Marie Wagnerová-Černá

Marie Wagnerová-Černá (pseudonym F. Háj)

* 27. 5. 1887 Mníšek pod Brdy

+ 25. 7. 1934 Mníšek pod Brdy

Mníšek má dvě spisovatelské osobnosti: F. X. Svobodu a Marii Wagnerovou-Černou (F. Háj). Obě tyto osobnosti jsou mníšečtí rodáci a jejich srdce vždy patřila rodnému městečku, což každý po svém vyjádřil ve svém literárním díle. Co však oba od sebe diametrálně odlišuje, je jejich životní a spisovatelský osud.

F. X. Svoboda, vlažný katolík se selskými kořeny, od mládí vědomě a cíleně směřoval k "vyššímu" poslání, zajistil si důstojné místo v historii české literatury jako úspěšný básník (Podbrdský slavík) a úspěšný dramatik. Marie Wagnerová, poctivá katolička z intelektuálské rodiny, jako žena s užšími možnostmi, zamířila stát se učitelkou. Životní osu se jí však naprosto nevydařil. V psaní hledala únik z trpkých životních krizí. Její "Kája Mařík" se stal jediným potěšujícím "světýlkem" jejího nevydařeného osudu. Získal jí nevídané sympatie čtenářů, ale i vytrvalou nelibost "odborných" kritiků. Těm druhým se podařilo autorku známého "Káji" vytlačit na smetiště dějin české literatury, ale nepodařilo se jim vytlačit ji z mysli tisíců čtenářů.

Marie Wagnerová-Černá, mladší dcera mníšeckého řídícího učitele Augustina Černého a industriální učitelky Filipiny Černé, roz. Horákové, se narodila v domě č. p. 32, kde tehdáž učitelská rodina Černých nepochybně bydlela. Jako malá holčička byla živá a do příslušných mezí ji vrovnávala přísnější matka. Jako dívka byla družná a mníšecká mládež ji nazývla Mankou. Obecnou školu vychodila v Mníšku, to už rodina říd. učitele Aug. Černého bydlela ve škole č. p. 56 (dnes městský úřad). Z bytu rodičů (vpravo v přízemí) to měla Márinka do otcovy 1. třídy 4 - 5 metrů. Měšťanskou školu absolvovala na Dobříši, kde bydlela se svou o 9 let starší sestrou Aninkou Černou, která jako učitelka hudby (školila se u Zdeňka Fibicha v Praze) soukromě zde vyučovala hře na klavír. Potom zřejmě rodinné úvahy určily, že Manka bude učitelkou, protože dva roky studovala v klášterním učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Studia nedokončila a přešla na Vyšší dívčí školu v Praze, kde zároveň (jako před tím sestra) se věnovala studiu hudby a zpěvu u Zdeňka Fibicha. Po maturitě se vrátila do Mníšku a jako devatenáctiletá se r. 1906 provdala za místního učitele Viléma Wagnera, se kterým posléze žila několik let na Zlíchově. Z tohoto manželství se narodil r. 1907 syn Vilda. Zřejmě tento životní krok byl pro ni osudově nejchybnější. Její manželství se brzy rozpadlo, i když rozvedeno bylo až v r. 1920. Manka se synem už před 1. svět. válkou se vrátila k rodičům do Mníšku. Její sestra Aninka se provdala za Františka Kramera, vrch. finančního radu a životně se zajistila. Wagner, bezzásadový a nezodpovědný partner, neprojevil ani sebemenší zájem o syna a Manka zůstala se synem rodičům "na krku". Pro nadanou, katolicky založenou mladou ženu, to byla velká rána, která ji v různých variantách provázela do konce života. Rozpad manželství v tehdejší době byla ojedinělost, což tím více doléhalo na věřící ženu.

