Dolování železa

Největšího rozmachu zažila těžba železné rudy pod brdským hřebenem Skalka nad Mníškem.

Místní oblast se v období ordoviku v prvohorách nacházela hluboko pod rovníkem na okraji tehdejšího světadílu Gondwana. Na dně lagun chladného moře či jezer tu v písčitých sedimentech docházelo působením vulkánů k mineralizaci železa v malých zrnkách (ooidech). Na rozhraní s podložními břidlicovými sedimenty se nahromadilo čočkovité ložisko sideritové (ocelek - uhličitan železnatý) a hematitové (krevel - oxid železitý) rudy. Ordovický písek dna moří během desítek milionů let ztvrdl v nadložní křemenec, v kterém lze dosud nalézt "doupata" ordovických vodních příšerek (ichnofosilie). Masa hornin je v průběhu milionů let zvrásněna a čočka rudy je ukloněna do hloubky pod vzniklý křemencový hřeben.

O 450 mil. let později nově vyvinutý živočišný druh objeví pod vyvrásněným křemencovým hřebenem uložené železo a po povrchovém sběru a dobývce ho od 18. stol. počne pro své nenasytné potřeby hlubině kutat. Z větší části chudá ruda s kovnatostí do 30% je s velkými náklady dobývána ze stále větších hloubek a šířek ložiska. Zdejší důl se nakonec v padesátých letech 20. stol. stane jedním z největších v okolí s plánovanou roční těžbou 250 tis. tun rudy. Dosáhne rozfáranosti kolem 1600 m v SV-JZ směru hřebene a hloubky 36 pater, tedy 220 m od úpatí hřebene.

Na těžbu z této hloubky již nedojde a těžba je v polovině 60. let pro nerentabilnost naštěstí ukončena. Patnáctiletá velkotěžba samozřejmě způsobí sesuvy nadloží a krom devastace okolí poškodí barokní areál na hřebeni. Navíc je s velkými škodami na okolní přírodě chudá ruda předzpracovávána spékáním a obohacováním v rotačních pecích v areálu "hrudkoven", který je postaven vedle, původně výletního, městečka. V roce 1955 huť s dolem spojí 1300 m dlouhá dopravní štola na úrovni 16. patra. Vytěženo je kolem 2 mil. tun rudy a v podzemí zůstalo údajně 5 mil tun rudy. Z hrudkoven je lanovkou dopravována odpadní struska na haldu poblíž Čisovic. Ruda je využívána v železárnách v Králově Dvoře. Později jsou v dole komorovým způsobem těženy skalecké křemence od úrovně 16. patra výše a v podzemí zůstávají obrovské dutiny, kam by se vešel mníšecký kostel i s věží. Po téměř nulovém odbytu křemencové drtě je důl definitivně uzavřen, zakonzervován a používán jako zásobárna vody. Hutě ve své činnosti pokračují dále s různou metalurgickou výrobou a zanášejí okolí těžkými kovy z jejich provozu až do počátku 21. století.

Část bývalého skaleckého dolu je nyní zpřístupněna zásluhou členů Montánní společnosti a díky tomuto obdivuhodnému úsilí si můžeme připomenout těžařskou historii Mníšku a prohlédnout místa skrytá hluboko pod skaleckým kostelíkem.

Petr Dušek 7.5.2021

Málokdo z nás nenavštívil barokní areál na Skalce. Ale co je to za podivné rozvaliny a propady na úpatí hřebene přímo pod skaleckým kostelíkem? Projděme se těmito místy a připomeňme si jejich nedávnou historii.

Na konci ulice V Lipkách spatříme na levé straně vyvýšený val porostlý stromy (12). Jedná se o odval a hlušinu z místního velkodolu na železnou rudu. Ruda se zde hlubinně dobývala od 18. století, ale velkodůl zde vznikl až v padesátých letech století dvacátého. Velkoprovoz dolu bohužel velmi poškodil barokní areál na hřebeni. Vydáme-li se od Lipek směrem k hřebeni, míjíme po pravé straně provozní budovu dolu, která je nyní přestavěna na obytný dům. Nedaleko, vlevo od nás, ústila šikmá štola Terezka (4). Její ústí je nyní zcela zasypáno odvalem a hlušinou. Mírně nalevo od osy kostelíka sv. Maří Magdaleny se pod valem skrývá zasypané ústí staré jámy Terezie (5).

Budeme-li na naší průzkumné cestě pokračovat trochu vpravo, po několika desítkách metrů se po levé straně objeví panely zakrytý objekt. Jedná se o vyústění výdušného větracího komínu (1), který byl ukončen ventilátorem. Po jistou dobu sloužil i jako lezný únikový komín z třetího patra dolu. Po ukončení provozu dolu v roce 1967 byl zasypán a tak nemá význam dobývat se do dutiny za panely a více objekt prozkoumávat. Nedaleko jsou ruiny (2) budovy tranformátorovny 22kV/6kV a rozvodny pro pozemní objekty dolu. Další rozvodna a tranformátorovna pro podzemní provoz se skrývá až na 16. patře dolu

Do hlubin na 16. patro (384 m.n.m) vedla i šikmá vlečná jáma Františka (3), jejíž zasypané ústí na povrchu (465 m.n.m.) najdeme po několika desítkách metrů vlevo pod úbočím hřebene jako jeden z větších propadů. Tato jáma původně sloužila jako hlavní vstup do dolu a zároveň pro dopravu hlušiny i vytěžené rudy. V ose vyústění jámy Františka můžeme spatřit pozůstatky betonových podstavců pro kompresory a stroje navijáků.

