Rozhovory s pamětníky

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

P. Buchta: Okrašlovací spolek se staral o zkrášlení Mníšku a okolí. Pamatuji si na zajištění a umístění laviček na náměstí. Hodně sil věnoval spolek aktivitám u Zadního rybníka. Nad jeho hrází v místě, kde přechází skála byl postaven dřevěný altán a v jeho okolí po celém Zlaťáku a podél Prostředního rybníka byly vytvořeny procházkové cestičky. U Zadňáku se spolek také hodně angažoval v činnosti kolem mníšecké plovárny. Byly tam převlékací kabinky, molo pro skákání, dětské brouzdaliště. Nájemce pan Naxera v místě provozoval občerstvení a půjčovnu loděk. Když se někdo zpozdil s vracením, vždy ho vyvolával hlásnou troubou. Pořádaly se zde sokolské plavecké závody. Vím také, že spolek pořádal před válkou sjezd rodáků.

A členové či lidé kolem spolku?

P. Buchta: Pamatuji si paní Cebeovou jako korpulentní dámu, ale ostatní členy ne. Byl jsem kluk a zajímali mne jiné věci.

Pí. Buchtová: Na můj první školní den 1946 mi MuDr. Cebe ošetřoval puchýř na noze.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Pí. Buchtová: Pamatuji si jak v roce 1945 běželi po městě a pak kolem našeho domu v Rymáňské ulici bezprizorní koně a jak někteří mníšečtí občané lynčovalí paní Charlotu - zámeckou paní na sokolském hřišti v Rymáňské ulici.

P.Buchta: Pamatuji si jak hrabě Kast s paní Charlotou byli označení páskou a zametali náměstí. Bylo to myšleno jako potupa.

Na mě udělal největší dojem z konce války útok kotláře na nákladní vlak co rozvážel jídlo a zboží po naší trati. Ke konci války útočili stíhači na lokomotivy, aby znemožnili Němcům přesuny vojska a materiálu. Jeden kotlář našel i zmiňovaný vlak, který stál v mníšeckém nádraží. Vlakvedoucí, topič a strojvedoucí se i přes nabádání personálu nádraží rozhodli, že vlak zachrání. Pokusili se s lokomotivou a služebním oddílem dojet do lesa naproti Malé svaté hoře směrem na Dobříš. Bohužel to nestihli a kotlář zničil lokomotivu a všechny tři muže při tom zabil. Byli jsme se tam s klukama hned podívat (po náletu jsme dostali volno ze školy) a viděl jsem všechny mrtvé. Zejména si pamatuji topiče, který ležel mimo stroj s prostřelenou hlavou, jak se asi snažil utéct.

Ale mám i jiné vzpomínky. Třeba jak u našeho domku Na vrškách parkovali dva tanky bez věží, které patřili procházejícím vlasovcům. Mimochodem měli velice slušné chování, alespoň k nám. Nebo jak poblíž dnešní autobusové zastávky na Dobříš pod naším domem, odstavili ustupující Němci nefunkční vůz Opel a zapálili ho. Starý Přibík šel z pole a chtěl ho uhasit a zachránit, ale když začalo explodovat střelivo ve voze, utekl.

Na Rusy mám spíš takové normální vzpomínky. Jak jsme mohli plavit jejich koně. Jako kluci jsme se rádi na nich svezli. Nebo když jsem šel po ulici a zastavili mě dva vojáčci s vozíkem taženým koňmi se slovy:”Malčik,kde zděs pěsok?” Oni si cesty v táboře vysypávali pískem. Tak jsem je vzal pod Skalku ke Kristýně (důl) a ukázal jim hromadu normálního písku. Když všechno naložili a vyjeli jsme, tak jsme o kus dál narazili na hromadu bílého písku. Ten se jim zdál lepší, tak ten původní složili a naložili místo něj ten bílý.

Nějaké “neválečné” vzpomínky z té doby nemáte?

P.Buchta: Jako každý kluk jsem žil hodně sportem. Cvičil jsem v DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) a tak jsem vnímal určitou řevnivost mezi námi a sokoly. Ve 40.létech se běžel větší závod z náměstí přes Mokré ke křížku (kde se oběsil…….) u Malé Svaté Hory a zpět na náměstí. Náš přeborník Marhoul tehdy prohrál se sokolem Šírlem. Měli jsme hřiště Na Vrškách, kdežto sokolové ho měli v dnešní Rymáňské ulici naproti trafostanici pod školou. Větší cvičení se odehrávalo na obecní zahradě v prostorách dnešní školky mezi Novou ulicí a Malým náměstím.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo kde nyní žijete (Malé náměstí)?

P. Buchta: Jako takové zásadní zlomy vnímám vydláždění strouhy v 30.létech na zakázku obecního úřadu, které prováděl můj otec. Potom zatrubnění této strouhy či potoka počátkem 60.let. Voda odtud tekla do míst dnešní požární zbrojnice, kde býval rybníček. Pamatuji také vysazení ořechů na malém náměstí za 1.republiky a také jejich nahrazení sakurami po revoluci v 90.létech. V současnosti je také změnou zbourání domu v dolní části náměstí a postavení nového domu ve stejném profilu.

; ptal se a zapsal: D.Bílek

Josef Havlíček (*1928) se narodil v Mníšku za Sokolovnou č.p.173. Do školy chodil v Mníšku, a protože zde nebyla škola, která by pojala všechny žáky naráz, vystřídal řadu míst. Do první třídy chodil na dnešní Lesní správu, do druhé a třetí do domu, kde je dnes pošta, následně do třídy ve slepé uličce pod Malým náměstím (zde měl později zámečnictví pan Zikán). Měšťanku navštěvoval v budově dnešního Městského úřadu a pak jezdil rok na Dobříš do staré školy autobusem pana Chýly. V Praze navštěvoval dva roky ekonomickou školu a následně průmyslovku s maturitou. Po krátkém totálním nasazení na Severní Moravě a poválečné výpomoci v zemědělství u Kacovských, pracoval jako úředník v hospodářských družstvech v Lahovicích a Karlíně. Na vojnu narukoval ostříhaný do Rimavské Soboty za ministra Čepičky. Odtud ho převeleli do Michalovců k ministerstvu vnitra, aby nakonec skončil jako radista - spojař.Vzpomínal na cvičení s radiostanicí, kde se díky špatnému spojení nakonec jednotka scházela dva dny, nebo na to jak je četař jako “mladé” nechal v šeru zalehnout před domnělým nepřítelem, který se ukázal být kupkami hnoje. Nakonec byl úředníkem na Kovohutích, kde pracoval až do důchodu.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Vím, že dělali cesty kolem Zadního rybníka. Připravovali tam patky pro zábradlí, ale to se myslím nedodělalo. U Zadního rybníka byl také altán. Upravovali prostor koupaliště - byla tam taková ohrádka pro neplavce a až deset kabin pro převlékání. Pro mě jako pro kluka byl nejzásadnější starý Hamrtál. Měl placatou čepici s nápisem OSM (Okrašlovací spolek Mníšek), proto jsme mu říkali “osma”. Před tím jsme utíkali z fotbalu, který jsme hráli na náměstí u záhonů.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

Pamatuji si takové střípky z konce války. Pro mě bylo hodně zásadní, že mne ke konci války totálně nasadili na Severní Moravě k regulaci Odry. Ale byl jsem tam jenom chvíli. Jednou když jsme s kamarády šli do okolních usedlostí kvůli jídlu, tak jsme po návratu na ubytovně nikoho nenašli. Proto jsme se rozhodli jít domů. Po přechodu jednoho potoka jsme potkali skupinu pochodujících vojáků, kteří nám řekli, že by náš čin mohli brát úřady jako zběhnutí, ale naštěstí z toho nic nebylo. V Teplicích nám dal přednosta lístky na vlak a odtud jsme dojeli až do Prahy. V tu chvíli byla Praha v okolí nádraží Vršovice bombardována.