Život Manky "nabral" jiný směr. Se synem u rodičů prožila 1. svět. válku (ve válečné bídě) a první polovinu 1. republiky (s hrubými protináboženskými boji). V r. 1924 byl její otec penzionován a celá rodina se musila vystěhovat ze školy na faru. V r. 1926 zemřela jí matka (starý otec přežil svou mladší dceru o 4 roky). Manka se stala farní hospodyní a převzala péči o stárnoucího otce. Zastupovala otce v kostele ve hře na varhany, měla secvičený chrámový sbor, vedla pěvecký kroužek v Sokole a hrála v sokolském divadelním kroužku Sebranka. Wagnerová vůbec se podílela na kulturním životě městečka, které tehdy mělo cca 1200 obyvatel a spolupracovala s každým, kdo ji o to požádal. Na druhé straně sokolové a členové DTJ jí pomáhali při chrámovém zpěvu. O Vánocích či významných dnech mše obohacené sborovým zpěvem měly vysokou úroveň a kostel sv. Václava byl vždy přeplněn. Dospívající Vilda nebyl zdárný syn. Hýčkaně byl přivychováván nejen starými rodiči, ale i pražskou tetou Aninkou (neměla děti) a jako student načichající Prahou činil matce velké starosti a stál jí mnoho peněz. Blízkost Prahy způsobovala, že v Mníšku silně a opakovaně působili pražští volnomyšlenkáři, kteří využívajíce politiky (zejména národní socialisté) vedli mnohdy nevybíravým způsobem protikatolický boj. Neomalenost některých "pokrokářských" akcí vedla k rozladění mezi lidmi, takže jejich činnost slábla. Dost lidí ale vystoupilo z církve a přestali posílat děti na náboženství. To doléhalo na faráře a Wagnerovou. Na žádost pravých katolíků pak Raus a Wagnerová založili místní lidovou stranu a pak ji předali občanům, aby si ji sami vedli. Protináboženský "proud" zasáhl také Zbraslav, Čisovice a Novou Ves.

Osobní a farní starosti a politické hašteření vyčerpávaly Rause i Wagnerovou. V neustálých starostech Manka hledala odreagování - v psaní a kouření. Posledních deset let jejího života rozhodlo, že shodou okolností se stala spisovatelkou (1924 - 1934). Podíleli se na tom dva faráři: mníšecký František Raus a brněnský Emanuel Masák. Nebýt jich, nestala se spisovatelkou. Ten brněnský znal její článečky, které psala do dětského časopisu Anděl strážný (pro katolické děti), byl jeho redaktorem. S Wagnerovou si dopisoval a k psaní ji povzbuzoval. Mníšecký Raus věděl, že Manka je nejen hudební, ale i spisovatelský talent, ale není profesionál, který veškerý čas věnuje jen psaní. Byla farní kuchařkou, matkou syna, pečovatelkou otce a regenschorim v kostele. Běžně se vůbec málo vědělo, že Wagnerová se starala i o farní hospodářství: že sháněla po Mníšku hospodáře, který by farní pole zoral, osel, pak úrodu posekal, svezl do farní stodoly a pak vymlátil. Farní úřad platil pozemkovou daň. Pro faráře, který byl o mnoho let starší a měl velký farní obvod, byla Manka pravou rukou. Bylo div, že něco napsala při takovém zatížení. Proto Raus jí připomínal, že má psát a napsané pak postrážil, zda nechybí nadpis (na něj zapomínala) a sám pak odeslal na příslušnou adresu. Psávala v noci - někdy až do 3 hod. do rána a spánek odháněla cigaretou, někdy i alkoholem.

F. X. Svoboda psal a psal, a pak "vyrukoval" s hotovým dílem, Wagnerová byl opak - byla autorkou "na vybídku". Psala, když byla oslovena. Na vybídnutí přátel psala články do novin a časopisů. To byla ale jen dopisovatelkou, o čemž málokdo věděl. Obrat nastal, když pater Emanuel Masák ji vyzval, aby napsala knihu pro děti.. A tak r. 1926 napsala 1. díl Školáka Káji Maříka, který byl vytištěn v Občanské tiskárně v Brně a který způsobil nevídaný čtenářský zájem - nejdříve na Moravě a pak v Čechách. A radost autorce, že lidem se líbí a že skoro ve čtyřicítce si důstojně vydělala nějaký peníz. Její chabé sebevědomí stouplo a teď teprve se odvažovala být spisovatelkou. Čtenáři psali do nakladatelství, aby byl vydán nejen další díl "Káji", ale i všechno další, co tento spisovatel, kterého neznali, napsal. "Kája" přivodil zájem o autora se záhadným jménem F. Háj. Postupně se prozradilo, že F. není František, jak se domnívali, ale Felix (šťastný) a Háj není muž, ale žena, Lážov že je vlastně Mníšek atd. Dost záhad přispělo k zájmu nejen o knihu, ale i autorku.