U jámy byla dřevěná rampa, ze které důlní vozíky (huntíky) sjížděly na kolejovém podstavci pomocí kladek, lan a motorového navijáku do hlubin ložiska ve spádu 35 stupňů. Zároveň rampa sloužila jako násypka horniny z huntíků do nákladních vozů Tatra 111. Vozy odvážely vytěženou rudu přes hřeben do Řevnic a vlakem se dopravovala do hutí u Králova Dvora. V dřívějších dobách byla ruda zpracovávána ve Staré Huti u Dobříše. Plný provoz úklonné jámy Františka skončil počátkem 50. let, kdy byl proražen 1300 m dlouhý dopravní překop z 16. patra až k areálu nově vzniklých kovohutí, tzv. „hrudkoven“ a ruda byla zpracovávána tam. Františka sloužila nadále pro dopravu hlušiny. Mohli bychom ještě slyšet vzpomínky pamětníků z šedesátých let: „Po dohodě se strojníkem, jsme si zalezli do huntíku a nechali se svézt až na 16. patro dolu. Důležité bylo nevystrčit hlavu, protože rychlost byla značná a strop se míhal těsně nad vozíkem“.

Z konstrukce rampy nic nezbylo a úklonná jáma je nyní z povrchu na 10. patro zasypána. V podzemí na 16. patře dolu je však její vyústění ke spatření a navazuje na ni druhé šikmé hloubení do hlubších pater. Pokud bychom od podzemního ústí šikmé jámy Františka vztyčili svislici, protnula by po 150 výškových metrech povrch před sochou sv. Jana Nepomuckého u skaleckého kláštera.

Vydáme-li se na konci ulice V Lipkách doprava po cestě vedoucí severovýchodně pod hřebenem, dojdeme přibližně po 300 metrech k dalšímu pozemnímu objektu dolu. Po pravé straně nedaleko cesty ční v houští ze země železná roura. Jedná se o rekonstruované vyústění větrací jámy Nová Františka (6). Tato jáma má v průměru kolem pěti metrů a vede kolmo z povrchu až na 16. patro dolu, tedy do hloubky 80 metrů.

Nalevo od cesty na úpatí hřebene, přibližně na úrovni vyústění jámy Nová Františka, bývala jáma starého dolu Josef (8). Můžeme tu spatřit zbytky hald i zářez do svahu. Budeme-li pokračovat po cestě, po několika desítkách metrů budeme mít pod sebou v hloubce 16. patra „nádraží“ (7) dopravní štoly do areálu kovohutí. Pod námi se v těchto místech skrývá i tzv. slepá jáma, dopravní kolmé hloubení z 16. patra na 34. patro (298 m.n.m.). Nyní je důl od 16. patra níže zatopen.

Cesta pokračuje k hájovně a půjdeme-li po ní dále, můžeme po levé straně spatřit zbytky odvalu jedné ze starších důlních jam a ještě dále vlevo, již nedaleko hájovny, zasypaný portál úklonné štoly Bernardka (9). Poslední sledné chodby východní části ložiska sahají až k původní restauraci u Sequensů. Traduje se, že majitel této kdysi vyhlášené restaurace a penzionu přišel ke svému rybníčku na zahradě a spatřil pouze díru. Voda se prolila do propadlin dolu. Poblíž penzionu ústil lezný komín Lojzička.

Na opačné straně ložiska, tedy odbočíme-li na konci Lipek doleva na jihozápad a mineme odbočku na Skalku, zhruba po dalších 200 m přecházíme korytový propad, který nám kříží lesní cestu po úbočí hřebene. Jedná se o propady úklonné štoly Kristýnka (13). Napravo od zborceného a zasypaného portálu do Kristýnky jsou zbytky betonového podstavce pro kompresory.

Propadů je pod hřebenem více. Jedná se zejména o propady do chodeb nejvyšších pater dolu, které byly raženy v nepevné hornině. Tyto staré chodby v nadloží sloužily jako přístupy do ložiska a později jako větrací. Chodby byly vyztuženy původní starou výdřevou. Pozvolné propady se mohou objevit zejména po delších a intenzivnějších deštích a pohyb osob zde pak vyžaduje opatrnost.

Těžba rudy byla v dobývkách v ložisku prováděna mezipatrovým závalem. Ne vždy však byl zával vytěžených dobývek proveden dokonale a to taktéž může vést k pozdějším propadům. V počátcích těžby nebyly závaly prováděny vůbec.

Těžba křemenců

Povrchové pozůstatky dolu nalezneme i na hřebeni. V lesíku 150 m nalevo od rybníčku v barokním areálu se ukrývá odvětrávací vrt prostor těžby křemenců Železná roura zde ukončuje 160 m hluboký vrt (10) až na 16. patro dolu. Vrt je zrekonstruován. Těžba byla prováděna otevřenou komorou. Prostory komor po těžbě křemenců jsou skutečným „pokladem“ místního podzemí. Vydáme-li se od ústí vrtu směrem k úbočí hřebene k vyhlídce „U kříže“, budeme mít po pravé straně nyní mírně vzrostlý lesík. Ve skále pod ním je dutina, kam by se vešel mníšecký kostel. Vytěžené komory (11) se nachází mezi 16. až 10. patrem dolu. Mají přes 50 metrů na výšku, délku kolem 60 metrů a šířku zhruba 20 metrů. Nemusíme mít strach, že bychom se propadli, od stropu komory nás dělí téměř stometrová vrstva tvrdé křemencové horniny. Od vrtu směrem pod hřeben je na úrovni 16. patra ražena v křemencích chodba o délce téměř 600 m a její slepý konec je až v hlubinách napravo od prostoru Suché louky. Ve stěnách chodby lze nalézt tzv. ichnofosilie, tedy pozůstatky po „doupatech“ prvohorních vodních příšerek. Toto místo bylo v období prvohor písčitým dnem.

