom celé místo ohradili a postupně se během let propadl i zbytek s hájovnou. Následně tam Kovohutě zřídily skládku a zavážely to. Ten zlom běží až k Lipkám, bylo tam několik otevřených děr. Z jedné se snažil p. Hanousek (zmizel v 80. letech na výletě na Kavkaz) s hajným Homolkou zachránit spadlého srnce, ale nakonec byl pan Hanousek rád, že ho vytáhli na laně ven.

         S dolováním vlastně také souvisí vzpomínka na pana Lébla, který vozil autem původně vytěženou rudu kolem nás na nádraží, odkud se vozila do Ejpovic ke zpracování. Občas nás svezl do školy nebo zpátky. Pak se ruda vozila do Hrudkoven. Nad rybníčkem bývala velká halda rudy.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete (horní konec Řevnické ulice naproti hájovně p. Homolky)?

         Jedna zásadní změna pro mě byl začátek velkého dolování železné rudy. Změnila se krajina a hlavně se nesmělo nikam do lesa. O zániku bývalé hájovny jsem už mluvil.

         Naše rodina je svázána s restaurací Sequens. Dotýkal se mě tedy její postupný zánik po smrti p. Sequense po roce 1956. Stavba začala někdy kolem roku 1934. To si zde s mojí babičkou postavili vilku, ke které postupně lepili další části. Poznali se u Šroubků na zkušené v třicátých letech. Protože spolu nemohli mít děti (dvě jim prý kvůli Rh faktoru zemřely), v roce 1939 se rozvedli a babička dostala jako vyrovnání pozemky vpravo pod restaurací, kde postavila v roce 1941 stávající dům. Pan Sequens s novou manželkou Věrou pokračovali v postupném budování restaurace až do roku 1948. Po smrti majitele byla budova opuštěná, věci z interiérů si rozebrali příbuzní. Následně kolem roku 1960 budovu dostaly Kovohutě a udělaly zde bytovky. Bydleli tu například Petráňovi, Svachovi, Vašákovi či Lorenzovi. Okolo roku 1969 část budovy vyhořela. Hasiči tehdy táhli vodu až z rybníčku pod hájovnou u chatek. Postupně ubytovna chátrala, posledním obyvatelem byl myslím pan Petráň. Po revoluci rodina o restituci nepožádala kvůli velkým nákladům na opravy (restituce byla možná po uhrazení peněz, které dostali po zestátnění).

         V současné době jsou velké změny vidět jak ve Skaleckém areálu, tak v našem bezprostředním okolí. Vyrostlo zde mnoho nových domů a i nový majitel bývalé restaurace (ubytovny) na jejím místě postavil nový dům.

Děkuji za odpovědi. David Bílek

Z mých vzpomínek

Ne každému se poštěstí narodit se za císaře Pána a dožít se až roku 2000. život člověka může objektivně posoudit až po jeho prožití – v důchodu. Mnohé životní zkušenosti a poznatky zůstávají v paměti natrvalo a mění se ve vzpomínky. Vzpomínky hodně starého člověka na mládí jsou pohledem na zcela jinou dobu, než prožívá dnes.

Jako klukovské „štěně“ nemohl jsem vynechat rozpad rakouského mocnářství a vznik Československé republiky, v historii  českého národa vyústění staletých  snah  o získání svobody  a samostatnosti. Ve velké zemědělské vesnici jsem „rozum bral“ a postupně v rodině, ve škole a ve společenství lidí rodných Rosovic ( u Dobříše ) si uvědomoval, kdo jsem a kde jsem. Až poprvé v důchodu jsem si výrazně uvědomil, že naše rodina v Rosovicích měla hodně strejdů a tet nichž drtivá většina našimi příbuznými vůbec nebyla. Byla to doba blízkých vztahů („tetovských a strejdovských“) mezi lidmi navzájem, která byla i v Mníšku  a v jiných obcích středních Čech a kterou svým způsobem postihla pí Wagnerová – Černá (Felix Háj) v knize Školák Kája Mařík. A nositeli dobrých mezilidských vztahů nebyli  tehdy jen věřící. Ctitelé Káji Maříka tuto dobu nazvali „dobou kájovskou“ a vsadili jí do doby od 2. poloviny 19. st. až do konce 1. poloviny 1. republiky, kdy zhruba skončila.

Můj otec pocházel z 12 dětí a pamatuji, že jsem se nikdy nemohl dopočítat tet  a strejdů z jeho strany, to proto, že byli jinde a já byl slabý na počty. Slovo matematika se tehdy moc nepoužívalo. Otec říkával: své křesťanství projevuji  poctivou prací a pomocí druhým. Jednomu malozemědělci např. půjčil 1600 Kč, aby si mohl koupit jalovici – bez potvrzenky, bez svědků a nebál se, že mu nebudou vráceny. V Praze jednou našel portmonku s 1200 Kč a předal ji poblíž stojícímu strážníkovi. Ten mu řekl: Pane, vy jste jistě z venkova. Já jsem si táty cenil, protože byl také 20 let pokladníkem místní Kampeličky a jezdil na kole do blízkého Suchdola dělat  panu řídícímu, který byl pokladníkem suchdolské Kampeličky, výroční pokladní uzávěrku. Pane, táta, obyčejný sedlák, který má 3 třídy obecné školy a dělá uzávěrku panu řídícímu! Matka také měla jen 3 třídy obecné školy, psala bezchybně ale neměla tak vypsaný rukopis jako otec. Svědčí to o kvalitě  učitelů za Rakouska. Táta uznával důležitost vzdělání a všichni tři kluci jsme mohli chodit nebo jezdit do měšťanky na Dobříš. Autobusová doprava tehdy ještě neexistovala.

Nezapomenutelné byly neděle, kdy všichni jsme vyrukovali  na mši. Rosovický kostel byl vždy zcela zaplněný, po levé straně vždy ženy a dívky, před lavicemi „školní děvčata“, po pravé straně muži starší i mladí, před lavicemi „školní hoši“, což bylo poblíž bočních dveří, jimiž se rychle dalo vyjít ven. Těšíval jsem se, všichni ve svátečním, pan farář zajímavě kázal, to evangelictví bezvadně spojil s tím občanským, takže jsme si každotýdenně připomínali, kterých špatností se máme vyvarovat. Líbilo se mi, že hraje harmonium a lidé zpívají. Sám jsem nezpíval, protože nejsem pták zpěvný a nechtěl jsem to kazit ostatním a sobě požitek z poslechu. A krásné to bylo i po mši. Zbývalo hodně do oběda a lidé neutíkali hned domů.  Náves před kostelem ožila. Tvořily se hloučky: pantátů, ostatních mužů, mladíků, panímám, ostatních žen, dívek, služek, školaček a školáků. V hloučcích se povídalo, sdělovalo – nebyla televize a rozhlas. Sdělené starosti posilovaly, sounáležitost lidí se utužovala. Kluci si domluvili fotbal na plácku, mladí muži vydrželi vždy až do poledne, zatímco panímámy musely zrychlit sdělení informací a svůj hlouček jako první musely rozpustit, neboť doma je čekala příprava oběda.

Po maturitě musel jsem se s rodnou vesnicí rozloučit. To loučení trvalo několik let, neboť jsem se vracíval, pokud žili, ke svým drahým rodičům. Jít do světa a usadit se v něm, není totiž vždy snadná věc a člověk poznává, jakou jistotu mu poskytují dobří rodiče a proto se k nim  rád vrací. Netušil jsem, že po vystřídání několika míst kolem Prahy natrvalo zakotvím v Mníšku, v místě v němž proučiteluji skoro 40 let a dožiji zbytek života.

Vzpomínku na mládí nemohu uzavřít vzpomínkou  na svou matku, která nezměrnou  domácí péčí a pod dohledem dr. Prusíka zachránila mi život a umožnila tím, že jsem do Mníšku přece jen mohl nastoupit. Začalo to před okupací, kdy po nerozumném Bukovském fotbálku jsem celý uřícený skočil do rybníka a přivodil si zánět pohrudnic, nemoc se tehdy obtížně léčila, neboť nebyla ještě antibiotika. Půl roku domácího léčení bylo plné nejistot, zda se vůbec uzdravím.

Bylo to ráno 15.března 1939 – podle rozhlasových hlášení německá vojska vstupovala do naší země. Já po půlnoční horečce s trochou odlevy sledoval z postele matku, která ještě za ranního pološera rozdělávala oheň v kamnech. V ostrém odrazu ohně z otevřených dvířek kamen jsem pozoroval, že matka vsedě pláče, bohaté slzy kapaly jí na zástěru a jakoby jen pro sebe povídala: „Syčáci, kradou nám naši zem“. Byl jsem dvojnásobně smutný a dojatý prostými matčinými slovy.   

Matka od lékaře znala vážnost mého zdravotního stavu a ve snaze psychicky mne povzbudit mi vyprávěla – věděla, že mne zajímá minulost. Tak jsem se např. dozvěděl, že můj dědeček v roce šestašedesátém vyběhl za stodolu  a přes naše pole střílel brokovnicí po Prušácích , kteří na koních uháněli cestou do Holšin. Pruští rejdaři dědečka chytili a chtěli ho zastřelit. Dědeček ( tehdy nebyl ještě starý) se vymlouval, že střílel po zajíci. Rosovický starosta s Pruáky vyjednal trest pro dědečka. Uvázán u stolu 3 dny klečel na hrachu v dobříšské šatlavě ( nízký dlouhý domek u radnice – dnes Restaurace na radnici).

Nejzajímavější z maminčina vyprávění bylo o panu prezidentovi Masarykovi. Bylo to nepravděpodobněji v roce 1919 či 1920. Pan prezident Masaryk přespal v hotelu Heinz na Dobříši a druhý den se vydal na koni – sám bez jakékoliv ochranky či doprovodu – na zámek v Hluboši , kde bylo prezidentské sídlo ( Lány se staly prezidentským sídlem později). Klusal z Dobříše na Rosovice. Bylo léto, Rosovice vylidněné, neboť o žních byli lidé na polích. V Rosovicích nevěděl pan prezident, kterým směrem dál. Nachomýtl se malý chlapec, kterého se ptal. Chlapec poradil odbočnou uličku „za humny“ směrem na Pičín a hned si požádal  o odměnu. „Strejdo, dej mi korunu“. Dostal od pana prezidenta desetikorunu. To byla ještě doba kájovská.