Seděli jsme s klukama před trafikou co byla naproti škole a projížděli kolem nás německé motorky s kulomety na blatníkách co jeli původně směrem na Dobříš, ale u Kaple byly záseky, tak se vraceli na Řevnice. Nic nám neudělali, vůbec si nás nevšímali. Přes Mníšek ke konci války jelo hodně techniky i tanků. Je zajímavé, že předválečná silnice (dlážděná do betonu) to všechno vydržela.

V sokolovně byli zajatí Italové, které hlídal Wermacht. A ti k nám chodili pro jídlo. Hlídači je pouštěli. Po revoluci se u nás někteří znovu stavili. Dali jsme jim trochu jídla na cestu. Říkali, že musí okamžité domů. Nevím jestli došli, už jsem o nich neslyšel.

Viděl jsem taky při revoluci uličkou od nás na Dobříšskou ulici, jak revoluční garda zastavila čtyři německé vojáky na kole. Ty kola jsem pak viděl opřená u Sokolovny. Asi je přidali k ostaním zadrženým Němcům, kteří se v Sokolovně shromažďovali. Říká se, že prý všichni skončili ve Zlaťáku.

Také si pamatuji na vozatajstvo co projíždělo kolem Sokolovny, asi bylo maršála Koněva. Nebo jejich ležení v lesíčku u Lhotky - všechno tam měli vysypané pískem. Vypadalo to jako rekreace. Říkalo se taky, že velitel zastřelil ruského vojáka přímo před mníšeckou ženou, která toho vojáka označila za “svůdce”.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete?

Spíš bych se věnoval okolí mého rodného domku za sokolovnou. Hodně se zde přestavovalo, ale i stavělo. Já jsem asi před deseti lety zboural stodolu, p. Šimonovský postavil patro, také Hladovcovic barák byl původně přízemní (v době kdy tam bydlel krejčí Procházka). I původní zámecká kovárna byla bez patra. Hodně změn se událo kolem sokolovny. Kuchyně původně nepatřila k Sokolovně, byl tam úřad strážníka Babora, který vydával potravinové lístky. Myslím, že patřil k četníkům, ale jako úředník - měl jinou uniformu a nenosil pušku. Na sál se původně chodilo ze dvora vchodem hned pod jeviště. Celý dvůr byl uzavřen velkými dřevěnými vraty. Přísálí s nářaďovnou vzniklo až později.

A nějaké obecné vzpomínky z Mníšku a okolí?

Byla tu taková skupinka lidí, co si dělali vzájemně žertíky. Patřili tam myslím Trnka - ten toho vymýšlel nejvíc, Veselý, Soběslavský, Sodoma a Zikán. Například když šli společně hrát karty na Kapli, schoval si tam p. Soběslavský stromek, který na chvíli nehlídal a doma pak, když ho rozbalil z něj opadali všechny větvičky, které mu kolegové ořezali. Nebo vzkázali p. Zikánovi, že má jet do Líšnice hledat k někomu vodu, a pak seděli na náměstí a koukali se jestli už jede. Samozřejmě, že ho do Líšnice nikdo nevolal. Nebo opět p. Zikán šel v hospodě na záchod, právě ve chvíli kdy ho tam hledala žena a zbytek osazenstva ji poslal na Skalku, že tam její muž před chvíli odešel.

Vy jste mi také říkal, že jste aktivně sportoval. Máte nějakou vzpomínku k tomuto tématu?

V úvodu bych chtěl poděkovat svým rodičům, kteří mi nebránili hrát a podporovali mne v této činnosti. První vzpomínky na fotbal mám na hřiště na šibenci. Kolem mého čtvrtého, pátého roku jsem se přidal k slavnostnímu pochodu s hudbou, který šel právě na toto hřiště. Myslím, že se tenkrát hrálo proti SK Radlice. Za Mníšek tam myslím hráli například bratři Knoblochové Václav a František nebo bratři Šedivých. Na další fotbal si pamatuji na hřišti vedle řevnické napravo. To hřiště bylo trochu z kopce směrem k bažantnici. Viděl jsem fotku bratří Knoblochů s voli na tomto hřišti, jak se snaží sklon trochu upravit.

Později se hrál docela dobrý fotbal, kde poli hráli: Václav Buňát, Knobloch - centrhalf, Gustav Strnad, Jarda Vondrák, Václav Smělý, Papík, Havránek a uičitě další, na které si nevzpomínám. V brance Jarda Vávra, Josef Kadlec, M.Hnátnický, Václav Havránek (zaskakoval když bylo třeba). Jiný hráč byl Franta Kocourek, který původně hrál za Davli a pak se oženil v Mníšku a hrál za Mníšek. Materiálně fotbalisty podporovali pan Klusáček a pan Knobloch. Také myslím pan Klusáček přivedl některé přespolní fotbalisty. Například Černého a Vokurku a ještě nějaké, ale ty si opět nepamatuji. Já jsem hrál od žáků až asi do svých 40 let. Většinou jsme začínali v sokole nebo v DTJ a pokračovali jsme v mužstvu, které podporovaly Hrudkovny.

První hokej si pamatuji na zadním rybníku formou turnaje. Hráli družstva Red River, Mníšek, Tanganika (když nastoupili na led měli říkanku:”Tanganika ať je u nás velká klika” po zápase “Tanganika byla u nás velká klika”) a West End. O přestávkách někdy vystupovali krasobruslařky.

Děkuji za rozhovor.

David Bílek

Josef Buchta (nar. 1928) narodil se v Mníšku pod Brdy v Čisovické ulici “U Žabů”. Je to v části směrem k dálnici cca 200 m od křižovatky napravo. Je tam pumpa. Pak jsme bydleli vedle “porážky” p. Prágra - Čisovická silnice za dálnicí směrem na Čisovice a poslední dům vlevo u potůčku, který ústil do sádek. Tam Hamrtál a Knobloch, místní řezníci, poráželi svoje koupená zvířata od sedláků. Po škole jsem se vyučil číšníkem v hospodě U tří pštrosů. Následně byl chvíli totálně nasazený na Ostravsku. Po návratu do Mníšku pracoval na Dobříši v restauraci, odsloužil si povinnou vojenskou službu, stavěl železniční trat do Kovohutí a nakonec zakotvil v armádě jako voják z povolání u automobilové služby.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Jako kluk jsem vnímal lavičky na náměstí. Každá měla nahoře na prkně přimontovanou cedulku, že je tam dal Okrašlovací spolek. Pak udělali zděné záchodky pro dámy a pány naproti Velké už ve 30. létech. Na starosti měl pořádek ve městě pod Okrašlovacím spolkem pan Hamrtál. Vedoucí byla paní doktorová Cebeová. Myslím, že tam byla paní Svobodová (Šťastná) Severinová. Taky tam byl Jirotka, ten vyráběl rukavice dole na náměstí, určitě Hušák. Prostě majetnější obchodníci co podporovali obec.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

Vzpomínek mám spousty. Například mám takovou kontroverzní vzpomínku na doktora Cebeho. Šel jsem jako kluk Vejhrádkem a foxteriér pana Skopala (pracoval na před válkou na hradě), pak tam bydlel četník Bureš, mne na ulici před domem pokousal. Šli jsme s tátou k panu doktorovi a ten mi napsal, že jsem si roztrhl nohu při přelézání plotu, když jsem lezl do cizí zahrady. Tátovi se to nelíbilo, tak jsme jeli do Prahy do nemocnice na pojišťovnu, ale pan Cebe už tam volal, aby tu diagnozu neměnili.