Situace ložiska

Hlavní ložisko rudy pod Skalkou má tvar ploché čočky. Vzniklo ukládáním a působením sopečné činnosti na dně chladných jezer či lagun moře v období ordoviku v prvohorách, tedy zhruba před 400 milióny let. Místní oblast se nacházela na okraji tehdejšího supersvětadílu hluboko na jižní polokouli. Čočka uložené rudy je protažena ve směru hřebene a díky vrásnění se v úklonu 35 stupňů noří z pod úpatí pod vyvrásněný křemencový hřeben a postupně se vytrácí. Ložisko bylo tzv. rozfáráno do šířky 1600 m a hloubky 280 m. Pokud jsme u kostelíka, jsme zhruba v polovině šířky ložiska.

Místní ruda je na železo poměrně chudá. Je tvořena převáženě sideritem (uhličitan železnatý) a hematitem (oxid železitý). Pokud bude čtenář zvídavý, může úlomky rudy stále nalézt na zbytcích hald pod skaleckým kostelíkem. Hornina je tmavě hnědočervená a má vyšší hustotu než jiné tamní usazené horniny, kterými jsou převážně světlý křemenec nebo tmavá břidlice. Stejný objem „kamene“ s rudou je těžší. Na povrchu úlomků rudy můžeme spatřit malé vejčité útvary, tzv. oolity, což je uhličitan nebo oxid železa, obalující krystalizační zárodek. Nejlépe jsou oolity vidět pod mírně zvětšující lupou.

Můžete se domluvit se současným majitelem podzemních prostor (Montánní společnost o.s.), který vás částí dolu, zrekonstruované pro poznávací, montánní i výzkumné účely, provede a podělí se o mnohem více informací, než se laskavý čtenář dozvěděl z tohoto článku.

Čísla v závorkách v textu označují místa v přiložené mapce.

Petr Dušek a kolektiv, 15.5.2021

V jihovýchodní části brdských hřebenů u Mníšku pod Brdy je ložisko železné rudy, pelosiderity a krevely, s poměrně nízkým obsahem železa 27 až 32% a vysokým obsahem kyselých složek SiO₂.

Prvé pokusy o využití železné rudy z jihovýchodní části Brdského hřebene pod Skalkou v Mníšku pod Brdy jsou poměrně starého data. Dochované mapy a nákresy jsou z roku 1746, kdy byla zřízena a zakreslena dvě důlní díla - Marie Terezie a Anton di Padua, se zakreslenými povrchovými budovami a rozsáhlými důlními díly. V roce 1824 zakoupil Colloredo - Mansfeld, majitel panství Dobříš a Zbiroh mníšecký důl k potřebě železné rudy pro své železárny ve Staré Huti u Dobříše. Oprávnění k těžbě železné rudy pod Skalkou získal na důlní pole Ignác, František a Kristina. Důlní práce však byly v roce 1852 zastaveny. Zpráva z roku 1859 se zmiňuje o štolách v hloubkách 20, 30 i 43 metrů pod povrchem. Ve středu revíru byla jako hlavní větrná a lezná šachta Josef, hluboká 42 m. V roce 1914 prodal Colloredo - Mansfeld doly Živnostenské bance, která z nich a dalších v oblasti Berounska utvořila Středočeské těžařstvo pro železnou rudu v Praze. To v roce 1929 splynulo s Pražskou železářskou společností, která včlenila důl Mníšek pod své báňské ředitelství v Nučicích, organizačně začleněn jako Kutný důl č. XIV. V roce 1935 je Báňskému revírnímu úřadu v Praze hlášeno, že se provádí v Mníšku pouze zabezpečování kutacích děl, zaházena jáma Bernard, jáma Terezie přikryta a vysvahovány dolové propadliny. Nečinnost v důlních mírách je zdůvodněna podřadnou jakostí rud a jejich nesouvislým uložením. Ke znovuzahájení prací v dole došlo až v roce 1938 a těžba se pak provozovala nepřetržitě po celou dobu války, kdy ruda byla dodávána do vysokých pecí Královodvorských železáren. O rozsahu prací svědčí počet osazenstva dolu z roku 1941: vedle vedoucího a jeho úředníka, bylo 7 dozorců, 34 havířů a 10 dělníků na povrchu. Ruda byla v letech 1940 - 42 přepravována nákladními auty na rampu železniční stanice v Řevnicích a odtud po dráze do Králova Dvora. Hloubka dolu pod úrovní ústí v té době překročila 200m v nejnižší čerpací žumpě. Majetek Pražské železářské společnosti byl v roce 1945 znárodněn a doly organizačně odděleny od hutních provozů, zprvu pod společným důlním podnikem pro uhlí a železnou rudu s ředitelstvím na Kladně, později byl vytvořen samostatný rudný podnik Železorudné doly v Nučicích. Teprve v tomto podniku došlo na samém počátku padesátých let minulého století ke skutečnému rozfárání mníšeckého ložiska, když bylo v roce 1951 rozhodnuto, že mníšecký důl bude surovinovou základnou pro nově budované hrudkovny v Mníšku. V dubnu 1954 vznikl z dolu a hrudkovny podnik Železorudné doly a hrudkovny n.p. Mníšek pod Brdy v rámci hlavní správy Rudných dolů ministerstva hutí. Do tohoto podniku přešlo 400 zaměstnanců důlního provozu z podzemí, dopravy a povrchu. V témže roce byla sejmuta ministerstvem kultury z poutního místa na Skalce památková ochrana, hlavní ložisko rudy bylo přímo pod kostelíkem, což vedlo vlivem zvyšující se těžby k sesuvům půdy a celkové devastaci skaleckého areálu. Mníšecký důl byl v padesátých letech objemem své těžby druhým největším hlubinným rudným dolem na území ČSR. Železná ruda jako produkt byla nejprve ukládána na rudnou haldu pod Skalkou, kam jí bylo vytěženo 450 tisíc tun a v roce 1955 bylo zahájeno zpracování této rudy v hrudkovně Mníšek. K 1.4.1959 jsou Hrudkovny Mníšek začleněny do n.p. Železorudné doly a hrudkovny Ejpovice, závod Mníšek pod Brdy. Rudné ložisko je pod Skalkou situováno ve směru západ - východ, v samé patě zvedajícího se skaleckého svahu. Kutací práce dosahovaly v této ose délky asi 1600m, a šíře 70m sever - jih. Nejvzdálenějším východním místem vyústění štoly napovrch, bylo pod starou řevnickou silnicí, dnes v místech průseku vysokého napětí. Důl byl prohlouben na 270 m až na 36. patro. Současně s těžbou, byl budován elektrifikovaný jednokolejný tunel dlouhý 1270m, spojující důl a ústící