Antonín Krása

Vlastimil Dušek (roč. 1931) se narodil ve Zlatodole Roudný u Blaníka. Na Mníšek se přistěhoval ve svých deseti letech a bydlel postupně u Zámeckého rybníka, na náměstí a nakonec se přiženil do Stříbrné Lhoty. Na Mníšku chodil do základní školy, pak na měsťanku. Po maturitě na Obchodní akademii v Praze si v roce 1951, v rámci akce “77 000 úředníků do výroby”, mohl vybrat nástup do hutí či do dolu. Vybral si mníšeckou šachtu, kde začínal jako horník (fedrák - vozil vozíky s rudou). Po čtyřměsíčním (internátním) kurzu a dálkovému vystudování hornické průmyslovky se dostal až na pozici důlního měřiče (plat 1300kč za měsíc). Práci vnímal jako zajímavou a zodpovědnou. Po zrušení dolu v roce 1965 přešel do Kovohutí (Hrudkoven). Jako bývalý horník odešel v 55 letech do důchodu.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

         Všichni víme, že předsedkyní byla paní doktorová Cebeová. Spolek měl ale i jednoho zaměstnance - p. Hamrtál. Měl placatou čepici s nápisem OSM (Okrašlovací spolek Mníšek), proto jsme mu říkali “Osma”. Když jsme hráli v parčíku na náměstí - tam co je dnes fontánka - fotbal, tak nás odtud vyháněl. Pokud vím, spolek se staral o lavičky, parčík a hlavně o koupaliště na Zadňáku. Mimochodem jsem rád za současné mobilní lavičky ve městě. Můžete si je posunout do stínu a jsou docela i pohodlné. Kolem “Prostředňáku” byla krásná udržovaná cestička, která vedla Kněžskými až k Frýdlovi na Kytínskou. Na ní byl nad Zadňákem altánek. Chodili jsme sem s děvčaty na rande. Taky si vzpomínám na plavecké závody, které se na Zadňáku pořádaly v areálu koupaliště co měl v nájmu řezník p. Naxera. Docela by mě zajímalo, kdo tento záslužný spolek sponzoroval. Stát to prý nebyl, možná místní živnostníci?

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

         Jednoznačně největší zážitek mám z příjezdu Rusů v roce 1945. Celkově byla šťastná nálada z konce války, cítil jsem ten konec napětí, klid. Z té doby jsou to takové jednotlivé obrazy. Jak jsme plavili koně ruského vozatajstva na Zámečáku. Dříve ještě jak Jarda Drábek jezdil na koni k partyzánům s jídlem a prý snad i s informacemi, které ho pak stály život. (K této události má zajímavý materiál z úřadu …...paní Janů. pozn. red.)

         Rád vzpomínám na práci na šachtě. Všichni jsme tam byli kamarádi, parta. Všichni jsme si tykali. Tam se na sebe musíte stoprocentně spolehnout, jde tu o život. Pro mě to byla zajímavá práce. Nastoupil jsem za 5,02 kč za hodinu, to byly tehdy docela pěkné peníze. Dělalo se i v sobotu. Všichni jsme tam byli úderníci. V dole bylo 13 stupňů, tak jste musel makat, abyste nezmrzl. Do roku 1953 jsme dostávali červené potravinové lístky, na které jsme dostávali dobré jídlo. Bylo jich tolik, že z nich horník uživil dobře celou rodinu.

         “ Ireno, pojď nám říct co si pamatuješ z historie.” Pan Dušek povolal svojí ženu, která vyprávěla následující příběh. Pamatuji si, jak koncem války k nám domů přišli pozdě večer partyzáni. Byli to Rusové a chtěli pytel na jídlo. Do něj dali všechen chleba co jsme doma měli (babička pak v noci ještě zadělávala na nový). Dostali ještě knedlíky s vajíčkem a pak táta s ještě jedním odešli do vedlejšího pokoje poslouchat Londýn. Pravděpodobně to byl velitel, měl takovou lepší uniformu. Táta měl pod postelí takovou dřevěnou bednu a v ní sestavené rádio, které bylo schopné přijímat tyto relace. Všechna rádia v protektorátu musela mít vymontované lampy, aby nešel poslouchat zahraniční rozhlas. Za to byl trest smrti. Pak odešli a nevím jestli šli pro jídlo ještě k jiným lidem.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete?

         Pro mě jsou velké dárky kanalizace a autobusová doprava Uher. I když pan Slabihoudek reagoval vždy dobře a rychle, jsem rád, že už nemusím pořád kontrolovat jímku. A autobus teď jezdí do Lhotky čtrnáctkrát za den, to je velmi příjemné. Dostaneme se do Mníšku pohodlně v podstatě vždy když potřebujeme. Líbí se mi taky současná úprava náměstí. Samozřejmě je to otázka. Můžou být lidé, kteří s jeho podobou nesouhlasí, ale mě se líbí. U nás ve Lhotce jsem rád za novou hasičárnu s knihovnou. Je to takové místní kulturní/komunitní místo. Chodíme s paní do knihovny a je tu velký výběr. Využívají nějakou možnost zápůjček mezi knihovnami z Příbrami.

ptal se David Bílek

Jaroslav Žák

Rozhovor nebyl veden přímo, ale pan Žák nahrál monolog, který jsem přepsal a částečně slovně a větně upravil. Snažil jsem se zachovat dějovou posloupnost vyprávění i jeho obsah, aniž bych zasahoval dramaticky do materiálu,proto se místy některé informace opakují a celý text je prostoupen osobními dojmy vypravěče. Jména a názvy jsou uváděna foneticky, tak jak jsem je zachytil.

D.Bílek

Od r. 1938 jsem žil na Mníšku do teď (28.2.2022  - 70 let). Stejně tak jsem zde celý život pracoval. V červnu 2022 mi bude 90 let. Narodil jsem se v Líšnici č. 63, ve středně velkém statku a zde jsem prožil dětství. Ve válečné době jsem chodil do měšťansky v Mníšku (sídlila v pozdějším místním pak městském úřadě), která sloužila pro přilehlé obce a tedy i Líšnici. Během čtyřleté obecné školy, kde byl řídící pan Tobola, jsem zažil jak Hitlera, tak Háchu.

Po únoru Klementa Gottvalda vzniklo JZD Rudá záře Klínec a nám sebrali všechny majetky, stroje, zásoby, zvířata. Rodiče pak přes 30 let uklízeli dojnice v JZD.  Otec nechtěl, abych se zamotal do místních problémů, tak jsem v 17 letech přešel na statní statek Zbraslav k řediteli p. Hířovi. Zde mi nabídli studium pro práce v zemědělství (4 letá zemědělská škola s odbornou maturitou). Když jsem přijal, přesunuli mne do Mníšku pod Brdy  - mimo JZD Rudá záře (Praha-jih).

Přesně 1. března jsem, po tvrdé vojně, nastoupil do Mníšku. Autobusem z Líšnice jsem dojížděl každý den. Až mi táta koupil motorku 125 ČZ a já jezdil na motorce.

Jak to tehdy u zámku vypadalo. Dodnes jsou vidět železná vrata, tehdy půlka ukradená. Napravo byla závodní jídelna statku Zbraslav nad Vltavou, pro zaměstnance, obyvatele, důchodce i úředníky úřadu. Vařilo se 50 -70 obědů. Vedoucí byla paní Hurtová, vařila paní Králová, co bydlela nad Sokolovnou. Vše na hraně hygienických předpisu. Státní statek měl pak 4 jídelny.
Dále prodloužená koňská stáj, ve které byli dva koně lesní správy. Nadlesního dělal p. Stárek, dále p. Kovařík.
Doleva podél cesty naproti poště byla velká stáj pro dojnice. V té době pro 100 ks dojnic, o které se starali pí. Filípková, pí. Truhlářová, p. Truhlář, kteří bydleli v poschoďovém dřevěném bytě. Byla tam i přípravna.
K ní do levého úhlu přiléhala obytná poschoďová budova. Byl rok 1956, tedy i nízká bytová úroveň. Bydlel tam Vlastimil Vidner – traktorista a starý p. Vidner – ovčák (600 ovcí v ovčíně). Následovalo vedení hospodářství a dále od bytu skladiště pohonných hmot (oleje, nafta, která se čerpadlem čerpala pro 4 traktory). Dále od skladu zámecký sklad a vjezd do zámku.

V roce 1955 jsem uzavřel v Praze 5 civilní manželství. Protože rodiče i manželčini rodiče byli církevně založení, měli jsme i církevní obřad v kostele sv. Václava.  na Smíchově. S manželkou - Hankou Dvořákovou (Žákovou) jsme se nastěhovali do zemědělské usedlosti číslo 1 – Hukalovny a zahájili společný život. Bylo mi 24 let a manželce 22. Byt ve vile působil díky vyraženým oknům jako zpustošená chatrč. Správce Josef Hurt nám přidělil byt po panu Kubičkovi vedle nich. Byla to doba kontrarevoluce v Maďarsku, kterou tehdy potlačoval Koněv.  Proto ta bída o sklo. Řemeslníci tedy zakryli okna tím co bylo k dispozici. Bydleli jsme sice v rušném zemědělském objektu, ale byli jsme rádi, že jsme z Líšnice pryč. Následujících sedmdesát let mého života jsem žil na Mníšku. Život v Hukalovně byl rušný a tvrdý. Seznamoval jsem se s lidmi, vzpomínám zejména na traktoristu Mirko Hlušičku. Každý den jsem rozděloval pracovníky ze statkového dvora u zámku.

Zámek byl v roce 1956 archivem ministerstva vnitra. V zámku byly obrovské šteláře spisů z Prahy. Správce archivu, ale i zámku byl p. Bakoš – vlivný občan, zastupitel. Jeho syn Mirek byl za mě na statku traktoristou 25 let. Pak se přestěhovali na sídliště a Mirek, mladý pracovitý člověk, dopadl psychicky a fyzicky špatně.

Vrata do zámku byla stále otevřená. V archivu prý pracovalo každý den 8 lidí (archivářů), říkal p. Bakoš. Já osobně nikoho neviděl. Ale jako žák měšťanské školy a později agronom jsem viděl, jak bývalý majitel zámku chodí s hůlkou po městě a nikoho si nevšímá. Měl to být baron Kast, který se přátelil s Hitlerem, a Benešovy dekrety mu zámek sebraly.

Do úhlu k vratům byl domeček. Asi dříve sloužil pánům. Nyní tam bydlel Josef Veselý „Pepulda“ a jeho táta. Byl to pracovitý člověk, také pracoval na statku. Jeho máma konfliktní paní. Druhá půlka domku byl skládek, který měl na starosti p. Král a pak p. Liška. Kousek dál, vedle domku, byly konírny. Zde byli ustájeni čtyři koně v boxech. Kočí, který s nimi pracoval a jezdil, byl p. Jansa - chytrý inteligentní pán, měl koně jako svoje. Bydlel v domku, jak bývala prádelna, vedle štontů.

Dále se o koně staral Láďa Kapr, měl dva koně, kterých si vážil. Mladý František Švéd byl kočí. Michal Ferenczi, cikán neboli Rom. Měl vysokou úroveň, ke koním přišel každý den, oholený, v bílé košili v černých kalhotách. Inteligentně oblečený, inteligentně mluvil českým jazykem, byl pracovitý. A já mu říkal ve 24 letech: „ Michale a ty mi můžeš tykat.“ Tak to byly ty stáje.

Dále následovala garáž, ale v uvozovkách. Dřevěná vrata, nezamčená, kde parkoval traktor německé výroby Doutch 50. Dobře jsem ho znal, tak jsem s ním jezdil. Vedle traktor Hudson – nevím kde to statky vzaly, to byly cizí stroje a velmi dobře pracovaly. Ještě jeden traktor Škoda 11, takový traktůrek – DKW - do kopce vytlač.

Dále kolem lesíka jak vede k zámeckému rybníku a lesovně byla stáj. 120 prasat uklízela paní Lišková, která bydlela nad sokolovnou (druhý nebo třetí barák pěkně udržovaný). Liška pomáhal pí. Liškové, dělal skladníka v objektu u zámku.