Vzpomněl jsem si ještě na příhodu, která potvrzuje, že již před válkou byly na náměstí záchodky od toho okrašlovacího spolku. Houpali jsme se s ostatními dětmi na větvích na kraji Čumrdova pole u Zlaťáku. Šel kolem mladý hajný co bydlel tady na Vrškách a my na něj volali: “Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” On se za námi rozeběhl a chytil mladšího bratra, který mu řekl, že jsem tam byl také já. Protože byla jiná doba a tyhle věci se brali daleko víc vážněji než dnes, bylo mi jasné, že poté co to řekl rodičům bude problém. Probloumal jsem zbytek dne po Mníšku a večer, když jsem si myslel, že se situace uklidnila jsem přišel domů. Táta spal po šichtě a jak se probudil, v té rozespalosti mne začal vyplácet. Asi tou rozespalostí a vztekem, jak jsem se snažil unikat byla exekuce vyjímečně velká. No a já pak klukům po cestě do školy ukazoval na těch záchodcích co se mi pod trenýrkama vybarvovalo.

Samozřejmě mám zážitky z války. Například v březnu 1939 jsem s klukama u obecní váhy pozoroval průjezd Němců. Byly to ty motorky Zündapp, BMW s lodičkou jak tam měli ten kulomet. Později jsme pozorovali s klukama odpálení bunkru u Nové Vsi. To se tehdá rozbíjela ta pražská čára bunkrů, která procházela přes Mníšek od Lhotky na Novou Ves.

Nebo konec války byl pro mě taky nezapomenutelný. V lednu 1945 jsem dělal v Repre závěrečné zkoušky (učil jsem se na číšníka “U tří pštrosů”). A týden po zkouškách jsem odjížděl do Polska na zákopy. Rodina se složila na oblečení a už jsem odjížděl s asi 500 kluky z nádraží Střed (dnes Masarykovo). Cestou jsme vyhazovali pracovní nářadí, kterého byl plný vlak, pro pracující na poli. Mysleli jsme si, že to pro nás bude lepší. Čím méně nářadí, tím méně práce. V Polsku jsme bydleli ve škole, na práci, kopali jsme protitankové příkopy, nás hlídali luftschutz. Přes den jsme pracovali bez jídla a až večer jsme dostali eintopf. Těsně před osvobozením nás odvezli do Frýdku-Místku a my jsme šli pěšky do Ostravy. Tady nás rozprášili hloubkaři. Nakonec jsme skončili u Slezské Ostravy v dole na Zárubku. Po revoluci mě vzal pan důlní na přespání k jeho mámě. V sousedství měli Rusové autopark a večer do bytu přišli opilí vojáci a chtěli mě podle oblečení (měl jsem vojenské kalhoty po strýci) zabít. Říkali “Tys germán”. Ale pan důlní, který kvůli této situaci nešel na šichtu, mě zachránil. Asi za 14 dní poté jsem se vrátil vlakem s navrátilci z koncentráku.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete (Na Vrškách)?

Vzhledem k mému věku se tady v okolí moc nepohybuji. Ještě jsou v ulici lidé, kteří mi něco říkají,ale hodně jsou tu již lidé střídají. Třeba tady co bydleli Thielovi, pak ještě asi tak dvě tři rodiny a teď je tam někdo nový z Prahy. Naproti bydlel strýc (brácha otce), teď jsou tam již jeho děti. Za republiky, za války bylo tady nahoře hříště DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) na házenou. Pan Selement si pak hřiště pronajal a dělal tu dřevo do aut na dřevoplyn. Když pan Selement už nebyl, tak se z toho hříště stala parcela a dnes je tam normální dům. Tady v podstatě za mého mládí končil Mníšek. Před rokem 1938 si postavili dům Kupkovi. Za války si dál (naproti točně autobusu) postavil vilu oblastní velitel Jelínek. Pár domů vzniklo po válce (např. p.Šmejkal) a teď se hodně staví tady za námi co prodal pole pan Minařík.

Děkuji za Vaše vzpomínky

David Bílek

Jiří Krása (* 1946) - až do 4.třídy chodil k p. učiteli Černému do prostor dnešní pošty. Od roku 1956 navštěvoval novou budovu školy. Následně absolvoval střední vzdělávací školu a v roce 1964 nastoupil na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem obor národní škola- český jazyk. Od roku 1967 učil v Nečíni, kam dojížděl 4 roky. Potom ho přítelkyně přesvědčila, aby s učitelováním skončil a nastoupil k bratranci otce do Závodů silnoproudé elektrotechniky. Odtud přešel v roce 1972 do Československého spisovatele, kde měl na starosti rozesílku knih a pamatuje si dlouhé fronty čtenářů na některé tituly (Páral). V roce 1974 se přestěhoval do Prahy. Po roce 1980 vystřídal různá nakladatelství (Práce, Dům armády), pracoval i na plaveckém stadionu PKOJF (Park oddechu Julia Fučíka - dnešní Výstaviště), aby zakotvil v nakladatelství Odeon. Zde měl na starosti vedení Klubu čtenářů. Na tuto dobu vzpomíná jako na nejlepší pracovní časy. Byli se spolupracovnicemi demonstrovat v roce 1989 na Václavském náměstí. Podle svých slov si, ale vše představoval jinak. Po revoluci v roce 1992 nakrátko pracoval v nakladatelství Železný a před důchodem dělal vrátného na FTVS. 43 let je šťastně ženat. Do Mníšku se přestěhoval z Prahy až po smrti své matky v roce 2010.

Řekl byste něco k historii místa, kde žili Vaši rodiče a kde nyní žijete i Vy?

Pamatuji si třeba na hospodu “U Kalinky”, rohový barák u odbočky na Kytín.. Chodil jsem tam pro červenou limonádu, která měla takové pěkné otevírání. Stará paní Marhoulová (Kalinová) měla v zadní části místnosti kolo, které pumpovalo vzduch do trubek. Ve sklepě hospody protékal potok, bylo tam nějakých pětatřicet schodů. Kolem domu byly pangejty a my jsme na dlážděné ulici hráli vybíjenou. Teď je tam asfalt, ale pod tím jsou kostky. Když jelo auto tak jsme to přerušili a zase hráli dál. U Minaříků naproti Víškům jsme hráli volejbal - tam byl prázdný plac. Naproti panKrál koval koně. Ta kovárna taky s jeho smrtí zanikla.