v hrudkovně, s napojením na drtírnu železné rudy. V polovině tunelu byl vybudován i sklad trhavin, s větracím komínem ústícím pod vodárnou v poli, bývalý zdroj pitné vody pro město. Důlní díla od západu, to byla Kristina, šikmá těžní důlní štola dosahující hloubky 6. patra. Těžba se prováděla důlními vozy, železná ruda s nízkým obsahem železa, jílovitého charakteru. Šikmá těžní štola Terezka, vlevo pod kostelíkem, dosahovala 3. patra a sloužila k odtěžení hlušiny (perků), odvalem byly plněny dolové propadliny, později navršena halda perků. Františka, vpravo pod kostelíkem, I. hloubení, šikmá svážná s klecí pro dopravu vozíků, dosahovala hloubky cca 80 metrů na 18. patro. Na její 16. patro ústil dopravní tunel ze závodu hrudkovny. Navazující II. hloubení z 18. na 26. patro. V podzemí bylo III. šikmé hloubení z 26. na 32. patro a IV. svislé hloubení východ, z 26. na 36. patro. Poblíž cechu, hájovny to byla těžní jáma Bernard zasahující na 3. patro. Na Skalce, za levou řadou kapliček křížové cesty ústil větrací vrtaný komín na 16. patro dolu, opatřený mohutným ventilátorem. Šachtička, pomocná těžní svislá svážná, sloužila při ražbě tunelu k vývozu rubaniny, dnes v místě poslední řady garáží nad sídlištěm. Značný výron důlních vod byl čerpán vzduchovými čerpadly na 18. patro a odtud elektrickými čerpadly tunelem mimo důlní díla. Geologický průzkum v podzemí byl prováděn jak horizontálními vrty, k ověření šířky ložiska, tak vrty vertikálními, sledující hloubku uložení rud. Vrty na 32. patře byl ověřen konec ložiska a zde se již vyskytovaly křemence, značný výron vody a tekutých písků, které měly za následek poruchovost čerpacích zařízení. Jedním z uvažovaných řešení, jak dosáhnout odvodnění důlního díla, bylo vyrazit odvodňovací štolu z 32. patra severním směrem k Řevnicím, do údolí Babského potoka a zároveň tudy dopravovat vytěženou rudu důlní drahou na nádraží v Řevnicích. Dalším rozšířením dolu mělo být dosaženo kapacity těžby železné rudy 300 000t za rok. Začátkem šedesátých let bylo budováno nové hloubení v podzemí, na 16. patře dolu Mníšek. Všechny nově budované prostory, kolmá svážná jáma, náraziště, strojovna těžního stroje, vysokonapěťová elektrická rozvodna a trafostanice, byly vybetonovány a pro dopravu zařízení do podzemí byl na povrch vyražen nový dopravní komín hluboký 70 m, aby nebyla dopravou nového zařízení tunelem blokována těžba a zásobování hrudkovny rudou. Tato velice nákladná investiční akce již do provozu uvedena nebyla, neboť její spuštění předběhlo rozhodnutí vlády, ukončit těžbu železné rudy a provozu hrudkovny v Mníšku. Poslední vůz železné rudy z dolu Mníšek byl vytěžen 27. října 1966. Hrudkovna ještě zpracovávala zbytky železné rudy z haldy pod Skalkou a ze skládek závodu, vlastní provoz hrudkovny byl ukončen 9. ledna 1967. Z mníšeckého rudného ložiska bylo vytěženo 19,5 kt křemenců, 1705 kt železné rudy a zbylé zásoby jsou 5751 kt železné rudy.

podkladové materiály poskytl ing. Jiří Milec

zpracoval a doplnil J. Vlček st.