Poslední objekt byly unavené objekty z dřívějška. Stát potřeboval vyrábět maso a mléko, tak tam byl teletník odstavených telátek od dojnic jednak z objektu, jednak přivezených z Hukalovny. Tam to obstarávala zodpovědná paní Vašíčková - mlynářka z Luckého mlýna, která tam jezdila na kole dvakrát denně je obsluhovat. Paní Vašíčková byla kvalitní ošetřovatelka telátek.

Dolů směrem k závodní jídelně napravo byly zdi polesí Mníšek – státní lesy Dobříš. Ředitelem byl můj kamarád p. Vacek. První objekt byl patrový, na uskladnění sena a slámy a vedle něj byl další pro velkoobjemové uskladnění sena a slámy. Celý objekt u zámku a předzámčí nebyl nikdy oplocený. Nebyly k tomu prostředky a peníze. Pod skladem krmiv byla šrotovna. Od rána do večera se zde vyrábělo několik desítek metráků šrotu, aby se zásobovala celá živočišná výroba v objektu předzámčí a Hukalovny.

Na dvoře se rozdělovala práce. Dva roky jsem byl agronom a tak jsem rozděloval práci pro 30 lidí, kteří přišli na práci v rostlinné výrobě. Na mou duší se tam sjelo 13 párů koní – sedláci i chalupníci. A já jim například říkal, aby odvezli kameny nebo hnůj. Kdo tam všechno byl:
Václav Smělý – statek vedle lékárny, Královi – starý a mladý Josef, František Havlíček – vedle hodináře naproti Kovomatu,  František Švéd, přijel ze Stříbrné Lhoty, pan Minařík, pan Švéd další – hospodářství nahoře u Cebeovy vily naproti hostinci u Kalinky (dva koně), starý pán Švéd taky si přijel pro práci, Jansa, Hlušička Mirko – velkostatkář ve Stříbrné Lhotě- cca 100 hektarů (zdejší mníšečtí lidé jim to vzali a udělali z toho národní správu). Pan Hlušička měl ještě jeden objekt vedle pošty (byl také  traktorista pásáku DT 54 sovětské výroby). Měl tátu, který s námi bydlel v Hukalovně - ve „vile“. Měl jejich koně, kterého měl rád. Přijel do předzámčí, chtěl nějakou práci, kterou jsem mu musel povinně dát. Láďa Kapr, ten měl 2 koně, Ferenci Michal, Bureš – statek když se jde kolem řeznictví u Knoblocha, tak kousek dál byl statek u Burešů.

Těch 13 páru, to vypadalo jako mobilizace koní nebo koňský trh. Ten se taky někdy konal. Všem jsem musel dát nějakou práci, trvalo mi to dlouho. Práce se rozdělovala v 7 hodin. Dojížděl jsem tam nejprve z Líšnice a pak jsem tam chodil 2x za den z Hukalovny po lávce kolem zámeckého rybníka tou pěšinou nahoru. Jaká to byla dříve ubohost a bída lidí v rostlinné výrobě. Tam se sešlo třeba 20 – 25 paní a žen a taky žádaly práci. Za jednu hodinu tyto ženy, které se ohýbaly, sbíraly kámen, brambory, měly 2,40 korun – 19,20 korun hrubé mzdy za den, stejně jako moji rodiče.

Kočové měli podle tkk (technicko kvalifikační katalog) 3,10 za hodinu když měli svoje koně. Vynásobte si 8 hodin a to i v sobotu, kdy se dělalo také 8 hodin. Já byl rád, že jezdili se svými koňmi na statek. Moje rodiče museli koně dát JZD Rudá záře a víc jsme je neviděli.
Traktoristi – 4 lidé měli 3,50 za hodinu. Já vám říkám správná čísla, protože jsem jim vyplňoval výkazy pro účtárnu a musel jsem popisovat, kde co všechno dělají. Byla přísnost na nás ze statku Zbraslav odkud chodili na kontrolu, kolik si tito lidé vydělávají.

 Já jsem ta generace, kdy mi bude teprve 90 let. Nikoho už na Mníšku nenajdu. Je tam jen pan Doležal, který se mnou pracoval a bydlel v té Hukalovně. Byl kovářem a podkovářem, na co sáhl to uměl. Já jeho a jeho paní tak dvakrát za týden chodím navštívit a popřát jim štěstí. Co je štěstí? Že jsme zdraví a máme kde bydlet a máme svůj domov. Tomu Zdeňkovi Doležalovi je 93 let, má omezený zdravotní stav a ještě spolu někdy popovídáme, jak to v Hukalovně a mém Mníšku bylo.

Jak to tam hořelo? Jak to tam baflo. Než jsem se přestěhoval do vily, tak jsem jezdil z Líšnice na motorce nebo autobusem. Přijel jsem někdy v dubnu, vystoupil z autobusu a a byl jsem v Jiříkově vidění. Krávy běhaly kolem drogerie pana Hakena (tam byl pak pan Rubáček), krávy běhaly u pošty, ono bylo těch krav tam všude moc. Ta velká stáj pro 100 dojnic hořela fajrákem. Všude odvážní a stateční hasiči, nedám na ně dopustit, to jsou nejpracovitější lidé. Plameny šlehaly až k poště, ale nedostaly se ke konírně ani k závodní kuchyni. Nahoře nad těmi dojnicemi bylo patro. Tam byl uskladněný ječmen a brambory. Byly tam uskladněny vločky, protože statek Mníšek byl velkoproducentem brambor. Ty bramborové vločky stříleli jako z kanonu. Stateční pánové z Mníšku vyhazovali z vikýřů na zem dřevěnými lopatami ječmen i ty vločky, kterých se trochu báli. Kdo to zapálil? To se nevyšetřilo. Bylo podezření a bylo i jméno a já ho úmyslně nebudu říkat. Protože to nebylo potvrzené a protože SNB - pan Mrkvička a pan Šretr nic nevyšetřili. Tak to vyhořelo do mrtě.

Ty dojnice se museli pochytat, odvezli se valníky do Hukalovny, a protože statek Zbraslav měl taky statek Řitku, tak tam dovezli taky nějaký majetky. Žádná dojnice ani tele neutrpělo úraz ani nedošlo k úhynu. Shořelo to jako papír. Pak se to muselo odklízet.

Další požár byl v  objektu u lesní správy. Vyhořely tam stodoly sena a slámy. Jako i v současnosti jsou zapalovači a flákači co nechtějí dělat, tak to tam bylo taky. Tam se uvelebili nějací ožralí, mladí kouřící lidí, ty zapálili ty objekty a ty vyhořeli. Tam nebylo možné zasahovat. To se sjeli hasiči i z Řevnic a Dobříše i  okolí. To byla velká újma. Před objektem stála mlátička. Tam se mlátilo ve snopech, to přiváželi kočí a traktory. Tam byli lidi takový selský, který uměly obsluhovat mlátičku. Pak se obilí odváželo nahoru do špejcharu, kde jsou dneska nějaké obytné místnosti. Dále se to odváželo naproti našemu domku, co jsme bydleli 56 roků v manželství, ať to někdo dokáže.

Podívejme se na Hukalovnu v Tovární ulici č. 1.  Byl to velký objekt, ale roztříštěný, zasahoval až do Stříbrné Lhoty. Patřila tam vila, velká kovárna a podkovárna, která sloužila ke kování koní, truhlárna a hoblárna, ve které bylo několik řemeslníků. Zastřešená velká hala pro strojená hnojiva (umělá hnojiva). Prasečák pro cca 150 ks prasat. Zde uklízela paní Benešová. Administrativní budova, tu jsem za svého působení trochu rozšířil.  Byla na zvýšeném podloží, pod ní bylo skladiště nafty, která se odtud natáčela elektrikou. Velký dvoupodlažní sklad MTZ (Materiálně technického zabezpečení) – součástky, oděvy…. Součástí byl také dvougenerační rodinný dům – bydlel tam pan Sedláček s rodinou, kteří měli smůlu, že je na Příbramsku nazvali kulaky. Tak se přistěhovali do Mníšku a já je přijal a oni uklízeli vedle domu velký kravín s jalovicemi. Byli perfektní zaměstnanci – dřívější sedláci. Chov prasnic byl soustředěn na obrat stáda, abychom nemuseli nakupovat. Asi 60 prasnic a 120 prasat, uklízela paní Čermáková z Mníšku s paní Stamenovou. Ocelokolna 60 m dlouhá 8m široká, kde bylo uskladněno obilí a věci ze sklizně. K172 – kravín (pro 172 dojnic). Dva nové sklady na suchou píci – seno a část slámy. Velká silážní jáma tak pro 250 vagonů silážní hmoty, a protože hygienici tu byli ostří, tak jsme museli vybudovat betonové skladiště močůvky a hnojomočůvky (hnojůvky). V areálu bylo parkoviště velkých strojů, které se nevešli pod střechu. Dvě studny, které napájely Hukalovnu vesměs užitkovou vodou. Dvě velké sýpky na obilí a luštěniny.

Roku 1962 jsem byl již vedoucím hospodářství Mníšek, Kytín, Stříbrná Lhota, Voznice. V roce 1962 jsme se stali okresem Příbram a statkem Dobříš. Hospodařili jsme na 1050 ha včetně Stř. Lhoty. Ve Lhotě u Hlušičků byla jedna šestibytovka, kterou stát Hlušičkům zabral, pro zaměstnance, kteří uklízeli dobytek a prasata, pan Skalický, paní Vrátná, paní Kaprová.  Bydlí tam dodnes.  Velký prasečák pro asi 200 ks prasat, uklízela ml. paní Čermáková, která bydlela v rodinném domku ve Stříbrné Lhotě. Dále k polím byla Hlušičkovic stodola, kde statek Jeneč nařídil udělat přechodný chov prasat. Tam se vešlo 250 prasat. Před tím, ale bylo nutno udělat betonovou podlož a vykopat odpadní jímku na močůvku a hnojůvku. Fungovalo to tam dobře, ale jen sezonně. V roce 1962-1963 byla velká zima, tak se to vyskladnilo a stodola byla prázdná. U vstupu do velkého selského dvora byla stáj pro pro 200 – 250 kusů jalovic. Tam uklízel Láďa Skalický – dříč. Lhotu jsem často navštěvoval, protože jsem se obával hygienických nařízení.

Od roku 1960 do roku 1975 (červenec) byl Mníšek státním statkem Dobříš hospodářství Mníšek pod Brdy. Mníšek se stal honosným městem pod Skalkou. Byli jsme na to hrdí a byli jsme rádi, že to tak je. Pak přišla reorganizace, delimitace. Od 1.7.1975 se stalo hospodářství Mníšek Státním statkem Jeneč u Prahy. Hospodářství Mníšek se přesunulo pod Jeneč. Mníšek zase do Prahy-západ do Podskalské ulice. Tam jsem jezdil pořád. Zaměření hospodářství bylo na výrobu mléka, to jsou velké peníze každý den pro hospodářství. Dováželi jsme mléko do radlické mlékárny Josefu Pohůnkovi. Bylo 4 milionů litrů mléka. Mléko nás živilo, on nám za něj dával 4 koruny. Mléko muselo mít 3,6 stupňů tučnosti a muselo mít velkou čistotu. Na to chodili takový ti lehkoživkové ti biotechnici, furt hledali nějaké vši.