Na náměstí jsme v zimě jezdili na lyžích slalom. Vzpomínám si jak jsme s otcem stavěli kino v akci Z. Tedy otec stavěl. Já tam dostal páreček. Nebo když jsme šli z kostela, jak jsme se stavovali u Klusáčka na náměstí na marokánku a zmrzlinu. To byla vyhlášená cukrárna v tom domě kde jsou teď policie. Vedle stával ještě dům, teď jsou tam Vietnamci. Místo Alberta byl statek, kde byla mlékárna nad ním prodával pan Hušák. Dostal jsem se také do věže kostela. Vzala mě tam paní Batulková (bydlela v domě po Cebeových). Byl tam odsud vidět celý Mníšek. Myslím, že je dnes ve špičce vloženo něco na paměť.

Z Mníšku také mizí malé výhledy, kterých tu bylo dost. Vše se zastavělo novými domy. Když se podívám z nádraží, tak tady dole je to zastavěné Edenem. Podle mě je v městě výstavby dost. Kdyby se něco stalo nemáme prostor pro pěstování. Pamatuji si výstavbu starého sídliště, tam bylo na svoji dobu luxusní bydlení. Z našeho nejbližšího okolí také zmizel kříž co byl na rohu Dobříšské a Nové ulice.

Upozornil bych také rád na lípu v domě nad bývalou kovárnou. Podle mého je to památný strom. Určitě bude mít 200 - 300 let. Zasloužil by si nějakou zvláštní ochranu.

Mluvil jste o otci. On byl na Mníšku docela známá osoba. Řekl byste něco k němu?

Moji rodiče se v roce 1967 rozvedli a otec pak bydlel za rybníky. Vídali jsme se jen o víkendu, když jsem přijel na návštěvu z Prahy. Bydleli jsme u mámy a s otcem jsme tedy moc nemluvili. Neměli jsme čas, přijeli jsme s malými dětmi. Mám tady někde videokazetu jak táta mluví na lavičce před domem o historii. Vím o spolku Káji Maříka, paní Ivanka Devátá napsala dopis kde si fungování kolem maříkologů na Mníšku pochvaluje. Ale víc bude vědět paní Vodvářková. Táta tam za rybníky bydlel s paní Cihelkovou, poté co se domluvili na společném soužití.

Antonín Vašíček (*1939) narodil se v mlýně, který měl jeho otec pronajatý od hraběte Kasta mezi Mníškem pod Brdy a Čisovicemi. Obecnou školu vychodil v Mníšku pod Brdy a tak jako řada jeho vrstevníků střídal třídy v různých místech městečka. S paní učitelkou Knoblochovou se učil ve třídě pod malým náměstím, chodil také do budovy dnešní pošty. Do měšťanské školy začal chodit v budově dnešního městského úřadu a po jejím zrušení v roce 1953 navštěvoval JUK (jednoroční učební kurz) tamtéž. Protože bylo kolem hospodářství mnoho práce ve studiích nepokračoval a pomáhal rodičům. V letech 1958 - 1960 byl povolán k základní vojenské službě k protiletadlovému vojsku ve Frýdku. Mezitím v roce 1959 padlo hospodářství rodičů do statku, tak po vojně zůstal na severu ve VOKD (výstavba ostravsko-karvinských dolů). Jako havíř zde fáral tři roky. Na žádost rodičů se vrátil do Mníšku a pracoval mezi lety 1963 -1965 v Hrudkovnách. Odtud přešel do Komunálu a jako řidič zde pracoval do roku 1975. Následně přešel do podniku Vojenské stavby a podílel se na stavbě pražského metra až do roku 1992, kdy utrpěl úraz a z práce v podzemí byl vyřazen. Pří následném soudu o odškodnění s firmou, který trval osm let, mu byla velkou oporou manželka Libuška. Ve složité době nervového vypětí ho posilovala svou vlídnou povahou. Odešel ze zaměstnání a nyní žije na odpočinku v rodném mlýně.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Bohužel o Okrašlovacím spolku a jeho činnosti neřeknu nic. Pamatuji si věci až po válce a to jeho činnost asi již nebyla tak velká, navíc jsem neměl čas chodit od města. Po škole jsem musel hned domů a pomáhat s hospodářstvím. Vlastní zážitek s jeho činností nemám. Jen si ještě pamatuji, že paní Cebeová dost často chodila k nám do mlýna a povídala si s otcem.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Zážitků a příběhů pár mám. Nevím jestli je zrovna nejstarší, ale pamatuji se, jak v dětství, již za války k nám zavítávával herec Jaroslav Marvan. Na prvních poválečných dožínkách se také účastnil s kameramanem Stalichem. Mám s ním dokonce fotku. Kameraman pan Stalich filmoval dožínky i přípravu na ně. Ten film je stále dostupný Troufám si říct, že pan Marvan byl rodinný přítel. Původně jezdil do Mníšku, tedy lépe do Rymáně k panu Čapkovi co měl v Praze obchod s galanterií, a protože jeho dům byl kousek od mlýna, postupně se s otcem seznámili a pak jezdil i k nám. Byl třeba i na svatbě otcova mladšího bratra.

Jiná zajímavá informace myslím je, že když v roce 1943 umřel baron Kast, otec nesl rakev. Byl nájemcem zámeckého mlýna a s baronem dobře vycházeli. Ještě za války prošel mlýn velkou rekonstrukcí (přístavovalo se patro) a vše se stihlo za šest týdnů před žněmi. Po válce byl z mlýna konfiskát a otec ho mohl dostal jako dlouhodobý nájemce, který pomáhal odboji, i když si na něj brousili zuby i jiní lidé ze zámeckého okruhu. Otec ho i přes to koupil na splátky, které splácel až do r. 1968.

Ono za té války tu bylo vůbec příběhů. Takový zásadní, který byl i zpracován v literatuře a rozhlasovém pořadu “Cestou k májovým dnům”. Ke konci války byly v protektorátu vysazovány paradesantní skupiny jak z ruské strany, tak z londýnského ústředí. Jedna sovětská skupina byla vysazena na špatném místě a ihned po seskoku se dostala do boje s SS, které v daném místě na neštěstí právě měli cvičení. Části parašutistů se podařilo probít a na své cestě na místo působení procházeli i okolím Mníšku pod Brdy. Otec této skupině vedené Vasilem Kišem poskytl jídlo, kterého se jim zásadně nedostávalo. Velitel, který znal situaci v protektorátu mu řekl, aby neuvedl rodinu do problémů, že může návštěvu nahlásit za 24 hodin. Nakonec pan Vašíček celou událost (návštěva cizích lidí, kteří mohli být i provokatéry) nahlásil po dohodě s policajtem panem Burešem až za tři dny, kdy již Kiš a jeho lidé byli dostatečně daleko. Po válce přijel přeživší Kiš otci poděkovat a tradičně se pak navštěvovali až do Kišovi smrti v roce 1986. Bylo mu 66 let. Ten Kiš je také zajímavá postava. V padesátých letech nechtěl svědčit v procesu proti generálovi Píkovi, tak mu hrozil trest smrti. Měl potvrdit, že když se s jeho výsadkem generál před odletem jako vojenský přidělenec v Moskvě loučil, dal mu tajný rozkaz, aby sbíral informace proti Sovětskému svazu a lidu Československa. Nakonec ho odsoudili k mnohaletému žaláři, ale dostal se ven na zápotockého amnestii v roce 1953.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete ?