Naše země, ač rozlohou je opravdu jen malým kouskem světadílu, přesto má nebývale bohaté nerostné bohatství. Již v období příchodu Slovanů do střední Evropy se na našem území primitivně těžilo a zpracovávalo nemálo nerostů, na zboží ke směně v obchodě, nebo věcem a nástrojům denní potřeby. Železo, coby ušlechtilý kov, je znám již odpradávna. Kdy a jak člevěk přišel nato, že z kusu kamene železné rudy se za pomoci vysoké teploty dá vytavit surové železo a dále zpracovávat, se přímo nedovíme, ale podle archeologických nálezů víme, že to bylo na úsvitu dějin vývoje lidské společnosti v době halštatské a laténské a že mnohé zkušenosti přinesli i Slované při stěhování národů. Jeho význam ocenili již naši předkové a jedno období kulturně-historického vývoje lidstva bylo pojmenováno právě dobou železnou.

Těžbu chudých železných rud a jejich zpracování můžeme na Podbrdsku sledovat s pravidelností již od středověku. Železářstvím v širším okolí se zabývali na jednotlivých panstvích Eggenbergové na orlickém panství, Furstemberkové na panství křivoklátském, Metrnich na velkostatku v Plasích u Plzně, i na panství konopišťském. V obvodu centrálních Brd a Hřebenů to byla panství a velkostatky Dobříš, Hořovice, Jince, Hluboš, Komárov, Příbram, Rožmitál, Spálené Poříčí, Zbiroh a Rokycany. Brdy dávaly vše, co bylo třeba k výrobě železa. Zprvu dostatek dřeva na pálení dřevěného uhlí, železnou rudu různé kvality, i sílu k pohonu zařízeních k výrobě železa. Proto také tyto hutní provozy, jak by se daly nazvat, byly stavěny při tocích, kde přes náhony a vantroky se přiváděla voda na vodní kola a jejich pohyb byl dále využíván. Zprvu byla železná ruda tavena dřevěným uhlím v jámovitých pecích, později v díře vykopané ve stráni s komínkem a ve středověku se již používaly pece kamenné s měchy. Na dně takové pece, pak po vyhasnutí byla vytavena tzv. železná houba, těžká pórovitá hmota podobající se houbě, která však k použití na výrobu železného tovaru měla ještě daleko. Další zpracování pak prováděl hamr.

Dřevěné uhlí, jež bylo třeba k tavení železné rudy ve vysoké peci a dalšímu zpracování v hamrech, bylo získáváno pálením v brdských lesích, v 18. století ještě s původní druhovou skladbou, pralesního charakteru. Na výrobu 1q kujného železa bylo třeba na přelomu 18. a 19. století 7 tun dřevěného uhlí. Při roční výrobě asi 1200 t kujného železa z jedné vysoké pece, byla spotřeba dřevěného uhlí 8 400 tun. Z tohoto nástinu vysvítá, jak asi bylo hospodařeno v lesích, neboť i karlštejnské panství ku zhodnocení dřeva svých lesů zakládá v roce 1663 huť u Hostomic pod Babou. Na špatné hospodaření v lesích reagovala roku 1754 císařovna Marie Terezie vydáním lesního zákona, kterým bylo omezování lesní plochy zakázáno. To asi byl počátek k lepšímu hospodaření v lesích a výsadbě smrkové monokultury v Brdech, namísto vytěženého dřeva. Výroba dřevěného uhlí byla nejen práce namáhavá ale bylo k ní potřeba fortelu a důslednosti, neboť špatně založený a hlídaný milíř, tak se složená hromada dřeva k vypálení nazývala, shořel bez užitku na popel. Základem každého milíře byl urovnaný plac, na kterém byl vztyčen kůl, u jehož paty bylo uloženo chrastí k pozdějšímu zapálení milíře. Kolem kůlu bylo naskládáno dřevo nastojato do pyramidy, ta obnášela kolem 40 kubických metrů dřeva a tato byla pokryta mechem. U spodu hromady byl kanálek, kterým se milíř zapálil. Kůl se odstranil a po něm zůstal jakýsi komínek, který sloužil k odvodu spalin a regulaci hoření vsypáváním směsi hrabanky, borůvčí a vřesu. Po zapálení byl milíř ještě poházen hlínou, aby se zabránilo intenzivnímu hoření a za nedostatku vzduchu docházelo k uhelnatění. Pět až šest dnů byl čadící milíř hlídán a hoření regulováno, zamazáváním hlínou vyhořelých děr v plášti, či poodkrytím tam, kde bylo třeba hoření podpořit, aby uhelnatění proběhlo v celé hromadě. Po vypálení milíře, to když už šel z něho šedomodrý kouř, byl milíř ochlazován a rozebrán, uhlí přetříděno a v proutěných vozech dopravováno do hutí. Uhlířské řemeslo bylo provozováno v Brdech do začátku 20. století, kdy většina dřevouhelných pecí skončila svoji výrobu, nebo kdy dřevěné uhlí bylo nahrazováno uhlím z Radnicko-rokycanských dolů, či kladenským koksem. Příležitostně bylo dřevo v Brdech páleno do poloviny 20. století, to když bylo třeba zhodnotit dřevo odpadové, nebo pro příležitostného zákazníka.