Byli jsme také velký producent masa – vepřového – dodávali jsme do masokombinátu Písnice řediteli Fandovi Dolejšímu. Brambory jsme pěstovali až na 200 ha. Statek Jeneč se specializoval na cukrovku.  Já byl rád, protože s bramborami byla potíž, potřebovali jsme hodně lidí, kteří se vozili z Prahy a byli líní, nechtěli sbírat brambory a radši chodili česat švestky nebo chodili na hříbky. Brambory ani řepu jsme pod Jenčí nepěstovali. Byli jsme velcí výrobci sladovnického ječmene pro pivovar Staropramen, kde byl pan ředitel Zeman.

Od roku 1975 do roku 1996 bylo hospodářství Mníšek. Ředitel Kleina odešel, vyhodili ho. Nastoupil mladší Pavel Kosi, prudší povahy, jako ředitel statku Jeneč. Ředitel si ulehčil práci, do Jenče to bylo 50 km a my jsme tam jezdili jako blbci buď na porady nebo fasovat věci co jsme potřebovali. Pan ředitel nás pojmenoval závod 04 Mníšek. Zase jsme se stali podružnou organizací statku Jeneč do r. 1989 než přišla revoluce.

Já jsem u statků sloužil 15 let. U Jenče 15 let, u Dobříše a 5 let u Zbraslavi jako adjunkt u pana Bartoně. Takhle jsem byl věrný tomu zemědělství. To byla moje duše a život a můj život a duše je Mníšek. 43 roků jsem byl na jedné židli, nebyl jsem fluktuant ani migrant. Já jsem měl rád zemědělství. Když jsem něco zasel tak jsem to sklidil, rád jsem šel do kravína, krávy nebučely, protože dostaly nažrat.

Moje manželka Hanka Žáková, byli jsme manželé 56 roků, byla zaměstnaná na místním a pak městském úřadě víc než 30 roků jako úřednice v Mníšku. Ještě za Jendy Štamberka, a pak u té paní Merunkové.

Podívejte se, co pro Mníšek připravili, jak to zcentralizovali,  aby nemusel ředitel Kosi lítat po vesnicích. On nebyl ředitel tělem a duší.  Do jeho podniku patřil Mníšek, Stříbrná Lhotka, Voznice, Kytín, Líšnice, Bojov, Čisovice, Klínec, Trnová, Jíloviště, Černolice, Řitka. Mně dali na starost Slapy, Buš, Záhoří, Přestavlky a za slapskou přehradou existuje malá obec Třebenice. Měli 15 jaloviček a tam mi říkali, jo pane řediteli já vás ještě neviděl, ale my Vás máme rádi. My tady máme 15 jaloviček, ale my myslíme, že jsou naše, oni jsou vašeho statku, ale my je máme rádi. Takovýto obrovský kolos 50 km z Jíloviště až do Třebenic. To jsem musel absolvovat. Byl jsem vedoucí závodu 04, Mníšek jsem si nenechal vzít.

Hospodařili jsme na 3980 ha zemědělské půdy. Největší na okrese. Měli jsme 136 bytů, tři osmnácky. Tu osmnácku jsme dostavovali v roce asi 1980. To bylo věžáky, 3*18 =54 bytů. Byty na Řitce, Mníšku, Čisovicích, Klinci, Líšnici, Slapech – Buš. Ještě jsem nakupoval Okály – rychlé ubytování.

Statek Mníšek neměl nikdy žádnou starost o pracovníky. Když jsem dal inzerát tak se přihlásilo 50 lidí a já si jich 10 pozval, ale nevybral jsem nikoho. Tak jsem to nějak poznal.  Měl jsem 46 hospodářských techniku, vysokoškoláků bylo 10 a ostatní byly středoškoláci, kteří se mnou pracovali 30 až 40 let. Pod mým vedením a jsme zajišťovali zemědělskou výrobu v Mníšku pod Brdy. K tomu bylo 100 zaměstnanců v živočišné výrobě. 100 dopravních prostředků. 76 traktorů, ostatní byly osobní auta, nákladní auta těch bylo 13 a měli jsme také autobus, který sloužil městu Mníšku. Měl jsem osobního šoféra a sehnal jsem si právníka, protože jsem věděl, že to nebude žádná selanka. Potom, když se stal Mníšek podnikem, 10.1.1990 jsme se osamostatnili.

Mě pan ředitel Vodehnal v ministerstvu zemědělství (ve výrobním oddělení) ve výběrovém řízení jmenoval ředitelem statku Praha – jih, tak jsem to pojmenoval se sídlem zase v Mníšku pod Brdy.

Jak vznikl samostatný statek Praha-jih se sídlem opět v Mníšku pod Brdy

Na základě výběrového řízení p. ministra Vodehnala jsem byl jmenován ředitelem statku Praha- jih se sídlem v Mníšku 10.12.1989 – 1.1.1990. Pracoval jsem u 4 ministrů. První byl Ing. Vodehnal, který musel skončit. Druhý byl zvěrolékař doktor Kubát, kterého po roce vyhodil tehdejší pan Petr Pithart a potom následoval velmi dobrý ministr pan Ing. Josef Lux, který přetrvával několik roků! Bohužel onemocněl a odjel se léčit a potom zemřít do Seattu v Americe. Potom ještě nastoupil pan ministr Fencl a já jsem odešel do důchodu.

Nový statek Praha- jih již neměl ve své správě hospodářství Slapy, které zůstalo ve Slapech. Já jsem tam potom dojel do Buše do takové větší hospody rozloučit se se svými bývalými kolega a s panem Antonínem Dvořákem, který tam dělal vedoucího hospodářství. Léta letoucí dělal také starostu a dělal také před tím tajemníka národního výboru. Toník už dávno není. Já jsem se s nimi rozloučil, že už nebudou jezdit do dalekého Mníšku a já nebudu jezdit k nim. Tak to byla taková změna. Nový státní statek Praha – jih hospodařil na 3500 ha zemědělské půdy. Už jsme měli jen 12 obcí, které patřili nadále do statku. Náš statek byl zaměřen na výrobu mléka, chovu skotu, velkochovu prasat a velkochovu drůbeže – brojlerů. Tisíce kusů dobytka, prasat, kuřat. V rostlinné výrobě pokračovala výroba obilí, velkovýroba řepky, luštěnin, kmínu a prosa. To byla naše obživa a starost.

Tento statek začal fungovat od 10.12.1989 až  do 31.7.1997 a potom zanikl na základě zákona 292/91 sb. – zákon o půdě. Pan předseda vlády Klaus nechtěl mít žádné statní podniky a nejen v zemědělství, tak státní statek skončil v tom roce 1997. Byli jsme velkovýrobci pekařské pšenice 400-500 ha orné půdy, velkovýrobci prasat v počtu tisíce kusů. Ve třech velkých moderních halách bylo 990 býků.

Velkovýrobci prasat jsme zůstali nadále. Co jsme podnikali dál. Naši sousedé, jezeďáci, dělali přidruženou výrobu. My jsme měli zakázanou přidruženou výrobu, až se objevila nová doba a díky za ni. Pak přišel rok 1989 – revoluce, kdy se začalo myslet jinak. V první řadě místo závodní kuchyně v Mníšku v předzámčí, jsme udělali pekařství, protože jsme nemohli prodat velké množství pšenice pekařské. A bez vytahování, přišel jsem na nápad s jedním spolupracovníkem, že založíme pekařství a cukrářství v objektu závodní kuchyně. Stroje se vyráběli ve velkovýrobě ve francouzském Lyonu. Tak jsem zašel do podniku zahraničního obchodu na Václavském náměstí naproti kinu Blaník. Tam tito pánové sídlili. Poprosil jsem je o kontrolu a doprovod mojí osoby a ještě osoby pana předsedy zemědělského družstva Horoměřice. Doletěli jsme do Lyonu koupit ve fimě Bungard novou technologii pro pekařství a cukrářství. Protože jsme neměli franky, a ani jsme je nemohli mít, tak nám to zprostředkovali pánové ze zahraničního obchodu a já si vzal úvěr u Komerční banky na Václavském náměstí u kavárny Špalíček. Teď je tam myslím státní policie. Frank byl za 6,5 Kč a koupili jsme za 6,5milionu novou technologii od firmy Bungard - pekařství a cukrářství. Mezitím statkové středisko pracovalo usilovně na rekonstrukci bývalé závodky. Postavili jsme tam tedy pekařství a cukrářství. Firma Bungard měla zastoupení i tady v Československu v nové době. Přijeli pánové a naši řemeslníci namontovali technologii. Počátkem roku 1991 jsem otevřel za účasti Městského úřadu Mníšek a jiných obcí s trochou slavnosti naše pekařství a cukrářství. Měl jsem veliké štěstí, kdy mi pomohl můj šofér sehnat obsluhu a pekaře na obsluhu této technologie. Manželé z Knína a ještě 6 lidí z okolí. Jerolímkovi byli poctiví a pracovití lidé. Statek vlastnil pekařství asi 6 let. Pak se v rámci restitucí předalo rodině Jarolímkovic. A toto pekařství a cukrářství slouží ještě v roce 2022.  Zná ho celé okolí. Všichni jsou spokojeni. Všichni co sem dojížděli, si kupovali výrobky z této technologie od firmy Bungard. Uspokojilo mě to v tom, že pracovníky, kteří přišli z Dobříše a bydleli v Kníně jsem získal jako své zaměstnance do přidružené výroby pekařství a cukrářství.