Jak jsem již říkal, tak v roce 1943 prodělal zásadní změnu mlýn. Potom v okolí kolem roku 1956 přibyla “kachňárna” na Sýkorováku. Zajímavý vývoj zaznamenala “tvárničárna” nad mlýnem. V roce 1960 ji otevřeli pro zpracování strusky z haldy, která vznikla za Hrudkovnami směrem na Čisovice, postupně vybudovali zastřešený areál, který se následně kolem roku 1977 stal řezárnou polystyrenu. Dnes jsou zde stáje a chov koní. Samostatnou kapitolou by byla fabrika a její vliv na naše žití zde na mlýně. Asi nejzásadnější problematika jsou stěry, se kterými se potýkáme dodnes. Bratrovi třeba znečištění Bojovského potoka otrávilo třikrát po sobě všechny ryby v rybníčku.

Děkuji za rozhovor.

David Bílek

Pavel Rada (* 1940) narodil se v Praze, jeho maminka pocházela ze Žižkova, ale obecnou školu (na dnešní poště) i měšťanskou školu (na dnešním úřadě) vychodil v Mníšku. V roce 1954 se šel učit kovářem do Tatry Smíchov (dřívější Ringhofferovy závody). Po vyučení dostal umístěnku do Čenkovských strojíren, kde až do roku 1966 pracoval na zápustkovém kování a již jako šestnáctiletý sloužil noční šichty. V průběhu práce v Čenkové si v devatenácti letech odsloužil vojenskou službu v Chrudimi u letectva. V roce 1966 přešel do Kovohutí Mníšek jako zámečník pod mistra Václava Havránka. Zde pracoval až do důchodu v roce 1995.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Z osobní zkušenosti si vpodstatě nepamatuji nic. Už podle ročníku narození vidíte, že jsem byl po válce dítě a tyhle věci mě nezajímaly. Z vyprávění vím, že Okrašlovací spolek vysazoval kaštany a lípy na náměstí. Taky pořádal zábavy v sokolovně, ale to je tak všechno co bych dal dohromady.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Neřekl bych přímo nejstarší, ale utkvělo mi v paměti, když spouštěli v roce 1953 na fabrice rotační pece, že jsme se tam byli se školou podívat. Pamatuji si taky čerpací stanici na naftu u Šťastného v hospodě U koruny, byla tam taková svítící reklama. Pro mě byl silný zážitek, když nás v roce 1966 vystěhovali z naší Velké restaurace na sídliště. Rodiče to těžce nesli, určitě to mělo vliv i na jejich smrt.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete ?

Neřekl bych, že zásadně, ale zaznamenal jsem hlavně změny u nás ve Velké restauraci. Když otec přebíral v roce 1953 hospodu, bylo tu ještě hodně věcí z minula, které teď již neuvidíte. Například za hospodou na zahradě byl kuželník nebo napravo vedle vjezdové brány z Pražské ulice byly zakryté stáje a parkování pro povozy. Teď již po obojím není ani stopy. Hodně zmiňovaný bývá obraz na východním průčelí, který snad znázorňoval Valdštejna. Po válce když se dělala fasáda, tak obraz zanikl. Taky to více žilo v celé hospodě. Nahoře nad výčepem a restaurací byl sál, kde se před válkou konaly zábavy. Třeba o pouti byly na Mníšku tři zábavy. Jedna u nás (u Radů), druhá v sokolovně a třetí v Trucovně naproti dnešní poště. Zábavy bývaly i na zahradě za hospodou. Taky se v horním sále promítalo, když se kolem roku 1962 opravovalo kino. Nakonec tam byla v šedesátých letech vinárna a pak se to přepažilo a udělaly se z toho pokoje. Bydleli tam PTPpáci (příslušníci pomocných technických praporů - neozbrojená složka armády složená z “nespolehlivých” vojáků), když stavěli cestu na Skalce nebo Staré sídliště. V novější době určitě stojí za zmínku schůze Sparta klubu v salonku za restaurací. Bezprostřední změny v okolí jsou změna původní cukrárny p. Klusáčka na policejní stanici. Taky se zboural dům pod touto cukrárnou, ale to není tak vzdálená historie. Pamatuji si jak pan Klusáček jezdil prodávat s vozíkem na pouť na Skalku. Z reality našeho okolí můžu ještě připomenout prodej pana Krupičky před Narpou (dnešní papírnictví) na chodníku nebo obě benzinové stanice - jedna byla v místě dnešního výjezdu z náměstí, tady prodával pan Haken a druhá byla na místě dnešní zastávky na Dobříš.

Ptal se a zapsal: David Bílek

Vladimíra Málková (nar. 1935)- narodila jsem se na Mníšku a chodila tu do škol. Tak jako všichni moji vrstevníci jsem vystřídala hodně budov. První třídu jsem vychodila na dnešní poště, druhou třídu jsme měli s paní Knoblochovou na faře (dnešní Oáza), potom škola na dnešním úřadě. Třídy byly taky na lesní správě, nebo u Znamenáčků (u Čumrdů). Pak jsem studovala v Praze a do roku 1958 pracovala na umístěnku na ministerstvu zdravotnictví. Dalším místem byl na dva roky odbor zdravotnictví na Dobříši. Pak zrušili okres, tak jsem přešla na na ÚVR (Ústav pro výzkum rud - dnešní PURUM) a nakonec až do důchodu Kovohutě. Jako dcera učitele jsem se často pohybovala okolo otcových aktivit. Proto jsem se pak také angažovala ve Svazu žen, v Červeném kříži?? a třeba pěveckém kroužku Blodek. Se svazem žen jsme pořádali pravidelné velikonoční a vánoční výstavy, v osmdesátých letech jsme pořádali bazary pro lidi.

Mohla byste mi říct co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Moc Vám toho asi neřeknu, po válce a v padesátých letech, kdy činnost spolku končila, jsem studovala a pak pracovala v Praze. Ale pamatuji se, že spolek zavezl strouhu co vedla kaštanovou alejí na náměstí a dali tam lavičky. Myslím, že se také podíleli na instalaci sochy F.X.Svobody na náměstí. Původně, ale byla v parčíku před farou, někde tam co se dnes vztyčuje májka. Pak byla nějaký čas deponována u pana Thieleho ve skladu dřeva a nakonec ji dali na dnešní místo. Cestičky u Zadňáku, plavecký areál a altánek to Vám asi říká každý.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

Tak asi jako každý mého věku, mám nejsilnější vzpomínky na konec války. Přes Mníšek ke konci války projelo přímo pod našimi okny okolo 25.000 Němců, to jsme byli tři dny schovaní v baráku ve sklepě. Nahoře u Zápalů se střílelo, prý tam měli vyvěšený český prapor. Nakonec jsme se schovávali i před Rusama. Jak viděli někde světlo, tak tam přišli a brali si co se jim líbilo. Přišlo mi, že si s nimi velitel moc nevěděl rady (sídlil u Wagnerů). Myslím, že ty nejvíc problematické zavírali do sklepa na zámku kde bylo velitelství. U zámku byl ve starých sklenících sklad německého oblečení, po květnové revoluci se to částečně rozebralo a rozhlas pak hlásil, že by to lidi měli vrátit. My jako děti jsme si tam později brali helmy co tam zbyly a sáňkovali na nich na náměstí. Odpoledne děti a večer dospělí.