Železná ruda se vyskytuje v Brdech na mnoha místech, v kovnatosti kolem 30 % obsahu železa, kvalitní a lehce tavitelné, jako ruda zdická, nebo těžce tavitelná tmavá ruda z Velcí, Také umístění těchto rudných ložisek je od povrchových poloh až do hloubi, tak jak docházelo k vrásnění brdského pohoří. Vhodným mícháním poměru rud, bylo docíleno například u starohuťské vysoké pece v šedesátých letech 19. století výtěžnosti 29,92% surového železa z rudy. Starohuťská vysoká pec zpracovávala železnou rudu z Rosovic a rudu roudenskou, roku 1824 zakoupil majitel dobříšského panství Mansfeld-Colloredo důl Kateřinský na jižním svahu vrchu Studený, důl Mníšek a Jeroným na Babě. Na hlubošském panství bratkovická vysoká pec, vzniklá v roce 1630, přidávala k místní rudě i rudu zdickou. Pro Mansfeldovy železné hutě v Obecnici byly roku 1772 propachtovány doly od města Příbramě v Brodu a Žežicích. V Rejkovicích se zpracovávala ruda z Ostrého, kde důl dosahoval 100m hloubky a k němu vedla 700 m dlouhá přístupová štola, krevely měly obsah 24% železa. Na panství hořovickém byl jeden z největších hlubinných dolů na Jedové hoře, jejíž rudu zpracovávala železárna v Komárově, doprovodným nerostem tohoto dolu byla rumělka, z níž se získávala rtuť. Rožmitálské pece byly zásobovány doly z vrchu Červený (západní úbočí hory Praha), pod vrchem Plešcem nad Zalány, v Chýnských za Věšínem a u Vranovic. Dokupována byla ruda z okolí vrchu Vojna u Žežic, a od Strašic, Cheznovic a Olešné na Zbirošsku. Větších či menších kutacích míst v podbrdí bylo daleko více a nelze všechny s určitostí vysledovat a charakterizovat..

Sílu k pohonu hamernických zařízení a později i vysokých pecí obstarávala voda z toků pramenících v Brdech. Brdské toky se nevyznačují velkou vodnatostí během celého roku, a tak mnohá železářská díla trpěla tímto nedostatkem. Částečně to bylo řešeno nádržemi a rybníky v nichž se voda akumulovala pro dobu jejího nedostatku. A tak nejvíc hamrů a pecí se nacházelo v údolí Litavky, kolem nejvodnatějšího toku, na Pstruhovém potoce ve Velcí a obecnická železárna stála pod nádrží Octárna na Čepovském potoce. Červený potok, s jeho nádržemi, pojmenovaný právě po jeho zbarvení od zde se vyskytující železné rudy a Jalový potok, poháněl celou řadu hamrů včetně vysoké pece v Komárově. V jihozápadní části Brd Koukalka, přecházející v Borovenský potok a po spojení s dalšími potoky již jako Bradava poháněl nemálo hamrů v blízkosti Spáleného Poříčí mezi jiným se zde za třicetileté války odlévaly zbraně a litinové koule. Ranému železářství v okolí Rožmitálu dopomohla voda z četných potoků pramenících až v lesích centrálních Brd, Kotelský potok přecházející v říčku Vlčavu a vodní nádrže Obžery a Jez, byly zdroji pro vysoké pece přímo v Rožmitále. Nemůžeme nevzpomenout ani na Padrťský potok, na hamry a pece pod jeho rybníky, ve Strašicích a Dobřívi, neboť s tímto vodnatým potokem byly i jiné plány a sice začátkem 17. století, pro nedostatek plaveného dříví v Praze, bylo uvažováno a snad již projektováno, splavnit tento tok pro dopravu vorů z nitra brdských lesů, a po řece Klabavě a Berouce dopravovat dříví do Prahy. Značným deficitem vody trpěla vysoká pec ve Staré Huti, neboť staruhuťský rybník byl napájen velmi slabým potokem z Brd. To se projevilo například v roce 1834, kdy byla vysoká pec odstavena téměř na 2 roky, z důvodů nedostatku vody. Z tohoto důvodu, byl dokonce IV. hamr postaven až na Kocábě pod soutokem s huťským potokem.

Vysoká pec, stavba věžovitého typu, tak jak byla v tomto kraji stavěna a provozována, nebyla ještě v tu dobu, začátkem 19. století tak dokonalé zařízení ale úpravami a technickým vylepšením se vždy posouvala krůček za krůčkem stále k lepším technickým parametrům. A tak můžeme zaznamenat pohyb odborníků kolem těchto pecí, domácích i zahraničních, kteří neustále navrhovali doplnění a přestavby. Problém, který většinu železářských provozů tížil, byla enormní spotřeba dřevěného uhlí, jehož cena neustále stoupala a také větší vzdálenosti v dopravě k pecím, což provoz prodražovalo. Úpravami vysoké pece ve Staré Huti v roce 1867 měla pec výšku 10,43m, výška místěje 1,8m, šířka dole 47,4 cm, nahoře 63,2 cm, šířka rozporu 2,69 m, šířka sazebny 1,42 m. Vysoká pec měla dvě výfučny chlazené vodou, kychtové plyny byly používány k ohřevu větru na 500°C a částečně k topení pod parním kotlem. Dvojčinné dmychadlo mělo průměr cylindrů 1260 mm a bylo poháněno vodním kolem o průměru 3,8 m, šířce 2,1m, s 32 plechovými lopatkami dávalo 8 - 10 koňských sil, nebo parním strojem o výkonu 12 ks. Vybudováním skladů na železnou rudu, aby se snížila její vlhkost a přípravou v pražící peci, kde se ruda zbavuje síry a stává se chemicky příhodnější sloučeninou, se došlo ke zvýšení týdenního výkonu na 400 q surového železa a spotřeba dřevěného uhlí se snížila na 5 tun na 1q surového železa.