Také jsme nemohli prodat býky ze Slap. Nemohli jsme prodat hovězí a prasata. A byli to zase moji dobří pracovníci, chtěl bych poděkovat zejména rodině Kožíškových z Rymáně, kteří navrhli, že otevřeme minijatka. Porážku hovězího žíru a prasat na území obce Čisovice. Tedy minijatka, včetně výroby uzenin, masa. Vařili se tam obědy, fungovalo to pod vedením pana Vlasty Kožíška a jeho rodiny. Minijatka státního statku Praha-jih. Vybudovali jsme prodejnu smíšeného zboží v Líšnici, potom jsme převzali od potravin velkou prodejnu všeho možného v obci Čisovice. Tam se také prodávali naše výrobky z minijatek i se tam dováželi obědy, které vařili na minijatkách. Toto období mělo pouze 4 roky. Přišla privatizace Václava Klause, zaniklo to, tedy prodejna v Líšnici, v Čisovicích. Měli jsme také buňkovou prodejnu uzenin a potravin u pekařství a cukrářství. Taky to zaniklo. Pěstovali jsme dále žampiony v Černolicích, asi 4 roky, taky to zaniklo. Museli jsme to zastavit, ne kvůli odbytu, ale celé objekty se vraceli, co byly za komunistického režimu ukradené. Zůstaly nám tedy velké mechanizační prostředky a autodoprava. 85 motorových vozidel včetně traktorů. Těch bylo 60, ostatní byla auta. Díky dobré spolupráci jsme je provozovali i nadále. Tři auta jezdili trvale několik roků, až do konce statku, v pivovaře, v cementárně v Chouzavé, ale přechodně pracovali dvě auta v Metrostavu, a dále pomáhali obecním úřadům, tam kde bylo potřeba. My jsme je potřebovali pro vlastní dopravu. Byli jsme dopravci velkovýroby řepky, kterou jsme dováželi až do Lovosic, do Litoměřic a do Řeporyjí. Takže auta měla co dělat. A někdy toho bylo, ten podnik byl přeautovanej. Někteří šoféři museli pracovat v dílnách, ve stavebním středisku statku Praha – jih (závod 04 bývalý). Vypomáhalo se obecním úřadům, dříve místním národním výborům. Dvanáct lidí pomáhalo při výstavbě školky, zdravotního střediska, komunikací a tak dále. Byli takový pomocníci a potřebný, většinou za tuto pomoc statek nějak moc nefakturoval. Zůstalo nám tedy ve stavu 500 zaměstnanců. 40 technických hospodářských pracovníků. V novém statku jsem musel vytvořit ředitelství tak nějak v počtu 16-17 lidí. Některé funkce jsem kumuloval, aby nebyly ze strany zaměstnanců a obcí nějaké řeči, kolik nás tam je. Já jsem to taky kritizoval, protože na ředitelství pracovalo 60 lidí. Výrobní náměstek měl třeba funkci hlavního agronoma statku Praha-jih, ekonomický náměstek měl funkci hlavního ekonoma statku. Měli jsme spolupráci s bankami a to na Václavském náměstí jak jsem už řekl a potom banku na Vítězném náměstí č.5. Měli jsme tam úvěry, tedy dluhy. Z Václavského náměstí jsme přepravovali hotové peníze, dříve nebylo ještě bankovnictví, že se posílali mzdy našich pracovníku na účty. Všechno se sáčkovalo a převáželo z Václavského náměstí, kde to doprovázel řidič s finanční účetní a jedním bachařem, kterého bych nazval pistolníkem, který si musel udělat zkoušky na osobní zbraň. Já jsem se toho taky někdy účastnil, protože jsem měl mimo mysliveckých zbraní taky svoji osobní pistoli. Museli jsme tu ochranu 1,2 milionu, který jsme potřebovali každý měsíc na mzdy v hotovosti, jak se říká převzít a bezpečně převézt do hlavní účtárny v Mníšku. Měl jsem 7, poté, po odtržení Slap, jen 6 mzdových účetní. To bylo tenkrát takové nároční zaměstnání, to se muselo nasáčkovat do těch sáčků, to si možná ještě mnozí z vás pamatují. Muselo se to potom rozvážet po obcích a vyplácet našim zaměstnancům odměnu za práci za celý měsíc.

Ale to nebyly jenom ty mzdy. Statek musel bankám v první řadě odvádět úvěry, které měl. Za druhé odvádět, sociální, a zdravotní daň. Silniční daň, která byla veliká, protože jsme měli 100 dopravních prostředků. Pak nějaké pohledávky, dluhy, které jsme také měli. Teprve potom muselo zbýt na tom našem účtu u Agrobanky nebo Komerční banky milion dvěstě tisíc čistých peněz, které jsme převáželi do Mníšku.

Tak fungoval tento statek Praha – jih až do roku 1997. Když jsem skončil neměl, jsem žádné potíže se zákonem, žádné potíže se svými spolupracovníky a lidmi, ale na statku se musel řešit tzv. privatizační zákon. Vracení majetku těm lidem, kterým byl zabaven a ukraden. Celý statek Praha- jih byl zcela restituční. My jsme měli v účetních sestavách 0,6 miliardy majetku všeho možného, lukrativního majetku. Přihlásilo se na 400 oprávněných osob, tedy restituentů. Musel jsem vytvořit, tzv. privatizační komisi a náhradovou komisi, která tyto restituenty nebo oprávněné osoby přijímala. Byly to už málo ty původní osoby, kterým národní správa, která byla uvalena na všechny ty zkrachovaný zemědělský družstva, vyrovnávala nároky. Bylo to málo těch pantátů a panímám. Byli to jejich rodinný příslušníci. A se Slapy jsem už neměl nic společného.

Restituční a náhradová komise sídlila v Mníšku ve dvou zvláštních kancelářích a přijímala tyto oprávněné osoby. Ty si přišli pro majetek a museli mít určité dokumenty. To znamená list vlastnictví z katastru nemovitostí, že kdysi před 40 lety měli x ha zemědělské půdy, která jim byla zákonem zabavena. Museli si tyto doklady obstarávat, byli různé i menší konflikty a já jsem byl nakloněn k tomu, aby se vše vracelo. Náhradová restituční komise byli železný lidi, kteří museli tyhle věci navrhovat. Já jsem nechal vytisknout asi desatery účetní osnovy. To byl veškerý majetek, který měl statek. Od movitého a nemovitého od lukrativního či méně lukrativního majetku. Tyto sestavy měla k dispozici komise a přišli pánové a dámy a rodinní příslušníci. Na 1ha zabavené půdy bylo spočteno naší účtárnou (těm jsem věřil, pracoval jsem s nimi přes 20 let) 36 500 Kč. Ještě jsem si to ověřil na ministerstvu zemědělství. To mě stálo nějaké peníze, protože pánové na ministerstvu nechtěli pracovat zadarmo, aby ten majetek organizace byl zkontrolován. Vyšlo nám tedy to číslo, které budeme vracet na 1 ha těmto oprávněným osobám. V movitém, nemovitém majetku na 1 ha zemědělské půdy. Zákon vyšachoval malé zemědělce, kovozemědělce. Kdo měl do 2 ha zemědělské půdy (a takových byli stovky v obcích, protože já ty obce jsem všechny znal včetně mé Líšnice), tak ty neměli právo na nic. To byla taková nespravedlivost já nevím od koho, ale šlo to všechno ze shora. Udělala se tedy výjimka. Náš právník to zapracoval tak, že tito malozemědělci, kovozemědělci měli taky jednu kravku, která jim zorala třeba 1ha nebo 1,5ha půdy. Měli svoje náklady, měli taky někdy takovou frézu, kterou to obdělávali. Tak se uskutečnila taková zákonitá povinnost statku Praha-jih Mníšek pod Brdy, že když si restituent obstaral svědky, že měl jednu kravku, která uměla tahat pluh a obdělávat půdu, tak se tato výjimka udělala a tito kovozemědělci a malozemědělci měli nárok na těch 36 500 Kč za jeden ha zemědělské půdy, ale museli přinést plnou moc od sousedů. Tenkrát ty sousedské vztahy byly možná na trochu lepší úrovni, než jsou dneska. Tak jsme jim vraceli, ten majetek. Za jednoho koně se vyplácelo 40 000,- K č majetku. Tedy za pár koní 80 000 Kč movitého a nemovitého majetku.

To byla nekonečná mašinérie, to bylo plné parkoviště auťáků u té mojí skromné kanceláře a u těch buněk nemohli ani další mechanizační prostředky projekt. Nezavedl jsem žádnou přísnost, aby se objednávali. To nebylo pro mě to pravé. Tak jak kdo přišel, musel chvilku nebo hodinu počkat, aby ta komise to všechno propočetla, zkontrolovala a potom, aby ten restituent nebo ta oprávněná osoba, si libovolně vybrala strop množství toho dopravního prostředku nebo i zvířat všeho druhu.

A odešli, můžu říci, celkem spokojeně. A já jsem měl velký restituenty nebo oprávněné osoby. V obci Trnová se panu Šlégrovi vracelo 9 mil. majetku. Panu Filípkovi na Řitce se vracelo 11. mil. majetku. Moji dva vedoucí pracovníci si od těch restituentů neboli oprávněných osob dostávali nabídky, aby hospodařili na zemědělské půdě, aby se neválela ladem, aby tam nerostly kopřivy nebo lebeda. Na takovémto katastru 3 500 ha zemědělské půdy, která byla maximálně a dobře obdělávána. Tak si nasmlouvali od těch oprávněných osob ty hektary a na ty dostali 3500 Kč za 1 ha – to bylo velké množství. Jen pouze Jenda Pazdera, který dělal na statku zootechnika (Jíloviště, Klínec, Trnová). Hospodaří na rostlinné výrobě, nemá tam žádný dobytek. Pase tam ovce.

Dále Agrofarma Líšnice, taky asi 8 nebo 9 milionů. Ta Agrofarma nějak dlouho nefungovala. Snad se tak vyrovnali s těma oprávněnými osobami. Že jim dali dobytek, zásoby, stroje co dostali ze statku Praha- jih.

My jsme každému dali všechno, na co měli nárok. Asistoval u toho i statkový právník, který u mě zůstal až do konce statku. Je ještě na světě, já mu děkuju. Pane doktore, že jste se mnou vydržel a že jste mi pomáhal s tím, co jsem potřeboval. Už není můj šofér, který mi přivedl rodinu Jarolímkovic do pekařství.

Rozdali, lépe, vrátili se tyto prostředky oprávněným osobám na co měli nárok. Zvířata, tisíce kusů dobytka a prasat. Jednu takovou perličku musím říct. Ať se to líbí nebo ne. Nařídil jsem našim zootechnikům a hlavnímu zootechnikovi, bylo jich sedm, pánové pracujte s veterináři, ať vyšetřují ty naše dojnice, kterých bylo 1500, ať je vyšetří, jestli náhodou nejsou stelné nebo březí. Panebože ať to nedostanou ti restituenti, kteří to nemůžou poznat, protože to nejsou odborníci. Bude nás to stát nějaké peníze a já je musím na to najít. Všechno se to nedokázalo. Až můj dobrý přítel, který po čase skončil jako ředitel masokombinátu Písnice – Fanda Dolejší - mě povídá: „Kdybych tě neznal a kdybych nevěděl, kdo jsi, tak na tebe zavolám policii a nechám tě stíhat. Máš tady narozená dvě telátka, ty vole.“  Byl jsem překvapený. Nezjistil jsem, kdo to tam odvezl. Oni ty oprávněné osoby to neměli kde ustájit a dojit krávy. Neříkám, že ani nechtěli. Takovouto příhodu jsem prožil a už bych ji nechtěl prožít. Tato telátka tam byla odchována v masokombinátu a potom si je někdo koupil. A kdo to vydal, který zootechnik, to jsem vůbec nezjistil vzhledem k mojí práci, která byla na nervy. Já jsem to nevěděl, kdo to udělal. Ani ten veterinář. Představte si, že veterináři jezdili do Mníšku až ze Zličína. Fanda Kolouch, veterinář, bydlel na Nové vsi a Míla Svoboda, bydlel na Dobříši, ale Mníšek byl Praha- jih, a oni byli Dobříš, tak tam neměli co dělat a kdyby přijeli, tak bych je nesměl ani zaplatit. Taková to byla dislokace.