Zajímavé bylo taky otevření školky na Mníšku na Malém náměstí 1.září 1950. Moje matka tam vařila. Pojmenována byla po matce stavbyvedoucího Josefa Nováka - školka Josefy Novákové. Ten prý pozval sousedy a místní potentáty na zapití díla do Prahy a když byla zábava v nejlepším, tak tam všechny nechal a utekl do zahraničí.

Pro mě osobně bylo velkým zážitkem biřmování v roce 1947, kterého se účastnil pan kardinál Beran, protože jsem mu říkala přivítání. Mám z toho i fotografii.

Otec byl docela význačnou postavou mníšeckého života. Řekla byste něco o něm?

Můj otec Emanuel Ciszewski přišel do Mníšku ve dvacátých letech jako učitel. Učil zde až do své smrti v roce 1950. Vždycky měl první třídy, protože to s malými dětmi uměl. Byl legionář?? a přivezl si z I.světové války revmatismus, díky kterému nemohl dělat těžké práce. Zato byl snad ve všech spolcích co na Mníšku byly. Byl u sokolů, pomáhal v okrašlovacím spolku, účastnil se divadel, s panem Martínkem vedli pěvecký kroužek. Založil na Mníšku první knihovnu, kterou kolem roku 1942 předával Krásovi. (???Když byla knihovna ještě nad Sokolovnou, kde je dneska prodej kol, tak měl otec otevřeno zrovna v době, kdy začalo v sousedním přístavku při školní besídce hořet.???)

Měla byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete?

Když vezmu takové ty obecné změny, tak vidím, že zaniklo hodně živností, zmizeli pekaři, kováři, povozníci. Zanikly spolky věnující se divadlu. Zmenšuje se také počet obchodů. Osobně se mi nelíbí současná úprava náměstí a příjezd do Mníšku. Na druhou stranu se zlepšila doprava. Zejména obchvat Mníšku nám velice pomohl. Před jeho otevřením se v pátek nebo neděli nedala vůbec přejít silnice. Pamatuji se také, když pan Kacovský domluvil zavedení rozhlasu. Do té doby hlásil p.Krech z věže kostela. Velká proměna Mníšku nastala rozhodnutím rozšířit těžbu pod Skalkou a následnou výstavbou Hrudkoven. Nebyla to jen proměna ve výstavbě, ale hlavně sociální. Přišlo hodně nových lidí, životní standard na Starém sídlišti byl výrazně vyšší než ve městě a z toho vzniklo pnutí, které se třeba projevovalo tím, že jedno zasedání zastupitelů muselo být na Starém sídlišti a jedno ve městě. Ale dnes se to již tak moc neprojevuje, také těch spolků přibývá.

děkuji za odpovědi D.Bílek

Josef Krupička - nar. 10.7.1943 v Mníšku p. Brdy - mníšecký rodák. Základní školu vychodil v Mníšku, poté následovaly tři roky učení na soustružníka a pět let práce v závodě “Škoda Plzeň” (v té době Leninovy závody Plzeň). V roce 1965 se vrátil do Mníšku p. Brdy, nastoupil do Kovohutí Mníšek v mechanických dílnách. Zde působil nejprve jako obráběč kovů a po vystudování průmyslové strojnické školy jako mistr mechanických dílen. Nyní je v důchodu a bydlí v rodném domku na Řevnické ulici pod Skalkou.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Já si pamatuji, jak členové spolku usazovali a odhalovali sochu F.X.Svobody na náměsti. Bylo to po válce, myslím, že někdy začátkem 50. let. Kromě paní Cebeové si vzpomínám, že u toho byla paní Severinová jako členka. Potom také dělali cestičky pří úpatí a ve svahu u Zadního rybníka, místy měly cesty i zábradlí. Ale to je tak vše, co si k Okrašlovacímu spolku vybavuji.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Pro mě byla velkým zážitkem stavba Hrudkoven a starého sídliště. Jako děti jsme chodili do školy přes louky až k potoku, kde byly poslední domy vsi - ovčín (později sběrné suroviny a dnes obytný dům) a dům pana Dekastela. Najednou se začalo ve velkém stavět. Nejdříve se postavily domy na pravém konci ulice 5. května u garáží, pak svobodárna a nakonec činžáky. Dostavovalo se někdy kolem roku 1957. Každý den jsme pozorovali změny způsobované výstavbou.

Mám také vzpomínku na poslední Skaleckou pouť roku 1953. Rodiče tam měli stánek, prodávali cigarety. Později si otec na tento prodej ještě zavzpomínal, když mezi květnem a říjnem 1956 oddíly PTP stavěly hřebenovou silnici a pár měsíců tábořily přes silnici u rybníčku. Autopark měli nad vodárnou. Otec jim z okna prodával v improvizované armě pivo a cigarety. S tímto útvarem přijel do Mníšku např. pan Vintr, který tu pak natrvalo zakotvil.

Nepříjemnější vzpomínku mám na učitele Černého - komunistu, který nás po smrti Stalina a následně Gottwalda v roce 1953, nutil stát u tribuny u fary stráž při tryzně za oba potentáty. Vzpomínám si na Rudé právo s velkým černým rámečkem se Stalinem a pak Gottwaldem.

Myslím, že zajímavá vzpomínka se váže k propadlé hájovně tady kousek od nás. Na hájovně byl původně hajný Mika. Po hajném Mikovi nastoupil jako hajný pan Hudeček.Protože to byl takový lidový vypravěč, říkali mu místní “Brdský sup”. Po zrušení hájovny pracoval p. Hudeček v dolech a odstěhoval se na sídliště a do opuštěné hájovny jen docházel. No a my jako děti jsme chodili do stodoly u hájovny skákat do sena. V srpnu, tuším 1955, jsme si přes den takhle zase hráli a ráno nás budila máma ať se jdeme podívat z okna, že se celá stodola propadla do dolu, zůstala z ní jen štítová stěna. Potom celé místo ohradili a postupně se během let propadl i zbytek s hájovnou. Následně tam Kovohutě zřídily skládku a zavážely to. Ten zlom běží až k Lipkám, bylo tam několik otevřených děr. Z jedné se snažil p. Hanousek (zmizel v 80. letech na výletě na Kavkaz) s hajným Homolkou zachránit spadlého srnce, ale nakonec byl pan Hanousek rád, že ho vytáhli na laně ven.

S dolováním vlastně také souvisí vzpomínka na pana Lébla, který vozil autem původně vytěženou rudu kolem nás na nádraží, odkud se vozila do Ejpovic ke zpracování. Občas nás svezl do školy nebo zpátky. Pak se ruda vozila do Hrudkoven. Nad rybníčkem bývala velká halda rudy.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete (horní konec Řevnické ulice naproti hájovně p. Homolky)?

Jedna zásadní změna pro mě byl začátek velkého dolování železné rudy. Změnila se krajina a hlavně se nesmělo nikam do lesa. O zániku bývalé hájovny jsem už mluvil.