Zásluhou čtenůřů se tak Wagnerová v životě dočkala nečekané radosti. Bude psát, čtenáři si to přejí. Její praktický život to však nezlepšilo. Starostí neubývalo. V rodině Černých uměla hospodařit jen její matka Filipina, ta už však nežila. Slušné autorské honoráře se rychle rozplývaly. Manka nadměrně rozdávala, nad to podporovala 4 místní studenty z chudých rodin a jako pomocnou kuchařku zaměstnávala Andělu z chudé početné rodiny. Občas si vypomáhala i částkami z farářova platu nebo si dlužila i menší částky od lidí, které do 14 dnů splácela. Její těžkosti znal asi jen farář Raus. Protikatolická atmosféra v Mníšku vybízela nepřátele fary k pomluvám. Wagnerová byla spisovatel - soukromník. Nebyla členem Syndikátu českých spisovatelů a neměla možnost se "stavovsky" o koho opřít. To věděli nakladatelé a začali ji šidit nízkými honoráři. Manka jakoby se nechtěla smířit s myšlenkou, že svět není křesťanský. I když prostí lidé si Wagnerové a faráře vážili a Mance literární úspěch přáli, někteří movití a vlivní jedinci (z rodiny správce mníš. panství, jedna významná kulturní pracovnice aj.) snad ze závisti postupem doby se stali jejich nepřáteli, což oba pocítili v závěru svého života.

Ale nepředbíhejme! Manka začala zvýšeně psát asi až po přestěhování ze školy na faru (r. 1923) a spisovatelsky vlastně od r. 1926, kdy "Kája" naložil na autorku "čtenářské požadavky". Tlak lidových nakladatelství na autorku roztočil kolotoč neevidovaných vydávání, takže u jednoho nakladatelství vycházel 1. díl "Káji", u jiného 2. díl, u dalšího 3. díl a u jiného pak třeba 3 díly v jedné knize. Nebyl možný přehled, nakladatelství z opatrnosti vydání neuvádělo - takže počet vydání (podle roku) odhadujeme. Běžně spisovatelé znají přesně počet vydání každého svého díla. Proto zastavme se alespoň u výčtu základních titulů.

Nejúspěšnější knihou autorky je sedmidílný Školák Kája Mařík s ilustracemi Andreje Kovaříka - od 4. dílu zvaný jen Kája Mařík. První vydání v Občanské tiskárně v Brně se uskutečnilo takto: 1. díl r. 1926, 2. a 3. díl r. 1927, 4. a 5. díl r. 1928, 6. díl r. 1929 a 7. díl r. 1931. Vedle vydání běžného formátu existovalo kapesní vydání téže tiskárny, zv. Knihovna našeho lidu. Druhým významným dílem byla pětidílná autobiografická Řídících Márinka s ilustracemi Karla Rélinka: 1. díl r. 1928, 2 - 4 díl r. 1929. "Kája" ovšem byl bestsellerem doby. Čtenáři psali do nakladatelství a žádali dalšího "Káju". Nakladatelství zase psala autorce, aby poslala další text "Káji". V jednom dopise si Manka postěžovala: "Copak mohu pořád jen psát o Kájovi?" Po 1. dílu vyloudili zájemci dalších 6. dílů a Manka už nevěděla, co o Kájovi psát. Přece však ještě napsala tzv. kájovské přídavky: Kájovy prázdniny (r. 1932), Kájovy děti (r. 1932), Kájovy nejmilejší pohádky (r. 1932), Kájovo mládí (r. 1934), Kájovy radosti a trampoty (r. 1934) a Kájova dobrodružství od posvícení do jara (r. 1934). Ten poslední vyšel po autorčině smrti. Posmrtně také r. 1939 vyšly Příhody Káji Maříka, které do sedmi dílů uspořádal její syn Vilda. První vydání "přídavků" vyšla nákladem Kvasnička - Hampl, Praha. R. 1992 vydalo nakladatelství Carmen Pumeranče Káji Maříka. Není uvedeno, kdo je uspořádal.

Na žádost mníšeckých ochotníků napsala Wagnerová jedinou divadelní hru Kája Mařík v pohádce, jejíž premiéra se uskutečnila v sokolovně 6. ledna 1932 jako čestný večer spisovatele F. Háje. Kája v této pohádce osvobozuje Zdeňu v houbu zakletou. Hra se nacvičovala podle rozmnoženého rukopisu (divad. knížka vydána později). Vydání připsáno prvnímu režisérovi učiteli Františku Martínkovi a ve hře si zahrálo na 70. školních dětí. Káju hrál malý František Blahož a Zdeňu Růženka Martínková. Texty písní zpívány na nápěvy národních píšní, které děti znaly. Ve hře se vyskytovala jména tehdy ještě žijících občanů: např. povozník Macourek, rolník Humhal, holič Třešňák, veselý obchodník Hušák, nebojácný Frantík Soubusta atd. Na nápěv písně Sedm let jsem u vás sloužil zněly verše:

Kdo zná Mníšek v brdských lesích,
může býti tuze rád,
takou krásu neuvidí,
kdyby šel i míle snad.

Hru s úspěchem a opakovaně sehrálo Plzeňské divadlo v Plzni a v Praze. Hru si nacvičili také v Kolíně, kde Káju hrála dívenka.