Jak to dopadlo. Já jsem musel na základě ministerstva a potažmo až vlády, dávat obecním úřadům veškeré velké komplexy bytů. Tři osmnácky na Řitce, panu starostovi Kopeckému. Čistička odpadních vod a dva vodovody, které vedly ze Štítku a ta kopule co tam ještě dneska je, když jedete do Prahy. Ta mě stála milion korun, ale ne investic, ale z provozu. Za tržby z masa a mléka. 54 bytů obecnímu úřadu na Řitce, 6 bytů panu ing. Štamberkovi, dej mu Pánbůh čistý nebe, do Mníšku. 6 bytů panu starostovi do Klínce, jeho jméno si už nepamatuji. 6 bytů do Slap, starostu taky nebudu jmenovat, protože pan Dvořák byl odvolán z funkce, tedy starosta obce Slap. To byly milionové majetky, které statku v účetnictví dělaly červená čísla. A já když jsem jezdil se svým ekonomem na ministerstvo, a já jsem tam jezdil i třikrát za týden, pořád něco chtěli, pořád něco bylo. Nalevo bylo ekonomické oddělení, pan doc. Novotný mi říkal „ Ježíšmarjá pane řediteli co mi to sem nesete za ta červená čísla a v bytovém hospodářství“. Já povídám pane docente, já jsem to bytové hospodářství musel darovat, ale ne za jednu korunu, ale převod v kmenovém jmění se tomu říká v účetnictví obcím. „Ježišmarjá co to děláte, vždyť až bude konec statku, tak s tím budete mít problémy a potíže“. A já povídám nebudu mít pane docente, prosím vás ve třetím patře existuje patro celé restituční a náhradová komise, právníci a ekonomové. To tak bylo dané. Nic písemného jsem nezískal, ale bylo to dané nějakým usnesením naší vlády, který potom už dělal pan předseda vlády Pithart, který díky bohu vyhodil toho Kubáta, toho ministra, který dělal jenom zle a nám všem. I když byl veterinář, tak zemědělské výrobě mimo to veterinářství nerozuměl. Tak to byly byty.

Byla likvidace, i já jsem musel dovést ekonomické věci se svým ekonomem do obce Karlštejn. Tam byla ministrem panem Fenclem, jmenována paní ředitelka zbytkových statků. Tak jsem jí tam dovezl ještě 40 tisíc finančním prostředků na ruku a dovezl jsem tam tyto záležitosti restituční. I to účetnictví naší ekonomiky. Pak jsem musel odjet na Václavské náměstí číslo 30 vedle bývalého Darexu, tam existoval odbor ministerstva zemědělství. Tam jsem do rukou jakéhosi pana ředitele, který mi říkal, prosím vás musíte na mě pomalu, já to mám přebírat, ale já nejsem od fochu. Já jsem dělal ředitele, kde se stavěly dálnice. Tam jsem odevzdal zbytek restitucí a to velký majetek, asi za 60 milionu, které zbyly. Veškeré restituenty jsme uspokojili. Byli to majetky. Byli to silážní jámy, na které šikovný podnikatel dal střechu a měl velký prostor, kde mohl podnikat. A to se stalo i na Mníšku.

Tyto silážní jámy byly na Řitce, ve Slapech, Čisovicích. Do majetku nelukrativního, ale pro zemědělský provoz důležitého, jsem tam dal proti podpisu 60 milionu nepotřebného majetku už v té době. Zemědělská výroba téměř skomírala a noví zemědělci takové haluzny nepotřebovali.

Noví zemědělci, chvíli hospodařili. Pan Šmok? v Trnové to pak všechno zatravnil a udělal tam byty, a jestli je to pravda nebo ne, já se o to nechci ani pídit ani starat. Prý odletěl na Floridu. Ale ten statek ten tam je, a nebo byl opravdu v mizerném stavu.?

Co já vím dnes 1.března 2022, tak 30 km na všechny světové strany neexistují žádné chovy dojnic. Existují chovy prasat nebo malochovy prasat, neexistují žádné velkovýrobny kuřat jako jsme měli my. Já si to nemůžu vyčítat, to je věcí těch, kteří to dostali. A hospodaří tam někdo jiný. Pan ing. Kvíz můj dobrý kamarád z  JZD Davle, možná, že tam někde na mníšecku existuje můj vedoucí hospodářství a bývalý zootechnik pan ing. Sajner z Mokrých vrat. A kdo to tam všechno hospodaří nevím.

A vím dobře, že na statku Praha – jih i po všech těch možných restitucích zůstalo asi 500 ha ladem ležící půdy. Vesměs zamáčených luk a pastvin, ale i orné půdy. Z některých našich zaměstnanců se stali multimilionáři, protože měli půdu a majetek v intravilánu, kde se postavily stavby, vily a baráky. Ať to mají, byla to jejich půda.

Přidružená výroba

Opomněl jsem velkovýrobu v přidružené výrobě. Statek Praha – jih byl velkovýrobcem polystyrenu (PS) v České republice. Nakoupili jsme 3 horkovzdušné pece v JZD Měšice, potom nějaké řezačky, které k tomu byly zapotřebí. Iniciátorem byl jakýsi pan Tauš vedoucí tiskárny v Mníšku společně se mnou, a hlavně s rodinou Kožiškovou z Rymáně. Ti se podíleli na této výrobě a zpracování PS.

PS měl zkraje velké problémy, ale to pánové Kožíškové všechno usměrnili. Přistavěli jsme takovou řezárnu a začali jsme s výrobou PS. V objemovém množství tak asi 20 mil. ročně. Jak to fungovalo. V první řadě jsme museli mít peníze a nakoupit surovinu, která se jmenuje Koplen, kterou vyrábělo a možná vyrábí firma v Kralupech nad Vltavou. Tento Koplen je tak protivný, jsou to takové lehké kuličky, a když do nich fouknete, tak je už nikdy neposbíráte. Na to jsme byli vybaveni, to páni Kožíškové udělali. Takže ne, že jsme jen řezali desky PS jako podhledy, které jsme barvili v několika barvách. Ale my jsme potom ve velkovýrobě vyřezávali takové ty potřebné věci, když jste si koupili ledničku nebo televizi nebo různé jiné věci a do toho se to vkládalo a to tedy všechno statek Praha- jih vyráběl a měl velký odbyt. V celé republice i Slováci přijížděli to nakupovat, kteří potom v závěru té výroby nám dlužili několik milionů korun a nikdy je nezaplatili.

Tento PS jsme vyráběli na území obce Čisovice, tam kde fungovala minijatka. Pod nimi byla veliká, vysoká, rozměrná hala, kde se pekli, doslova pekli, ty obdélníkové hranaté kusy 50 x 50 nebo 52 x 52 a ty pece to pekli ve dne v noci. Tam bylo zaměstnáno zprvu tak přes dvacet lidí, kteří tyto produkty tedy pekli i v noci a ty pece to vyhazovali automaticky na podlahu. Já jsem měl několikrát možnost ráno přijet do té výrobny a ukazovali mi, zejména Vlasta Kožíšek, který byl vedoucím přidružené výroby, tyto desky co se napekly v noci a přes den.

Toto množství těch napečených hranolů se převáželo dolů do řezárny. Tam byli koupené řezačky, kterým rozuměli a uměli s nimi zacházet páni Kožíškové. Hlavně Zdeněk a Josef, dej jim Pánbůh modré nebe. Taky se toho zúčastnil Vlasta Kožíšek, tedy vedoucí přidružené výroby a ještě někteří mechanici, kteří tomu rozuměli a nařezávali tyhle věci podle potřeby a rozměrů odběratele.

Byla to zajímavá výroba, byli jsme druzí největší výrobci v ČR. Odbyt byl veliký a já se zmíním hlavně o těch podhledech. To byly 50 na 50 takové úhledné desky, které se lepily na stropy, barvily se stříkanou barvou. Možná že se jmenoval Keramitex a speciální lepidla se kupovala za drahé peníze a bylo jich nedostatek, ale přece jenom jsme to museli zabezpečit. Ty pohledy se vyráběli v sedmi barvách. Byl na ně estetický pohled. Odborníci a zaměstnanci statku to lepili po zakázkách různých odběratelů. Spolupracovali jsme také s ředitelem diplomatické správy Československé republiky, který sídlil v Praze 6 na Špýchaře, a měl pobočku golfu v Líšnici. Takže i tento pan ředitel, který byl potom následně odvolaný, nám pomáhal zajišťovat práci. Nakoupili jsme krabice, pohledné, do jedné krabice se složilo 10 metrů těchto desek, které se prodávaly a naši pracovníci je jezdili nalepovat do různých obcí, měst, kaváren, barů a obytných a hospodářských budov.

Mělo to poměrně dlouhé trvání, bylo tam zaměstnáno nejméně 20 lidí, kteří to ukládali, kteří tam měli práci. Hlavně ti montéři, ti řemeslníci Kožíškové. Ti prostě všechno organizovali, ale i prodávali. Byli jsme s tím známí a hodně známí a odbyt byl velký.

Tak to je takový dovětek. Měli jsme tam také, já jsem to pojmenoval továrnu na obilí, skladování obilí, luštěnin a řepky na katastru obce Řitka, kde byli postavené dvě velké haly, kde se vešly stovky možná tisíc auťáků, který se vyklápěli na určité místo. Vedle byl postaven takový velín, tam byli tři nebo čtyři knoflíky. To obsluhovali vysoce kvalifikovaný lidi, inženýři i Kožíškové se toho zúčastnili. Tuto továrnu na obilí, tyhle sklady těch stovek tun, které tam byly, měl na starosti pan Vlastimil Kožíšek, který to tam skladoval. Potom jsme to také prodávali, my jsme prodávali tehdy, když se trošku ceny ustálily a zvedli se třeba o 20 korun, protože pak za metrák toho obilí to byli tisíce a deseti i statisíce korun. To tam bylo všechno uskladněné v těch halách. To bylo za prvé uskladněné, za druhé se to dosoušelo, za třetí sušilo i za čtvrté se to třídilo na jakostní pšenici a jakostní obilí. Strašně moc nám tím pomohli, protože skladovat obilí v takovém velkém podniku a takovém velkém rozsahu bylo většinou problémem. Byla tam postavená jídelnička, dílnička a velkotonážní váha, která přesahovala 250 metrákovou činnost a váhu. Pan Kožíšek tam měl takovou minikancelář a účetní, takže to fungovalo na 100 procent a v každé době.

Tak to je takový dodatek.

Myslivost

S myslivostí jsem pracoval 56 roků v mém Mníšku pod Brdy. Organizace se nazývá myslivecké sdružení dodnes. Tenkrát se hospodařilo na výměře 600 ha polí a částečně i lesa, který měl pronajatý lesní závod Dobříš.

V roce 1956 byl předsedou mysliveckého sdružení pan Alois Žaba, bydlel v Čisovické ulici. Pokladník byl pan Nedvěd z Mníšku. Členové byli Toník Kozohorský můj bývalý hospodář, pan Kacovský, pan Kaplan, pan Mestek, pan Králík, Žák, Veselka, Dolejš, další Dolejš – to byl řidič autobusu v Dobříši, pan Beran a ještě jeden Beran, pan Lébl a ještě jeden Lébl a pan Kozohorký  (otec Antonína Kozohorského), pan Šimek nadlesní lesního závodu Dobříš. Pan Jaroslav Zeman ten bydlel na hornickém sídlišti. Tak 18 lidí bylo v tomto sdružení Mníšek pod Brdy.