Naše rodina je svázána s restaurací Sequens. Dotýkal se mě tedy její postupný zánik po smrti p. Sequense po roce 1956. Stavba začala někdy kolem roku 1934. To si zde s mojí babičkou postavili vilku, ke které postupně lepili další části. Poznali se u Šroubků na zkušené v třicátých letech. Protože spolu nemohli mít děti (dvě jim prý kvůli Rh faktoru zemřely), v roce 1939 se rozvedli a babička dostala jako vyrovnání pozemky vpravo pod restaurací, kde postavila v roce 1941 stávající dům. Pan Sequens s novou manželkou Věrou pokračovali v postupném budování restaurace až do roku 1948. Po smrti majitele byla budova opuštěná, věci z interiérů si rozebrali příbuzní. Následně kolem roku 1960 budovu dostaly Kovohutě a udělaly zde bytovky. Bydleli tu například Petráňovi, Svachovi, Vašákovi či Lorenzovi. Okolo roku 1969 část budovy vyhořela. Hasiči tehdy táhli vodu až z rybníčku pod hájovnou u chatek. Postupně ubytovna chátrala, posledním obyvatelem byl myslím pan Petráň. Po revoluci rodina o restituci nepožádala kvůli velkým nákladům na opravy (restituce byla možná po uhrazení peněz, které dostali po zestátnění).

V současné době jsou velké změny vidět jak ve Skaleckém areálu, tak v našem bezprostředním okolí. Vyrostlo zde mnoho nových domů a i nový majitel bývalé restaurace (ubytovny) na jejím místě postavil nový dům.

Děkuji za odpovědi. David Bílek

Z mých vzpomínek

Ne každému se poštěstí narodit se za císaře Pána a dožít se až roku 2000. život člověka může objektivně posoudit až po jeho prožití – v důchodu. Mnohé životní zkušenosti a poznatky zůstávají v paměti natrvalo a mění se ve vzpomínky. Vzpomínky hodně starého člověka na mládí jsou pohledem na zcela jinou dobu, než prožívá dnes.

Jako klukovské „štěně“ nemohl jsem vynechat rozpad rakouského mocnářství a vznik Československé republiky, v historii českého národa vyústění staletých snah o získání svobody a samostatnosti. Ve velké zemědělské vesnici jsem „rozum bral“ a postupně v rodině, ve škole a ve společenství lidí rodných Rosovic ( u Dobříše ) si uvědomoval, kdo jsem a kde jsem. Až poprvé v důchodu jsem si výrazně uvědomil, že naše rodina v Rosovicích měla hodně strejdů a tet nichž drtivá většina našimi příbuznými vůbec nebyla. Byla to doba blízkých vztahů („tetovských a strejdovských“) mezi lidmi navzájem, která byla i v Mníšku a v jiných obcích středních Čech a kterou svým způsobem postihla pí Wagnerová – Černá (Felix Háj) v knize Školák Kája Mařík. A nositeli dobrých mezilidských vztahů nebyli tehdy jen věřící. Ctitelé Káji Maříka tuto dobu nazvali „dobou kájovskou“ a vsadili jí do doby od 2. poloviny 19. st. až do konce 1. poloviny 1. republiky, kdy zhruba skončila.

Můj otec pocházel z 12 dětí a pamatuji, že jsem se nikdy nemohl dopočítat tet a strejdů z jeho strany, to proto, že byli jinde a já byl slabý na počty. Slovo matematika se tehdy moc nepoužívalo. Otec říkával: své křesťanství projevuji poctivou prací a pomocí druhým. Jednomu malozemědělci např. půjčil 1600 Kč, aby si mohl koupit jalovici – bez potvrzenky, bez svědků a nebál se, že mu nebudou vráceny. V Praze jednou našel portmonku s 1200 Kč a předal ji poblíž stojícímu strážníkovi. Ten mu řekl: Pane, vy jste jistě z venkova. Já jsem si táty cenil, protože byl také 20 let pokladníkem místní Kampeličky a jezdil na kole do blízkého Suchdola dělat panu řídícímu, který byl pokladníkem suchdolské Kampeličky, výroční pokladní uzávěrku. Pane, táta, obyčejný sedlák, který má 3 třídy obecné školy a dělá uzávěrku panu řídícímu! Matka také měla jen 3 třídy obecné školy, psala bezchybně ale neměla tak vypsaný rukopis jako otec. Svědčí to o kvalitě učitelů za Rakouska. Táta uznával důležitost vzdělání a všichni tři kluci jsme mohli chodit nebo jezdit do měšťanky na Dobříš. Autobusová doprava tehdy ještě neexistovala.

Nezapomenutelné byly neděle, kdy všichni jsme vyrukovali na mši. Rosovický kostel byl vždy zcela zaplněný, po levé straně vždy ženy a dívky, před lavicemi „školní děvčata“, po pravé straně muži starší i mladí, před lavicemi „školní hoši“, což bylo poblíž bočních dveří, jimiž se rychle dalo vyjít ven. Těšíval jsem se, všichni ve svátečním, pan farář zajímavě kázal, to evangelictví bezvadně spojil s tím občanským, takže jsme si každotýdenně připomínali, kterých špatností se máme vyvarovat. Líbilo se mi, že hraje harmonium a lidé zpívají. Sám jsem nezpíval, protože nejsem pták zpěvný a nechtěl jsem to kazit ostatním a sobě požitek z poslechu. A krásné to bylo i po mši. Zbývalo hodně do oběda a lidé neutíkali hned domů. Náves před kostelem ožila. Tvořily se hloučky: pantátů, ostatních mužů, mladíků, panímám, ostatních žen, dívek, služek, školaček a školáků. V hloučcích se povídalo, sdělovalo – nebyla televize a rozhlas. Sdělené starosti posilovaly, sounáležitost lidí se utužovala. Kluci si domluvili fotbal na plácku, mladí muži vydrželi vždy až do poledne, zatímco panímámy musely zrychlit sdělení informací a svůj hlouček jako první musely rozpustit, neboť doma je čekala příprava oběda.

Po maturitě musel jsem se s rodnou vesnicí rozloučit. To loučení trvalo několik let, neboť jsem se vracíval, pokud žili, ke svým drahým rodičům. Jít do světa a usadit se v něm, není totiž vždy snadná věc a člověk poznává, jakou jistotu mu poskytují dobří rodiče a proto se k nim rád vrací. Netušil jsem, že po vystřídání několika míst kolem Prahy natrvalo zakotvím v Mníšku, v místě v němž proučiteluji skoro 40 let a dožiji zbytek života.

Vzpomínku na mládí nemohu uzavřít vzpomínkou na svou matku, která nezměrnou domácí péčí a pod dohledem dr. Prusíka zachránila mi život a umožnila tím, že jsem do Mníšku přece jen mohl nastoupit. Začalo to před okupací, kdy po nerozumném Bukovském fotbálku jsem celý uřícený skočil do rybníka a přivodil si zánět pohrudnic, nemoc se tehdy obtížně léčila, neboť nebyla ještě antibiotika. Půl roku domácího léčení bylo plné nejistot, zda se vůbec uzdravím.