Romány F. Háje (M. Wagnerové) ráda vydávala venkovská nakladatelství: Pozdě (1924), K. Dariš (1926), Lásky světlo a vášně stín (1927), Přišel život (1928), Než láska zavolá (1928), Pohádky (1928), Maryčka (1929), Hanička Šeborová (1930), Dolfinka (1. díl - 1930). Román Pampeliška už nedopsala, podobně i román Miriam, humoristický Pan Vandělík a spol. a svazek básní Z brdských lesů.

Premiérové sehrání divadelní hry Kája Mařík v pohádce bylo jakési poslední rozloučení Marie Wagnerové s mníšeckou kulturní veřejností. Veškerá autorská práva této hry předala jednotě Sokol v Mníšku. Široká veřejnost tehdy nevěděla, v jaké těžké osobní situaci se oba obyvatelé fary Raus a Wagnerová nacházejí. Jako následek minulých těžkých let se u obou hlásila nemoc.

Když na podzim r. 1932 byl farář raněn mozkovou mrtvicí, nastala pro oba kritická situace. Mance přibyla navíc péče o těžce nemocného faráře a starost zajišťovat náhradního kněze ze sousedních farností na mše, pohřby a křty a jeho dopravu kočárem. Později panský správce Kalousek s několika vlivnými osobami v obci docílil u nadřízených církevních představitelů, že z důvodu uvolnění (prostorné) fary pro nástupce museli se farář a Manka s otcem vystěhovat do tzv. Jirsova domku nádraží. Na periférii města se tak ocitli tito zasloužilí lidé. Psychicky to pro ně byla tragédie. Na jaře 1933 farář zemřel. Za velké účasti lidí byl pohřben do hrobu u přechodu ze starého hřbitova na nový - vpravo vedle hrobky rodiny Chottovy a Králíkovy. O výzdobu Rausova hrobu se dnes stará jen příroda - hrob je hustě obrostlý vřečtanem.

Zdrcená Wagnerová v srpnu 1933 odjíždí na ozdravný pobyt na Slovensko (Donovaly u Banské Bystrice). Své přítelkyni Žany Blahožové z Mníšku píše: "Najednou si se mnou nervíky začaly hrát dost neomaleně, hlava prázdná, vše lhostejno. Naše malá rodinka usoudila, že s mamičkou to není v pořádku. Ta mamička, která nikdy nezastonala, vždycky zvyklá o všechny se starat." Pro Manku pobyt na Slovensku byl osvěžující změnou. Odpadly jí četné farní i rodinné starosti. Pochvalovala si, že je u dobrých lidí. V kostele mohla si zahrát na varhany. Byla středem zájmu lidí prostých i vzdělaných - oslovována: Paní spisovatel! Byla překvapena, že slovenské prostředí ví o ní víc, než si představovala. Ve slovenských knihovnách byl česky psaný "Kája". Jednalo se s ní o slovenský překlad. Z Prahy se ozval Kvasnička a Hampl, aby poslala další texty. Lyžovala a občas se podrobovala ozdravným procedurám. Do Mníšku poslala dědouškovi trochu vínka a do Prahy Elce, ženě Vildově, paličkované věci a synovi zarámované originály. Psala dopisy přátelům a vzpomínala na Mníšek a Skalku. I v jiném krásném prostředí vzpomínky na rodný domov a kraj měly u ní samozřejmě místo.

V pozorném prostředí pobyt pokračoval, ale zdraví se nelepšilo. Ještě však věřila, že nemoc zanechá v horách. Jen trpělivost! A najednou dopisy ustaly. Wagnerová se objevuje v Mníšku - asi v únoru či počátkem března 1934. Jirsův domek je jí nabízen ke koupi. Neměla peníze. Odstěhovala se s dědouškem do jiného bytu - K Rennerovům č. p. 225 v Zarybníkách - na opačném okraji Mníšku. Dlouho tam s otcem nepobyla. V červenci 1934 zemřela. Posmrtná diagnóza: chronický zánět žlučníku, arhosis hepatis., celková sešlost, ochrnutí srdce. Sokolové vynesli její rakev z kostela. Podle svého přání pochována vedle hrobu svých rodičů - od vchodu v levém rohu. Úpravu hrobu a pomník na svůj náklad zajistil místní Okrašlovací spolek. Protože dnes už nejsou žádní přímí pozůstalí naživu, péči o hroby převzal městský úřad. O květinovou výzdobu obou hrobů průběžně pečují nejen mníšečtí lidé, zejména ženy, ale kytičku nebo svíčku přiloží i návštěvníci či ctitelé odjinud.

Antonín Krása