Jak to bylo s lovy a odlovy. Lovila se drobná zvěř, bažanti, zajíci, byli to i hodně králíci, kteří potom onemocněli myxomatozou a téměř se ztratili nebo uhynuli. Lovili se koroptve, kterých byly hejna. No a jako škodná se lovili lišky, kuny.  Divočáci nebyli žádní.

Uživatelem honitby byl státní statek Zbraslav, potom Dobříš, potom Jeneč, potom od roku 1990 byl takovým pofidérním nájemcem statní statek Praha - jih Mníšek. To byli takzvané bezplatné nájmy, tedy na smlouvu.

V roce 1956 jsem se přistěhoval do Mníšku a mně ta myslivost přirostla k srdci. Stal jsem se na pozvání mysliveckého sdružení Mníšek, takovým honcem s uříznutou holí a dělal jsem to dva roky. Honci museli při odlovu zvěře existovat. Po roce 1960 jsem navštěvoval kurz myslivosti a kynologie na Dobřísi v hotelu Heinz, kde se potom skládaly zkoušky způsobilosti. Povedlo se mi to, tak jsem získal průkaz myslivce. Neměl jsem ale zbrojní průkaz, abych si mohl koupit nebo půjčit loveckou zbraň. To jsem si potom následně udělal na okresním mysliveckém svazu na Zbraslavi v hotelu Kotva. Tam bylo několikadenní školení a následně přísné skládání vědomostí na získání zbrojního průkazu, do kterého se zapisovali dlouhé a krátké zbraně. Myslivost jsem v Mníšku pod Brdy dělal 56 let.

Byly tu hony nebo odlovy, které začínaly 1.11. v běžném roce. Lov byl tak pětkrát do konce roku. Vesměs to byly soboty. V těchto rocích byl vysoký stav drobné, ale i spárkaté zvěře, do které se v Mníšku začleňovalo jen srnčí.

Myslivci začínali vždycky lovy od 8 hodin do 13 hodin. Setkávali jsme se u lesovny a později nad budoucí závodní kuchyní, tedy nad současnou pekárnou. Ve 13 hodin zatroubil myslivecký hospodář, pan Lébl, konec odlovu. Přesně se spočítalo kolik zvěře a jaká zvěř se odlovila. Tak to bylo třeba 100 zajíců a 80 bažantů na výřadu nad hostincem u Kalinky, pod špejcharem bývalého státního statku. Teď jsou tam nějaké byty. Tam se dělal výřad a pak se ta zvěř poměrně z velké části rozdávala, nám myslivcům. Také se posílala zvěř nájemcům honitby do Dobříše, na Zbraslav, ale i do Jenče a pak se rozdělovala zvěř mezi honce apod.. Velký požadavek na to dostat zvěř, byli myslivečtí pejskové, ty jsme měli tři až pět a ty dostávali po dvou kusech zvěře. Tedy dostával to ten jejich pán.

Po honu byla dohledávka. Co to byla dohledávka. Stávalo se, že se nám nepodařilo zvěř správně střelit, pak ta zvěř strádala, byla střelená na běhy nebo na lepky jak se tomu říká myslivecky. Tak se druhý den za pomoci pejsků dohledávala postřelená drobná zvěř.

Popíšu hranice, kde se mohlo lovit neboli provádět právo myslivosti jak se tomu říkalo. Od lesa na Psotech, tedy naproti hospodě na Malé svaté se směřovalo k Včelníku, kolem Rymáně části Zahořan směrem k Řitce (k té silnici co vede z Řitky do Čisovic). Potom to směřovalo pod Skalku, včetně louky Pivovárky. Konec byl na louce na Kopaninách.

Myslivci pomáhali také manuálně. Nejenom, že stříleli a dostávali zvěř. Pomáhali zejména na statku, a já jsem byl za to vděčný. Často jsem je žádal o pomoc. Sbíral se kámen, kterého byl zejména v oblasti polí Mníšku velké množství. Když se sklízelo seno, tak myslivci pomáhali. Hlavně při sklizni slámy, kdy se sláma balíkovala. Někdy bylo při konci měsíce na našich polích až 500 balíků slámy.  Díky myslivcům za to. A já jsem jim to prezentoval i na schůzích. Myslivci taky vypomáhali ještě místnímu výboru Mníšek na výzvu pana Sudy. Pomáhali jsme na přístavbě školy, na zdravotním středisku a velkou pomoc jsme udělali na výstavbě 3. MŠ. Museli jsme vysazovat lesní stromky, to byla povinnost a já jsem to dělal rád. Zejména pod Skalkou. Ty další pomoci byly pak individuální.

Jak to bylo se schůzemi. Tak asi 4x do roka byly schůze. Bylo nás 18 a to se dalo ukočírovat a uřídit. Scházeli jsme nejprve u Kalinky - to byla taková vesnická hospůdka na úpatí cesty do Kytína. Ale protože se tam točilo pivo, tak jsme tam později schůze nedělali. Myslivci byli neukáznění a měly potom velké rozumy. Schůze se tedy konaly v malé zasedačce městského úřadu v Mníšku. To jsem už zařizoval já. Bylo to za pana předsedy Sudy, pak následovala paní Mullerová. Později jsme se přesunuli do hospody u Rosáka.

Také té kultury co jsme dokázali udělat. My jsme pořádali tak asi 15 roků Poslední leč v mníšecké sokolovně. Vždy na hod boží 25.12. daného roku. Byla tam muzika, tancovalo se a bylo to hodně oblíbené občany Mníšku a okolních obcí. My jsme tam dávali jako tombolu 10 ks zajíců, 10 ks bažantů, jedno srnčí a další drobné dárky, které byl každý myslivec, ale i honec povinen do tomboly dát. Ples byl opravdu žádaný od občanů. Když jsem procházel Mníškem nebo i Stříbrnou Lhotou, tak se lidé ptali: Budete zase pořádat tu Poslední leč? Zařídil jsem u paní Zemánkové, první manželky Slávy Zemánka, krásné plakáty. Barevné, které jsme roznášeli a rozváželi po Mníšku a po okolních obcích.

A teď něco o funkcionaření. Když jsem se dostal do honitby, byl tam předseda pan Kaplan, Věry Landové táta, po něm jsem byl zvolený já. Z toho jsem nějakou radost neměl, protože jsem měl co dělat se statkem. Který už nebyl jen Mníšek, ale i Stříbrná Lhota, Kytín a obec Voznice. 

Předsedu jsem dělal dlouhou dobu. Jednou za čtvrt roku v budově tehdy národního výboru v malé zasedačce. To nám vyhovovalo, protože se tam nechlastalo a schůze byla rychle hotová a měla určitou úroveň. Po mě to potom dělal pan Dolejš Láďa, to byl vedoucí dílny na ÚVR. Potom ještě pamatuju, že to dělal Ivan Talián. Potom takový mladý člověk co bydlel na starém sídlišti, já ho nedovedu pojmenovat. Chodil jsem na hony, kdy on to ještě dělal. Ten odlov nebyl jen tak samo sebou. My jsme se museli o tu zvěř taky starat. Vybudovali zásypy, krmelce, kde pravidelně v zimním období – a to bylo přísné- každý měl přidělený svůj krmelec nebo zásyp a tam musel docházet, nebo dojíždět nebo i na lyžích jsme dojížděli. Statek taky dával pochopitelně na to traktor s vlečňákem. Zasypávali jsme zadiny obilí a taky koupenou směs pro drobnou zvěř. Protahovaly se sněhové cesty, protože v těch letech minulých napadlo taky 30-50 cm sněhu. Tak aby ta zvěř nestrádala, tak jsme si od stavby silnic půjčili takový sněhový pluh. Zapřáhl se za traktor a zejména v tom velkém lánu za kovohutěmi, jmenuje se to v Brabenčí , jsme projížděli a dělali jsme tam takové cesty, aby ta zvěř se prostě dostala na půdu, aby neměla takové strasti, aby přezimovala. Vybudovali jsme také posedy, protože jsme lovili taky i spárkatou zvěř, ale pouze srnčí. Těch posedů bylo několik, protože většinou na té členské schůzi, se dohodlo, že ten či onen myslivec dostane k odstřelu, srnce, kterého musí potom ukázat mysliveckému hospodáři. Toto srnčí se nejedlo, vozilo se do Interlovu.  Do Interlovu do Michle a tam se za to dostávaly peníze. Kolik to nevím, to potom věděl pan pokladník, pan Nedvěd a pak ho vystřídal Fanda Králík, dlouhodobý pokladník mysliveckého sdružení.

Tak z pozice našich velikánů na okresním výboru mysliveckého svazu v Příbrami byli nařízené i takzvané odchyty zvěře. Odchyty zvěře do sítí. Budu mluvit o zajících tu organizaci jsem měl na starosti já a moji nejbližší spolupracovníci. Interlov nám přivezl několik stovek metrů sítí. Ty byly na odchyt zajíců, tak asi 60 ks. Byl přítomen veterinář na dost vysoké úrovni po stránce myslivosti, protože pohlaví zajíce a samice zaječí je velká věda. Takže zpátky k tomu odchytu. To byla věc na celý den. Určití myslivci před tím odchytem zvěř mapovali a zaháněli do komory myslivecké. Odchytávalo se za Kovohutěmi na pozemku Brabenčí asi 130 ha to bylo. Takže jsem musel požádat školu v Mníšku, aby nám vypomohla s dětmi. Ty děti byli naši pomocníci, pan ředitel (jmenoval se Burda) nám vypomohl, že nám zajistil několik tříd, takových už větších školáků. A já jsem musel v závodní kuchyni v Mníšku zajistit, aby jim uvařili čaj a nakoupili jsme nějaké housky a tatranky a podobně. Takže tyto děti tam došli pěšky až na hranice naší honitby. Asi 1 km za Kovohutěmi. I někteří učitelé se toho zúčastnili. Žáci se rozmístili do rojnice asi 3 m od sebe, takovou dlouhou štreku, ono jich tam bylo asi 60 nebo 70. My jsme tedy od brzkého rána postavili ty sítě asi 200 m od Kovohutí, které smrděly a prášily.
To bylo našimi myslivci dobře zajištěné, sítě se musely zatlouct, aby je vítr neporazil. Několik myslivců bylo před tou sítí, asi tak 20 m, museli ležet na zemi a pozorovat roje zajíců. Já to vidím jak před sebou. Protože byl poprašek nebo víc sněhu, tak zajíci tam migrovali a lítali, byli nervózní, co se to děje. Protože děti musely taky trochu zakřičet, aby se zvěř naháněla na sítě. Povedlo se to, zajíci se přibližovali k té síti a děti pořád postupovaly. Tak zajíc postupoval pořád dopředu jako, s prominutím, blbec. Jak narazil na tu síť, tak už byl odchycen a bylo jich 60 ks. Dobrovolní myslivci, kteří tam leželi několik minut, až hodinu museli přiskočit a ty zajíce vymotat, uchopit ho za běhy a donést k tomu komisaři, který to všechno prohlížel a pak ještě nějaký pán z toho Interlovu, z Michle. Tito zajíci se odkupovali Interlovem a posílali se do Francie. Protože to byla taková mezinárodní spolupráce, i když to byl socialismus, tak se tam ta zvířata dávala nebo prodávala. Protože migrace, to prokrvení dalších zajíců bylo tak jak se má podle veterinářů. Zajíci se odchytili, dali se do beden a pak přijel Interlov s větším autem, naložil to a my jsme jim zamávali a dali jsme jim sbohem.