Hamr, původní zařízení na zpracování železné rudy ve zboží, používal starou technologii výroby kujného železa. Vytavením železné houby, ohřátím ve výhni a údery těžkého hamernického kladiva, vážícího 150 až 300 kg, na kovadle se houba přetvářela na kujný polotovar. Hamernická technologie výroby kujného železa doznala změny po vynálezu vysoké pece, koncem šesnáctého století, která vyráběla litinu v nepřetržitém provozu. Mimo litinu, z které se odlévalo zboží přímo u vysoké pece ve slévárně, se větší, či menší část výroby dále zkujňovala v hamrech, proto u každé vysoké pece bylo i několik hamrů. V hamru vysokopecní litina spolu s dřevěným uhlím se vložila do zkujňovací výhně, do výhně se zasunula železná tyč, se kterou se otáčelo a na kterou se nabalovalo po kouskách natavené železo. Další zpracování pak probíhalo obdobně, jako u staršího postupu. Výrobky hamru byly lopaty, vidle, kosy, pluhy a jiné nářadí a nástroje, tvárné železo pro další výrobky a cánové železo k hřebíkářské výrobě. Proto hamr tyčový a cánový. Energie vodního kola byla využívána k pohonu hamernických kladiv, velkých zkujňovacích a menších tak zvaných lopatových, které měly až 200 úderů za minutu podle velikosti kladiva a dále měchů, brusů a jiných železářských zařízení.

Vzrůstající ceny surovin pro výrobu železa, bylo třeba již v prvé polovině 19. století nahrazovat výrobně lacinějším zbožím, nebo zhodnocením tovaru na kvalitnější konstrukční ocel. V Terezině huti vzniklé roku 1675 na velkostatku knížete Colloredo-Mansfelda ve Staré Huti, proto bylo v roce 1839 započato se stavbou válcovny a to pod rybníkem Strž v Josefově údolí. Podnik to byl velice velkolepý ale projevil se u něho nedostatek v pohonné síle vody a stále se opakující, drahé dřevěné uhlí a kamenné by bylo třeba dovážet z velké dálky značně draze. Pozměněná válcovna byla přemístěna k vysoké peci vzniklé roku 1714 v Obecnici a opatřena pohonem parním strojem, jehož kotel byl zčásti vytápěn kychtovými plyny a kamenným uhlím z Radnic. Součástí válcovny byla i výstavba nové pudlovny na svářkovou ocel. Ani zde nedocházelo k dobrým výsledkům a proto byla válcovna s pudlovnou ještě do roku 1850 zrušena. Ve Staré Huti zůstala malá válcovna a i ta byla r.1843 zrušena a přestavěna na strojírnu. Snahou v té době bylo, přeorientovat část výroby obou hutí na litinu. Kuplovna, jejíž nezávislá výroba na vysoké peci byla ve Staré Huti od roku 1852 potřebovala odbyt. To se stalo až roku 1879, kdy byla železárna Terezina huť rozšířena o smaltovnu litinového zboží. Tato smaltovna byla zakoupena se vším vybavením z Borku u Rokycan. Protože smaltovaná litina měla dobrý odbyt, její produkce stoupala a v roce 1882 byla smaltovna rozšířena, v té době již nebyl v činnosti žádný hamr a v roce 1889 byla úplně přestavěna slévárna. V devadesátých letech tak byla smaltovna se slévárnou nejvýnosnější částí železáren a litina se vyvážela i do Vídně, Uher a Itálie. V roce 1890, po vyhoření staré strojírny pod Strží v Josefově údolí, byla blíže vysoké pece postavena ještě téhož roku strojírna nová a v tomto objektu byla umístněná i slévárna dělostřelecké munice. U této strojírny byla roku 1895 postavena nová kovárna a celé zařízení poháněla turbína o výkonu 8 - 10 k.s. V Obecnici, v Aglaině huti, roku 1897 byla již vysoká pec několik let mimo provoz a v provozu pouze dva hamry. Veškerý provoz byl v Obecnici zastaven v roce 1903 a konečná likvidace proběhla v roce 1912 a o rok později byl prodán i zbývající komín po vysoké peci. Nedlouho potom skončila činnost i v železárně Stará Huť u Dobříše. Zda byla v roce 1905 vysoká pec v chodu nevíme, ale tři kuplovny a smaltovna byly ještě v roce 1910 v provozu. Vysoká pec byla v roce 1913 zbořena a o rok později prodal kníže Colloredo-Mansfeld doly v Mníšku, Dobříši, Kleštěnici, Malé Vísce, Kozojedech, Kvani a Ohrazenici Živnostenské bance v Praze. Slévárna se strojírnou zůstaly v provozu dál. Z tohoto provozu vznikla akciová společnost. Cihelná výroba tvárnic ze strusky pracovala od roku 1921 a neměla dlouhého trvání. V roce 1924 si část strojírny pronajala firma Ad. Breidfeld a spol., která zde vyráběla lanové dráhy a jeřáby do roku 1926, tímto rokem byla veškerá práce ve strojírně zastavena. Strojní zařízení pokud bylo ze železa bylo roku 1943 odváženo, také mohutné věžní hodiny, vytrhány byly kolejnice vlečky až k mostu k rybníku a strženy střechy na kancelářské budově, slévárně a skladu uhlí. Též šamotové pece byly zbořeny a cihly prodány. Zbývající objekty truhlárny, zámečnické dílny, strojírny a budov skladů převzala v březnu 1950 Státní traktorová stanice. Nepodobný osud potkal v tomto údobí i ostatní železárny na Podbrdsku, zpracovávající místní chudé železné rudy a dřevěné uhlí. Ale přes tyto konce bylo železářství v Brdech v době největšího rozkvětu, koncem 18. a v prvé polovině 19. století velkým, v té době nenahraditelným zdrojem železa, neboť se zde vyrábělo ve 30 pecích a asi 100 hamrech, ( v roce 1848 je uváděno 42 vysokých pecí, v roce 1861 34 a v roce 1891 pouze 9), 3/4 spotřeby železa v Čechách a na Moravě.