Bylo to ráno 15.března 1939 – podle rozhlasových hlášení německá vojska vstupovala do naší země. Já po půlnoční horečce s trochou odlevy sledoval z postele matku, která ještě za ranního pološera rozdělávala oheň v kamnech. V ostrém odrazu ohně z otevřených dvířek kamen jsem pozoroval, že matka vsedě pláče, bohaté slzy kapaly jí na zástěru a jakoby jen pro sebe povídala: „Syčáci, kradou nám naši zem“. Byl jsem dvojnásobně smutný a dojatý prostými matčinými slovy.

Matka od lékaře znala vážnost mého zdravotního stavu a ve snaze psychicky mne povzbudit mi vyprávěla – věděla, že mne zajímá minulost. Tak jsem se např. dozvěděl, že můj dědeček v roce šestašedesátém vyběhl za stodolu a přes naše pole střílel brokovnicí po Prušácích , kteří na koních uháněli cestou do Holšin. Pruští rejdaři dědečka chytili a chtěli ho zastřelit. Dědeček ( tehdy nebyl ještě starý) se vymlouval, že střílel po zajíci. Rosovický starosta s Pruáky vyjednal trest pro dědečka. Uvázán u stolu 3 dny klečel na hrachu v dobříšské šatlavě ( nízký dlouhý domek u radnice – dnes Restaurace na radnici).

Nejzajímavější z maminčina vyprávění bylo o panu prezidentovi Masarykovi. Bylo to nepravděpodobněji v roce 1919 či 1920. Pan prezident Masaryk přespal v hotelu Heinz na Dobříši a druhý den se vydal na koni – sám bez jakékoliv ochranky či doprovodu – na zámek v Hluboši , kde bylo prezidentské sídlo ( Lány se staly prezidentským sídlem později). Klusal z Dobříše na Rosovice. Bylo léto, Rosovice vylidněné, neboť o žních byli lidé na polích. V Rosovicích nevěděl pan prezident, kterým směrem dál. Nachomýtl se malý chlapec, kterého se ptal. Chlapec poradil odbočnou uličku „za humny“ směrem na Pičín a hned si požádal o odměnu. „Strejdo, dej mi korunu“. Dostal od pana prezidenta desetikorunu. To byla ještě doba kájovská.

Antonín Krása

Vlastimil Dušek (roč. 1931) se narodil ve Zlatodole Roudný u Blaníka. Na Mníšek se přistěhoval ve svých deseti letech a bydlel postupně u Zámeckého rybníka, na náměstí a nakonec se přiženil do Stříbrné Lhoty. Na Mníšku chodil do základní školy, pak na měsťanku. Po maturitě na Obchodní akademii v Praze si v roce 1951, v rámci akce “77 000 úředníků do výroby”, mohl vybrat nástup do hutí či do dolu. Vybral si mníšeckou šachtu, kde začínal jako horník (fedrák - vozil vozíky s rudou). Po čtyřměsíčním (internátním) kurzu a dálkovému vystudování hornické průmyslovky se dostal až na pozici důlního měřiče (plat 1300kč za měsíc). Práci vnímal jako zajímavou a zodpovědnou. Po zrušení dolu v roce 1965 přešel do Kovohutí (Hrudkoven). Jako bývalý horník odešel v 55 letech do důchodu.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Všichni víme, že předsedkyní byla paní doktorová Cebeová. Spolek měl ale i jednoho zaměstnance - p. Hamrtál. Měl placatou čepici s nápisem OSM (Okrašlovací spolek Mníšek), proto jsme mu říkali “Osma”. Když jsme hráli v parčíku na náměstí - tam co je dnes fontánka - fotbal, tak nás odtud vyháněl. Pokud vím, spolek se staral o lavičky, parčík a hlavně o koupaliště na Zadňáku. Mimochodem jsem rád za současné mobilní lavičky ve městě. Můžete si je posunout do stínu a jsou docela i pohodlné. Kolem “Prostředňáku” byla krásná udržovaná cestička, která vedla Kněžskými až k Frýdlovi na Kytínskou. Na ní byl nad Zadňákem altánek. Chodili jsme sem s děvčaty na rande. Taky si vzpomínám na plavecké závody, které se na Zadňáku pořádaly v areálu koupaliště co měl v nájmu řezník p. Naxera. Docela by mě zajímalo, kdo tento záslužný spolek sponzoroval. Stát to prý nebyl, možná místní živnostníci?

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

Jednoznačně největší zážitek mám z příjezdu Rusů v roce 1945. Celkově byla šťastná nálada z konce války, cítil jsem ten konec napětí, klid. Z té doby jsou to takové jednotlivé obrazy. Jak jsme plavili koně ruského vozatajstva na Zámečáku. Dříve ještě jak Jarda Drábek jezdil na koni k partyzánům s jídlem a prý snad i s informacemi, které ho pak stály život. (K této události má zajímavý materiál z úřadu …...paní Janů. pozn. red.)

Rád vzpomínám na práci na šachtě. Všichni jsme tam byli kamarádi, parta. Všichni jsme si tykali. Tam se na sebe musíte stoprocentně spolehnout, jde tu o život. Pro mě to byla zajímavá práce. Nastoupil jsem za 5,02 kč za hodinu, to byly tehdy docela pěkné peníze. Dělalo se i v sobotu. Všichni jsme tam byli úderníci. V dole bylo 13 stupňů, tak jste musel makat, abyste nezmrzl. Do roku 1953 jsme dostávali červené potravinové lístky, na které jsme dostávali dobré jídlo. Bylo jich tolik, že z nich horník uživil dobře celou rodinu.

“ Ireno, pojď nám říct co si pamatuješ z historie.” Pan Dušek povolal svojí ženu, která vyprávěla následující příběh. Pamatuji si, jak koncem války k nám domů přišli pozdě večer partyzáni. Byli to Rusové a chtěli pytel na jídlo. Do něj dali všechen chleba co jsme doma měli (babička pak v noci ještě zadělávala na nový). Dostali ještě knedlíky s vajíčkem a pak táta s ještě jedním odešli do vedlejšího pokoje poslouchat Londýn. Pravděpodobně to byl velitel, měl takovou lepší uniformu. Táta měl pod postelí takovou dřevěnou bednu a v ní sestavené rádio, které bylo schopné přijímat tyto relace. Všechna rádia v protektorátu musela mít vymontované lampy, aby nešel poslouchat zahraniční rozhlas. Za to byl trest smrti. Pak odešli a nevím jestli šli pro jídlo ještě k jiným lidem.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete?

Pro mě jsou velké dárky kanalizace a autobusová doprava Uher. I když pan Slabihoudek reagoval vždy dobře a rychle, jsem rád, že už nemusím pořád kontrolovat jímku. A autobus teď jezdí do Lhotky čtrnáctkrát za den, to je velmi příjemné. Dostaneme se do Mníšku pohodlně v podstatě vždy když potřebujeme. Líbí se mi taky současná úprava náměstí. Samozřejmě je to otázka. Můžou být lidé, kteří s jeho podobou nesouhlasí, ale mě se líbí. U nás ve Lhotce jsem rád za novou hasičárnu s knihovnou. Je to takové místní kulturní/komunitní místo. Chodíme s paní do knihovny a je tu velký výběr. Využívají nějakou možnost zápůjček mezi knihovnami z Příbrami.

ptal se David Bílek