Dostávali jsme za to peníze a já vám nevím kolik. Jednu třetinu peněz si vzalo okresní sdružení myslivců buď v Příbrami nebo Praze-západ v Podskalské ulici. To byl odchyt zajíců.

Hospodařili jsme s málo penězi, jak se říká z kapsy, tak jsme jedenkrát odchytávali bažanty. A to tedy bylo něco. To se sítě zase přivezli z Interlovu a instalovaly se kousek od cesty, silnice z Mníšku na Marjánu. Na poli se natloukly sítě a šteláře 3 metry do výšky, tak aby ti kohouti, kteří se pak tam naháněli, dostávali do toho odchytu. Pamatuji si, že jsme jich na jeden dva odchyty odchytili 30 kusů. Ti kohouti byli v takové komoře bažantů nad benzinkou směrem na Psota k těm velkým lánům polím. Tam zase naháněli naši pánové, členové mysliveckého sdružení bez dětí, na to stačilo těch pět pejsků, kteří byli velmi pozorní a věděli, co mají dělat. Bažanti nejdříve chodili pěšky, ale potom museli se zvednout a letěli a letěli do těch sítí. Ale ne všichni, protože to byli koumáci. Někteří letěli mimo sítě a přistávali v Dolíkách, to byla taková skládka, možná tam ještě je. Jakmile ten bažant naletěl do té sítě, tak tam byli připraven naši členové a ti ty bažanty vyprošťovali z těch sítí. A byli tam tak na půl bažanti a slepice, to se nám moc nelíbilo. Protože ty slepice jsou základ stáda, snáší vajíčka a odchovává mladý bažanťátka. No tak 30 kusů. To byli takový příkazy, víte. A za to jsme taky dostávali peníze, ale nevím kolik.

Já jsem osobně měl 4 dlouhé zbraně, dvě brokovnice, jednu kulovnici s dalekohledem a jeden troják. Ten měl dole dva laufy a nahoře jeden na kuli. To jsem postupně tak nějak odkupoval, protože jsem neměl peníze. A kde bych je taky vzal, když jsem začínal jako agronom a potom jako správce za 1050 Kč měsíčně. A manželka měla rodinu a dostávali jsme nějakou almužnu rodinných přídavků. A měl jsem jednu pistoli, tu jsem si koupil v Celetné ulici. Protože jsem si už tehdy udělal tak zvaný zbrojní průkaz. To bylo přísné. Tak to jsem měl k výkonu práva myslivosti.

Dobrou spolupráci mělo naše sdružení, protože v Mníšku existovalo ještě jedno myslivecké sdružení Skalka-lesy. Já se nebudu zmiňovat o tom předsedovi ani o tom místopředsedovi, oni už vůbec dávno nejsou a v tom našem mysliveckém sdružení jsem vám je vyjmenoval. Zůstal jsem já a Toník Kozohorský a ostatní dej jim pánbůh myslivecké nebe. Měli jsme spolupráci s mysliveckým sdružením Čisovice, Černolice a hlavně s lesním závodem Dobříš. Když mi umřela manželka v roce 2011, tak rok potom, jsem ukončil členství v mysliveckém sdružení Mníšek, tedy 56 roků výkonu práva myslivosti.

Nelituji toho, mám to v krvi, já jsem té myslivosti propad. Měl jsem ji rád a všechno jsem dělal tak, aby zvěři a myslivosti bylo dobře.  Mám trofeje spárkaté zvěře, jelenů, daňků. Mám deky nebo to se říká myslivecky, tedy kůže divokých prasat, odlovených lišky, kuny a i vlčice, protože k nám jezdili na pomoc sklizeň slámy slovenští občané, tak od nich tu mám vlčici.

Jsem pořád tělem i duší myslivcem a zemědělcem, ochráncem přírody, jezdím, pokud se vyhrabu na mysliveckou výstavu do Lysé nad Labem, která teď 2 roky nebyla, ale byla v minulém roce a tam jsem byl.

Občas zajdu, já nemám už auto, já nemám nic než sebe, do lesů v Líšnici. To je pohádka růžovým sadem. Tam se procházím, vzpomínám, jak moje rodiče tam hospodařili. To mě tam potěší. Mám rád Skalku. Někdy se projdu tak nějak mým ubohým slabším krokem Šáreckým údolím.

Omezuje mě rychlost mé chůze. Mám otoky kotníků a asi křečové žíly.

Na závěr nevím kdo to bude jak zpracovávat, poslouchat, určitě tomu musí dát nějaké storno. Protože jak já začnu povídat, protože jsem se to tak naučil ve velkých objektech sokolovny Rabyně. Já jsem musel svým zaměstnancům říci jak hospodaříme a co máme za problémy, tak já jsem to všechno namluvil z patra. Dostane se to asi do nějaké cyklace. Městského úřadu Mníšku pod Brdy.

Já přeju svému Mníšku, pracovníkům městského úřadu a všem, kteří tam existují velký úspěch a úsilí v těžké práci, protože taky pracují s lidmi.

Mníšek je krásné městečko pod Skalkou, čisté a funkční. Je tu doprava jak v Praze. Každých 30 minut a večer 15 minut máte spojení s velkoměstem. Máte to dobře nastavené. Znal jsem Mníšek dříve a teď když tam někdy zajedu, jsem potěšený, když jedu do svého Mníšku.

Buďte všichni zdraví, nadále vám přeju, aby Mníšek vzkvétal. Udělali jsme tam velký kus práce. Žil jsem tu s manželkou, co zemřela v roce 2011. Máte tam služby, obchody, já tomu říkám předměstí velké Prahy. Děkuji.

Jmenuju se Jaroslav Žák, toho času žijící v Praze 6 v pražských Dejvicích.

Už nikde nepracuju, už nikde nic nekazím. Starám se o sebe. Pomáhá mi moje jediná rodina v Praze 9, ale i rodina v Dobříši. Můj vnuk pan magistr Tomáš se svojí manželkou, občas zavolá nebo za mnou zajedou. Chodím na hřbitov za svou manželkou a za svými rodiči, ale to jsou moje osobní věci.

Přeju vám jenom dobro a boží požehnání. Díky.

3.3.2022 a provolávám myslivosti a přírodě zdar v mém Mníšku pod Brdy.

  Zapsal D.Bílek

Alena Porgesová (*17.12.1923 )

Narodila se v Bratislavě, kde byl otec jako velitel ženijního pluku ve službě. V jejích sedmi letech se přestěhovali do Mníšku, když byl otec převelen na Ministerstvo národní obrany. V současnosti v Mníšku žije s rodinou své vnučky.

Jak to bylo se stavbou Vašeho nynějšího bydliště?

Ve 30. letech, kdy jsme se přestěhovali do Mníšku, hledala moje matka, Marie Šlejmarová, prostor pro vlastní realizaci. Byla vystudovaná doktorka, ale dostat místo v hlavním městě byl problém. Tak se rodiče rozhodli postavit dům na Mníšku, kde bychom žili mimo shon velkého města a máma by zde mohla mít ordinaci.

Pozemek jsme získali na tehdejším okraji města. V okolí navazovala Čubova zahrada, která sahala až k dnešní základní škole, naproti nám bylo sokolské hřiště a vedle něj zahradnictví. Směrem k dnešní dálnici byl úvoz s potůčkem, který se postupně zavážel a vznikly tak další pozemky. Pozůstatky po prameni jsou ještě vidět na křižovatce, kde na Járkovic pozemku je zastřešený zdroj – pramen. Nově vzniklé pozemky byly, mimo jiné, použity jako náhrada za zbouraný Minaříkův statek na náměstí, kde je dnes samoobsluha Albert.

Maminka pak v domě, v prvním patře, měla asi dva roky ordinaci. Soukromá ordinace byla ale dost nákladný projekt, tak jsme se přestěhovali do Prahy, kde matka přijala místo lékařky ve Vysočanech a do Mníšku jsme jezdili na letní byt. Vybudovanou ordinaci v Mníšku jsme chvíli pronajímali panu doktorovi Kojanovi, než si našel svoje prostory. Myslím, že je zajímavé, že máma tu chvíli také léčila paní Wagnerovou – autorku Káji Maříka.

Od padesátých let nám výbor do domu přiděloval nájemníky. Měli jsme štěstí, že byla vila evidována jako letní sídlo (nebyla zateplená), a tak nám ji nesebrali, ale pouze jsme se museli uskrovnit. Myslím, že jsme s nájemníky dobře vycházeli. Bydleli tu například Beldíkovi nebo Kocourovi.

A jak to bylo se sousedy, s kým jste se stýkali?

Kamarádila jsem se třeba s dcerou pana doktora Přecechtěla (ti bydleli ve vile na rohu naproti dnešní tiskárny) nebo dcerou našeho souseda pana Kolínského.  Ve škole jsem měla několik spolužáků. Třeba Velebilovi nebo Doškovi. Do školy jsem chodila na několik míst. Než postavili po válce novou školu, učila se 2. třída na dnešní poště, 3.-4. třída byla v dnešní lesní správě a 5. třída pod Malým náměstím v krátké uličce s pumpou. Možná víte, že Růženka Martínková, dcera pana učitele Martínka, byla předobrazem Zdeničky z románu Kája Mařík. Syn paní spisovatelky Wagnerové Vilda byl přeobrazem Káji.

A jak to bylo s Vaším životem? Byla jste pořád na Mníšku?

Po základní škole jsem byla více v Praze. Vystudovala jsem gymnázium a v roce 1942 jsem byla totálně nasazena v úřadě v Praze. Revoluci 1945 jsem prožívala jako telefonistka Mezinárodního Červeného kříže na Malé straně. V podstatě jsem byla pořád u spojovacího přístroje ve sklepě. Jen jednou jsme se byli podívat ze střechy na hořící Staroměstskou radnici. Táta byl chvíli po válce aktivní v Mníšeckém revolučním výboru (mám jeho fotografii se sovětskými vojáky).

Já se později provdala za Jana Porgese a měli jsme dvě dcery, Natašu a Jitku. Vystudovala jsem vysokou školu a pracovala jako personalistka, později jako účetní. V této pozici jsem pracovala jako OSVČ až do svých devadesáti let.

Manžel byl původně z Dumkovic u Mukačeva a jmenoval se Saul Mauskopf, ale během války utekl do Žiliny, kde ho schovávala rodina Porgesů, tak přijal jejich jméno. Účastnil se Slovenského národního povstání. Po válce zastával místo ředitele knižního velkoobchodu, které po roce 1968 musel opustit.

Manžel zemřel a já se v 55 letech přestěhovala na stálo z Prahy do Mníšku. Každý den se snažím obejít kousek okolí domu, čtu noviny, luštím křížovky. Snažím se aktivně žít. V tom mi pomáhá moje rodina. Na Mníšku jsem ráda, myslím si, že je to slušné, příjemné město. Dobře se tu žije.

Ptal se a zpracoval David Bílek