A tak jinecká vysoká pec Barbora postavená v roce1810 pracovala do roku 1874, její stavební část byla využívána jako pila a je dnes snad jedinou stavbou svého druhu v Evropě, avšak dosud stojící historická památka nenašla uplatnění. Druhá vysoká pec na jineckém panství ve Velcí, vystavěna v roce 1710, zanikla 1721 nejspíš z nevyhovující kvality železné rudy a slabého vodního toku Pstruhového potoka. V Rejkovicích zanikla vysoká pec již v 17. století ale na jejím místě postavený hamr zde byl do konce 18. století. Bílá huť nad Čenkovem, vzniklá asi v roce 1721 ta pracovala v 18. století, pak už byl na jejím místě jen hamr. V roce 1868 si pronajal opuštěný hamr obchodník Hermann Jeitteles pražský obchodník a vyráběl zde hřebíky a stavební kování. Protože to byl dobrý obchodní artikl, v roce 1882 postavil přímo v Čenkově železářskou dílnu se strojírnou, kde se vyráběla kamna, žehličky, zámky, po rozšíření i benzinová čerpadla a ocelové barely. Zajímavou přestavbou prošel také hamr v Jakubském údolí u Lochovic, přestavěný v roce 1817 z textilky, později zde vznikla koželužna a papírna je v těchto objektech dodnes. Ovšem jedním z nejstabilnějších provozů, byla vysoká pec v Komárově, v provozu až do roku 1926. Také hamr v Dobřívi byl jedním z těch, který se dovedl přizpůsobit a najít vhodné uplatnění, proto přežil. Značně zchátralý, byl rekonstruován, za pomoci železáren v Hrádku, pod dohledem okresního musea v Rokycanech a dnes je v něm muzejní expozice. O rožmitálském železářství, huti a hamru jsou zmínky již v 16. století ale až ve století 18. dochází k jeho oživení. V roce 1703 vzniká vysoká pec pod rybníkem, a druhá nedlouho potom, přímo v Rožmitále, jejíž slévárna dávala kvalitní uměleckou litinu, kříže a hřbitovní plastiku i brána Schwarzenberského paláce v Praze je odtud, vyhasla jako poslední v jižní části Brd 30. dubna 1877. V roce 1828 je jmenováno 10 hamrů na Vlčavě, prvý Kotelský, poslední v Dobré Vodě na panství březnickém. Hamry prošly přeměnou a staly se z nich kovárny vyrábějící vše potřebné pro domácnosti, živnosti a hospodářství. Nejdéle byl v provozu V. hamr pod rožmitálským nádražím na Vlčavě, i když již neplnil původní úkol ke kterému byl zřízen, ke zkujňování surového železa. Zpracovával nákolky železničních vagonů coby kovárna a v provozu byl do roku 1950. V 18. století se zrodil v Brdech ještě jeden obor zpracování železa a to cvočkařství, jež bylo soustředěno kolem Rožmitálu, Hořovic, Hostomic a Mýta. K této výrobě nebylo třeba tak velkého zařízení jako byl hamr ale jen menší místnost - veřtat, výheň s měchy, špalek s kovadlem a formou. Nářadí bylo používáno několik druhů kladiv a kleští. Výrobky cvočkaře byly hřeby vratové, zámkové, pantové, ostrohlavé, lafetové, neckové, pražcové, kolejnicové, kováky či rákosníky. S rozvojem strojní výroby hřebíků se snižovala jejich ruční výroba a po druhé světové válce ruční výroba hřebíků zanikla. Tyto provozy nemohly konkurovat tehdy moderním železárnám vznikajícím v Kladně, Vítkovicích a jinde, zpracovávající kvalitní koks i rudu v podstatně lacinější železo. Ale také rozvoj dopravy, zejména železnice umožňoval dovoz železa i ze zahraničí. Mnohde přežily jen malé dílny, slévárny, kovárny a strojírny, které včas zareagovaly na měnící se situaci ve výrobě železa a neudržitelně ztrátovou výrobu nahradily výrobou novou.

Jiří Vlček st.